Schůzka se smrtí (S11E04)

Ve srovnání s psychologicky uvěřitelnou knižní předlohou jsem byla zvědavá, jak si film poradil s rodinou Boyntových. Inu, nevalně. Nabobtnal počet aktérů, počet podružných motivů (obchod s děvčaty? proč?), na druhou stranu některé postavy zmizely. Z téměř psychologické studie se stal horror (postrádala jsem určité odlehčení v knižní slečně Pierceové) a jednoduchý způsob vraždy z knižní předlohy se zkomplikoval bezmála jako v Orient Expresu. Změnila se lokace i pohnutky postav. Poirotovo odhalení pachatele bylo jako vystřižené z Cimrmana. Že si Poirot barví vlasy se řešilo i v jiném příběhu; mně spíš překvapila tuhá náprsenka, kterou jsem v jiných dílech nezaznamenala. Taky pochybuju, že by se dámy na konci třicátých let na svých cestách tak výrazně líčily. Jakžtakž slušný dojem zachraňovali jen herci. (16.05.2019)

Malé šedé buňky svými hlásky Poirotovi i tentokrát zazpívaly píseň plnou starých křivd, které se nezapomínají a ran, které se nezahojí. Schůzka se smrtí je plnokrevný poirotovský příběh, zahalený tentokrát do orientálního hávu prostředí Sýrie a archeologických vykopávek (jak oblíbené prostředí Agathy Christie) v srdci její pouště. Děj je patřičně dramatický a protkaný legendami a romantickými příběhy o Janu Křtiteli, Pandořině skříňce a hlavně o v titulu zmíněné schůzce se smrtí - a Poirotovi tohle mystično a smysl pro drama kromobyčejně sluší. Závěr je v pravdě hamletovský, zlo je po zásluze potrestáno a Poirot sám po sobě jako vždy zanechá naději na lepší zítřky. Co víc si přát?_______ P.S: Omlouvám se za puntičkářství, ale Katík ve svém komentáři uvažuje nad barvou Poirotových vlasů a připadného vztahu autorky k jejich barvení. Poirot si podle Agathy Christie vlasy barvil už dlouhá léta. V Oponě - Poirotově posledním příběhu, to s dávkou lítosti a nostalgie komentuje Hastings, který svého přítele vidí po letech už těžce nemocného a vrásčitého ale se stejně černými vlasy a knírkem - a stejně jiskřivýma očima. Takže žádné provinění vůči originálu...:) (29.01.2009)

Někdy je těžké vybrat nějaké originální prostředí, zvláště když Schůzka se smrtí je už 61. zfilmovanou akcí s Davidem Suchetem v roli "malého, vlezlého Belgičana". Takže tato epizoda nemusí evokovat jen Vraždu v Mezopotámii, ale také třeba Záhadu egyptské hrobky nebo i do jisté míry Smrt na Nilu. Osobně jsem byl zvědavý, jak si režisér Pearce (točil už Smrt staré posluhovačky) poradí se změnou prostředí, a je pravda, je tu na mě dýchla inspirace některými dalšími vykopávkovými filmy. Každopádně bych ale řekl, že v záplavě některých jiných nekonečných "skvostů" jde stále o značný nadstandard a Suchet je pořád výborný - a pokud si začal barvit vlasy, rozhodně mi to vadí méně, než některé daleko mladší, ale o to více překarosované dámy. (02.02.2009)

Agatha Christie celkom rada cestovala spisovateľským perom a tak je tento diel mimoriadny umiestnením do exotickej Sýrie. Mimoriadna je tiež použitá originálna dramatická hudba, ktorá sa v kriminálkach neobjavuje často. Okrem toho je dej správne zamotaný s prestrihmi do násilnej minulosti postáv a vytvára nervóznu atmosféru prítomnosti, ktorú stelesňuje panovačná lady. Rozuzlenie dáva odpovede okrem hlavného odhalenia aj na viaceré nepoložené otázky. (06.10.2013)

Jestli dávám všem jiným poirotovským částím pět*, pětka Appointment with Death je prostě o třídu lepší. Ta atmosféra, lehce exotická, plná náboženství, ale taky brutálních traumat z dětství (ty kráso, když dali ten záběr z koupelny poprvé, říkala jsem si: Hm, slušná třída; když ho dali podruhé, říkala jsem si: Sakra, tak to už by stačilo; přišel podruhé, potřetí až po x-té a fuj, nic podobného ve mě na půdě HP takový dojem neudělalo, nevím proč mě napadlo srovnání s Marplovou a Cukání v palci...)a dávkou Poirota jako sakra přesně odměřený kus moudrosti a nadhledu. K tomu ten nádherně poetický konec, záhadné zmizení, rozplynutí se v dáli.. Kýč,sentimentalita? Možná. Poirot mi bude scházet. Vážně. (05.03.2010)