Poslední císař

Nedostalo mě to tak, jak by asi mělo. On ten celý Bertolucci není nějaký velký intelektuál a nechápu, proč si tu nálepku zasloužil - ano, poslední císař je vizuálně úchvatný, technicky zdařilý, kromě toho ale neoplývá ani sofistikovanou metaforou, ani hlubším poselstvím, vnímal jsem to jako víceméně obyčejný záznam jednoho neobyčejného života. Vadili mi herci (kterým navíc ubíral body toporný postsynchron), děj se nevalí kupředu, spíš klikatí a zabředává do desítek více či méně důležitých scének, ke konci jsem už bojoval s únavou, což by se u tak výpravných snímků nemělo stávat. Výborná lekce dějin z té doby a tohoto koutu planety, krásné obrázky, víc nic. (22.02.2011)

Neobyčejně silný příběh je bohužel zčásti potlačen tím, že se mohlo natáčet v Zakázaném městě. První hodinu tak sledujeme barevně vyvážený opulentni sled výjevů a pak na to hlavní, loutkovy stát Mandžusko, už nezbývá moc času. Jenže právě v něm spočívá celá tragédie posledního císaře, a tak zamrzí, že je druhá světová válka odbyta pár scénami. Scény z tábora pak smrdí podkuřováním čínským úřadům. Moudrý vychovatel, slušné ubytování bez šikany. Chápu, že touha filmařů po Zakazanem městě byla veliká, ale takto jsou tu silné momenty řídce roztroušené a Bertolluciho spíše zajímá krása rudých praporů na zeleném pozadí. (14.02.2016)

Velkolepá devítioscarová podívaná, která svojí vizuální stránkou uchvacuje. Životní příběh posledního vládnoucího potomka čínských císařů, od jeho korunovace ve věku tří let až po jeho skon coby obyčejný zahradník za komunistického režimu. Bertolucci uchvacuje zejména velkolepou výpravou a opulentní barvitou podívanou při scénách ze Zakázeného města, plných nádherných kostýmů. Měl jsem to štěstí vidět to v kině, na TV obrazovce to už zdaleka není ono a výsledný dojem je oproti kinu sotva poloviční. Bertolucci tu jasně prokázal, že je mistr nákladných výpravných velkofilmů a svoje zkušenosti pak bohatě zúročil v dalším kostýmním spektáklu Malý Buddha. A jen tak pro zajímavost - Bertolucci byl úplně první filmař jiné, než čínské národnosti, kterému bylo dovoleno natáčet v Zakázaném městě. (16.09.2002)

Historická věrnost X divácká atraktivita. Až sladce nereálný může být souboj těchto dvou téměř „filmových protikladů“. Možná pro nezdravou nerozhodnost se mnohým filmařům, reflektujíc jakoukoliv historickou událost, nedaří umně skloubit tyto dva základní elementy do kýžené symbiózy kompromisu. Při projekci se mi na mysl podvědomě vloudila myšlenka, že by se na podobném žánru dala testovat schopnost a umělecká kreativita nejednoho režiséra. Základní premisa by zůstala stejná- udělat silný, výpovědní film, jenž by zároveň nedal nejmenší šanci nudit. V mých očích Bertolucci zůstal silným tvůrcem pouze během první poloviny filmu. Scény z dětství Pchu-I jsou upřímnou oslavou barevnosti a výpravy obecně, zatímco dospělost, tedy polovina druhá, „politická“, inklinuje spíš k věrnému historickému vykladu. S těžkým srdcem, ale je to za 70%. (31.01.2006)

Nádherný film, vyprávějící příběh muže, který se chtěl stát spásou svého lidu a neváhal proto využít jakékoliv příležitosti, bohužel pro něj nevyšly a byl jen loutkou Japonců velmi působivý velkofilm, co bych za to dal vidět to v kině. Snímání komplexu zakázaného města je úchvatné i vystihnutí atmosféry. Skvělý Peter O'Toole, vynikající hudba za kteoru stojí Ryuichi Sakamoto. Příběh mně dojal, sice jsem úplně neschvaloval co císař dělal, ale chápal jsem jeho pohnutky. (26.01.2009)