Rozvrat

Tak na tohle se dá říct asi jediné... : co to sakra bylo? Hodinu a třičtvrtě dlouhá reportáź o způsobech dosažení erekce. Vtip naprosto nulový, až na pár lehkých zacukání v koutcích (v tomhle ohledu jsou na tom třeba lépe i ty nejprimitivnější teen komedie). Sám se divím, že jsem tůhle zrůdnost nevypnul, ale když už jsem byl za půlkou, tak se nedalo nic dělat... A tak mě čekal "zážitek" v podobě slizkého dědy, který loudí polibky (asi nejnechutnější znevážení estetiky polibku) a provádí jednu absurditu za druhou. Otázka: jak vůbec sbalil tu bloncku? No...jsem prostě znechucen, pointa nepřišla žádná...nechápu, že měl režisér (a scénárista) odvahu takový snímek vůbec vytvořit. (08.07.2009)

Mistr jemného vtipu a prostého neokázalého humoru Claude Berri si dokázal s noblesou a nadhledem, jež jsou dnes stále vzácnější, všimnout problému, který asi nikdy nebude plnit hlediště kin ani být zárukou komerčně úspěšných prodejů digitálních nosičů. Nejen mládí má své problémy; má je každý věk. Úspěšný muž na vrcholu své životní cesty zjišťuje, že stáří, byť zatím s maximálním taktem, přece jen přichází v oblasti, kterou si dosud neuvědomoval, ačkoliv její důležitost a význam v každém lidském životě jsou prvořadé: v intimním soužití. Eskapády, které od tohoto okamžiku začne prožívat, mají překvapivé vyústění: posilují jeho krásné manželství, upevňují vztah, na který si dosud nemohl ani v nejmenším stěžovat. Druhá míza se nově získanou životní zkušeností oboustranně přetavuje do ušlechtilého kovu dalšího, ještě užšího a oslnivějšího partnerského soužití. Tato oslava přechodu z druhého do třetího věku si zachovává plný průvodní kontext: rodinu, firmu, přátele, odbornost i vzdělanost; potenciální zázemí je tu šťastně zachyceno ve své úplnosti. Trio Brasseur, Ardantová a nečekaně a mile špičkově i sám Berri propůjčuje tomuto choulostivému okamžiku při důsledném zachovávání plné vážnosti v tak citlivé věci úsměvný nadhled, tradiční francouzský šarm i okamžiky osvobozujícího smíchu to, čemu se tak výstižně říká umění žít, schopnost radovat se ze života. Ohlasy na francouzský úspěch na mistrovství světa ve fotbale v roce 1998 až reportážní rukopis námětu, scénáře i režie jen dále utvrzují. Neméně živě působí i scény v pracovnách odborných lékařů. Schopnost i dnes natáčet filmy, které si v ničem nezdají s těmi z nejplodnějších a nenápaditějších desetiletí z minulého století, přiřazuje velkého francouzského tvůrce k nejvýznamnějším osobnostem nejen francouzské, ale i evropské a světové kinematografie veseloherního hraného filmu. (29.08.2009)

V lehkém nenáročném tónu jsou ukázány problémy stárnoucích mužů, které se pak projevují i na jejich osobnosti, sebedůvěře a partnerských vztazích. Úspěšný galerista Claude Langmann (sám režisér Claude Berri) je vnitřně sžírán svým skomírajícím mužstvím a nedostatečným pochopením jeho problémů ze strany manželky. A tak se stařík zuby nehty brání, hledá řešení a zamotává se do opakovaného dokazování své mužnosti. Aby pak pochopil bezpečnost partnerského přístavu a dalekosáhlost vzájemné lásky. Z dalších rolí: Claudova manželka Marie (šarmantní Fanny Ardant), která se vysmívá manželovým směšným pokusům o dokazování vlastního mužství, Claudův dávný přítel Paul-Edouard (dobrý Claude Brasseur), se stejnými problémy a praktickým řešením, sexuolog (Alain Chabat), účtující si s radostí další peníze, Claudova dcera Nathalie (Olga Grumberg), s frustrujícím partnerstvím, či Claudovi nenaplněné poklesky Agnès (Brigitte Bémol) a Monique (Nicole Barentin). Začínající stáří se projevuje na fungování lidského těla výrazným způsobem. Ne všechno dokážeme přijmout, ne se vším se dokážeme vyrovnat. Je to lidské i smutně zábavné. (16.01.2013)

Obyčejný příběh o obyčejných věcech / problémech. Manželka i milenka jsou neodolatelné, jen hlavní hrdina mi příjde už takový "zaprděný". Vím že to tak v reálu bývá, jen nechápu co ty holčiny na těch dědoušcích mají (kromě peněz ;-)). Ale k filmu: moc od toho nečekejte, je tam pár humorných momentů, ale jinak nuda. Nejlepší je snad scénka se smíchem manželky ;-) (03.09.2008)

Tenhle Berriho film by se mohl jmenovat Honba za erekcí, ale to by každý očekával nějakou přiblblou teenagerskou komedii, což rozhodně není. A přesto to vlastně honba za erekcí byla, ale bylo to podáno s citem a jemným humorem (zejména scény, kdy se hlavní hrdina baví se svým přítele Paulem Edouardem v podání výborného Clauda Brasseura). Nakonec se dozvídáme, že erekce přeci není v životě to nejdůležitější, ale...zejména pánové...co si budeme povídat...když to nejde, vůbec nám to nepřidá:-) Škoda, že jsem tenhle film nemohl vidět v původním znění, protože bych byl ušetřen takových výslovnostních šíleností jako "Hugo - Ígo" nebo "Baudelaire - Bódler". (24.11.2006)