Hnus

ROMAN POLANSKI, HNUS (1965). CATHERINE DENEUVE SAMA DOMA. Černobílá hrůzostrašná historka o světle a stínu. ___ Carol, váhavě, bez zjevného cíle, kráčí ulicí. Zvědavé oko kamery z neuctivé vzdálenosti nervózně zkoumá její duchem nepřítomný pohled. Obraz se jemně pohupuje v rytmu jejího kroku. Bez dechu sledujeme neznatelné záchvěvy – tváře i rozpuštěných vlasů. Vše podbarveno nervními jazzovými tóny, Sirénami chaosu dění uvnitř londýnské City. Elektrizující, napjatá atmosféra naznačuje, že postačí jediný nepatrný zádrhel, a 'cosi' exploduje. ___ Vypozorovali jsme tolik, a přece nejsme o mnoho moudřejší, v čemž se nelišíme od naivních mužů, kteří se s Carol setkávají. ___ Carol má v sobě pramálo z Evy. Ženy, kterou by muž mohl posvém ovládat. Nedaří se to ani divákovi. V Carol se v podání podmanivé, mladičké Deneuve Polanskimu daří vyvolat napovrch ducha nespoutané Lilith – (apokryfní) první ženy Adamovy. "Nechci ležet pod tebou“. Hrdé ženy, kterou Starozákonní Bůh - po té, co si na ní uražený Adam postěžoval "výše" - zatratil a vyhnal. Žena, která je odjinud. To proto ten nepřítomný pohled. ___ Kus téhle Lilith (na just!] zůstal v každé jedné z Vás. Znáte ji dobře. „Posvátná děvka“ uvnitŕ Vašich těl, co si bere, co chce. Co odmlouvá. A křičí: Tak dost! Co muže zpraží jediným pohledem. Nebo v jediné vteřině sežehne plamenem vášně… Téhle nepokořené ženě vzdává Polanski svým filmem hold.___ Svědčí její nepřítomný pohled o počínajícím šílenství? Tuze morální kategorie. Slovo, kterým lze lhostejně přikrýt cosi, co je jiné povahy. Lilith v těle Carol je především sama. Cizinka. Nepochopená. Příliš krásná pro svět vezdejší. Sama v anonymním, rušném, odcizeném městě. ___ Střevíce ležící uprostřed pokoje. Nesebere. Neuklidí. Už tu stejně není nikdo, kdo se dívá. Samota se mění z metaforické ve faktickou. Ostentativní mlčení. Zatažené závěsy oken. Čas odplývá.Kam asi...? Carol poprvé v životě dělá, co chce. A taky nedělá, co se jí nechce. A blíží se umanutě k bodu, z něhož již není návratu… ___ Jak říká Michel Tournier: druzí lidé jsou jako majáky, které kolem sebe vytváří světelné ostrůvky. Co se stane se světlem a všemi jeho myslitelnými odstíny, když tu „ti druzí“ nejsou? Kam tohle světlo nedopadá, tam vládne bezedná noc. Pak neživé věci ožívají. V zrcadlech se zjevuje, co není. Černá a bílá. Světlo a stín. Ostré surreálné záběry z neočekávaných úhlů. Atmosféra budovaná z nespatřeného. Promlouvá, co je mimo záběr. Umlčovaná zvuková stopa evokuje snový, halucinovaný charakter prožívání. V této fázi se filmová "řeč" proměňuje v dokonale sehranou symfonickou skladbu. Nikdo se nedívá. Bůh by mohl. Kdyby se uměl zastydět... ___ Post scriptum: Ještě teď si vzpomínám, jak jsem za velkou louží na ten film zíral v rámci výuky poprvé. Jako tele na nový vrata. Kladl jsem si spoustu nesmyslných otázek, a nenašel vůbec žádné odpovědi. Mezitím jsem něco málo prožil, a tentokrát už se skvěle bavil :) ___Hnus (1965) je první z trojice filmů ze 60. a 70. let, ve kterých Polanski prozkoumává domnělá (i reálná) ohrožení, jímž jsme vystaveni při pobytu ve městě, chtělo by se upřesnit: v městském bytě (Rosemary má děťátko (1968), Nájemník (1976)). Více o skvělém soundtracku: Chico Hamilton ( http://www.dougpayne.com/repulsio.htm ). ___ Ještě jedno post scriptum: Text věnuji všem nespoutaným ženám, co si i dnes udržují zvyk ke všemu čichat a naslouchat svým divokým instinktům.. … Zajímavé komentáře: Jeanne, Jordan. Komentář unaveného profesionála postiženého žalostnou slepotou: Djkoma. (11.09.2008) (méně) (více)

Hned, jakmile začne film cca minutovým detailním záběrem na pohybující se zornici v oku Catherine Deneuve, podbarvený silně sugestivní hudbou, je i každému filmu neznalému divákovi jasné, že ho nečeká žádná pohodová podívaná, ale set sakra duši drásající zážitek. Celý film je vlastně od začátku až dokonce dokonalou studií rozkladu osobnosti prostřednictvím paranoidní schizofrenie. Začátek tomu sice nenasvědčuje, ale je to jen prostředek k dosažení cílového efektu, kdy nás režisér nechává nahlédnout do běžného života hrdinky před propuknutím psychózy. Divák tak na začátku sleduje poněkud stereotypní příběh dvou spolu žijících sester, z nichž Helen (Yvonne Fourneaux) je aktivní života si užívající bohémka, zatímco její sestra Carol ( Catherine Deneuve) je sice krásná, ale tichá do sebe uzavřená, přecitlivělá, ustrašená osoba, bojící se života a mající problém navázat jakýkoli vztah. V tomto srovnání se Carol stává přirozenou hrdinkou, které divák fandí a přeje si, aby nalezla své štěstí, které nemá a které každý z nás chce mít. Tradiční příběhová kostra je však časem stále více nabourávána. Divák postupně zjišťuje, že vnitřní porucha, kterou Carol trpí je mnohem vážnější. Zatímco se o ní pokouší sympatický mladý muž, ona místo aby postupně odbourávala předsudky, staví další a další hranice, což je v rozporu s očekáváním a přáním diváka i tradičních filmových postupů. Divák začíná chápat, že její strach z mužů v jakémkoli sexuálním kontextu nabývá až patologických rozměrů. Přesto divák stále doufá v nějaký silný impulz, který bude znamenat pozitivní zlom v chování hrdinky, protože s ní soucítí a vžívá se do její role, což jde vzhledem k vhodnému provedení velmi snadno. Zlom následně skutečně nastává, ale negativní. Jakmile odjíždí Helen se svým přítelem na dovolenou, zůstává Carol doma sama a v samotě bytu propuká její psychóza naplno. V samotě hlavní hrdinky tak vnímáme jen jí a její psychiku ještě více a zcela se s ní sžíváme. Následují první scénky zhmotnění hrůzy stihomamu. Ve scénách znásilňování se režisér úmyslně vyhýbá jakýmkoli erotickým záběrům a jsou navíc promítány bez zvuku. Vylučuje tím jakoukoli míru sexuálního vzrušení diváka. Divák tak vnímá jen čisté utrpení, které snáší hlavní hrdinka a neztrácí s ní přímé duchovní spojení. Vskutku geniální myšlenka, která zabírá. Další významnou změnou v chápání celé situace divákem, je příchod Carolina nápadníka, který o ní jeví starost a chce jí pomoci. Celou dobu až do této chvíle divák žije v napětí a očekávání, že Carol bude od svých představ a duševní nemoci zachráněna prostřednictvím probuzení citu lásky. V momentě, kdy Carol přetáhne onoho muže svícnem po hlavě, dochází k uvědomění si strašné reality, že démon šílenství nelze porazit žádnými přirozenými prostředky. Od této chvíle již divák pouze sleduje další rozklad osobnosti dívky bez víry v jakoukoli záchranu. Z na pohled krásné drobné dívky se uvnitř stává monstrum a již není cesty zpět. Následují další halucinace trhlin ve stěnách, rukou vystupujících ze stěn. Další stihomam po kterém se Carol probouzí v křeči v rouše Evině někde mezi pokojem a obývákem. Zajímavým prvkem v celém ději jsou opakované záběry na klíčící brambory a na hnijícího z kůže staženého králíka. Na první pohled jde pouze o signály vzrůstajícího nezájmu hlavní hrdinky o reálný svět. Když se ale člověk zamyslí nad hlubším významem těchto záběrů, může si uvědomit, že jde vlastně o symbolistické metafory, které nám vizuálně symbolizují Carolin duševní rozklad. Je to vizuální zhmotnění neviditelného pomocí symbolů. Stejně jak se rozkládá její vnitřní já, rozkládá se i svět kolem ní včetně bytu, který se jí stává útočištěm i vězením zároveň. Za pozornost stojí též srovnání první a druhé vraždy. Jelikož postava domovníka se jako jediná v celém ději profiluje jako záporná, má divák pro druhou vraždu vnitřní pochopení, které je založeno na racionální úvaze. U první vraždy tomu tak není. Z toho plyne závěr, že démon šílenství si nevybírá a nedělá rozdíly mezi skutečným pokusem o znásilnění a upřímnou snahou pomoci člověku. To je názorná ukázka rozdílu uvažování normálního člověka a člověka trpícího duševní poruchou. Konec příběhu přicházející s návratem sestry. Následné hromaděním se zvědavých sousedů na místě činu, je jakýmsi varováním před lhostejností společnosti. Pozdě lidé projevují zájem o lidi kolem sebe. Většinou až když se něco stane a to už bývá pozdě. Když pak naleznou ještě žijící Carol pod postelí, je na pokraji svých sil. Nikdo v tu chvíli nezná celou pravdu. Tu zná jen divák, protože měl možnost si to prožít. Jen divák ví, že ona je vlastně oběť. Oběť nezájmu společnosti. Její tělesná schránka přežila, ale duše už je pryč. Závěrečný záběr na rodinnou fotografii, kde je Carol ještě jako dítě, je také geniální. Krom toho, že končíme tam, kde jsme začali, tj. detailním záběrem na oko hlavní hrdinky (tentokrát již jen pohled na fotografii), jde o jakousi výzvu k zamyšlení pohledem do minulosti. Nebyl náhodou psychický stav Carol ovlivněn traumatem z dětství? Na celém filmu není nejděsivější ztvárnění jednotlivých scén a šoků, ale dokonalá perzonifikace diváka s hlavní hrdinkou. Ani ve stádiích nejtěžší psychózy se divák nedokáže od mysli hlavní hrdinky odpoutat. V tom je vidět skutečné Polanskiho mistrovství. Měl i dobrý odhad při výběru herečky. Catherine Deneuve tento typ rolí velmi seděl (myslím výsledkově). Když se nad tímto filmem znovu a znovu zamýšlím, nahání mi ještě větší strach než při samotném sledování. Polanski ve své anglické prvotině nasadil při detailním studiu paraniodní psychózy laťku tak vyskoko, že ji dodnes nikdo nepřekonal a hned tak asi nepřekoná. 95% (25.10.2010) (méně) (více)