Záhada na zámku Styles (S03E01)

Hercule Poirot v poprvé akci a hned na výbornou. Toto filmové zpracování je jedním z mála případů, kdy je film lepší než kniha. Agatha Christie ji napsala roku 1920 a hned ji uvedla do světa autorů detektivek. První verze však byla dosti špatná, zejména závěrečnou scénu v soudní síni musela několikrát přepracovat pro značnou složitost. Hercule Poirot ztělesňovaný Davidem Suchetem je prostě božský. Jeho naivního Watsona výtečně ztvárňuje Hugh Fraser. (08.05.2009)

Po druhém shlédnutí zvyšuji o hvězdičku a znovu konstatuji, že český dabing (v němž jsem to původně viděl) Poirota notně ničí. Celé kouzlo tohoto filmu je totiž v detailech, v dokonale zvládnutém řemesle, a pak v té špetce navíc, která ho činí něčím nezapomenutelným, totiž v geniálním herectví Davida Sucheta a v úžasném suchém anglickém humoru... Obojí zde přitom funguje naprosto bezvadně... Celkový dojem: 90% (08.06.2009)

První případ Hercula Poirota po příjezdu z Němci okupované Belgie, odkud se musel náš hlavní hrdina odebrat do britského exilu. Poznáváme se zde i z dalšími důležitými postavami, které s Poirotem spolupracují, a sice kpt. Hastingsem a inspektorem Jeppem. Skvělá podívaná, v níž exceluje David Suchet se svými zmíněnými spolupracovníky. Je úctyhodné, že Suchet v této roli zářil více než čtvrt století. (20.07.2018)

Jeden z nejzábavnějších dílů. Co naplat, že závěrečné kolečko působí v kontrastu se soudní síní neprofesionálně a uboze, co naplat, že vrazi se hned doznávají a vykřikují, že ničeho nelitují. Vrahovy pohnutky k psaní usvědčujícího dopisu zůstávají ve hvězdách a modus operandi v podobě vysrážení strychninu zanikne ve filmové adaptaci také, neboť alibi tady nikdo neřeší. Je to zkrátka trochu zpackaný případ, nechybí falešné fousy a lékárník, který nerozezná ženu od muže. Gosh! Mon Dieu! Jenže Hastings je tak kouzelně sladký, Poirot nesmírně energický a vtipných momentů je tolik, že nelze tento díl hanět. Od srdce jsem se několikrát zasmál. Nádhera! (03.03.2024)

Ten malý Belgičan! Nejproslulejší detektiv 20. století popouští uzdu egu i šedým buňkám mozkovým a svým typicky kvapným krokem kráčí vstříc vražedným výzvám. David Suchet v životní kreaci génia obtěžkaného údělem mít vždycky pravdu. Vysoké hodnocení, kterým Poirotovy zápletky vyznamenávám, nepatří pouze tomuto prvnímu televiznímu pokusu pojmout jeho případy v celovečerním, leč stále komorním stylu, ale sérii (dnes už dobře takřka dvacetileté) jako celku. Lépe se mi při tom jeví, jaký pokrok filmy s přibývajícím časem učinily na poli vizuálního ztvárnění, neboť poslední "díly" už nabízejí promyšlené záběry a umělecké obrazové ladění. Naproti tomu dřívější počiny sázejí spíše na tradičnější, ovšem neméně poutavé vyobrazení sledu událostí před a po vraždách. Samozřejmě, struktura jednotlivých dílů je vcelku identická (dokonce tak moc, že občasné narušení této linie může působit až rušivě). Zatímco první část je jaksi seznamovací, divákovi je v tuto chvíli dovoleno operovat pouze s náznaky a falešnými stopami a Poirotův charakter je tu méně, tu více krkolomně nastrčen do víru událostí, jádro příběhů se nalezá v dějství druhém, a to samotném pátrání a objasňování vztahů a situací svázaných s případem. Nemohu s jistotou tvrdit, že se vždy přesně orientují ve všech postavách a jejich motivacích (natož - a to je moje slabina - jménech!), stejně jako přiznávám občasný zmatek, který ve mně panuje po konečném rozřešení záhad, ale výhodou těchto filmů je jejich narativní forma, tedy že v momentě, kdy snad objevíte nějakou dějovou nesrovnalost či scénaristickou skulinu, je obvykle stejně pozdě a už na tom nesejde. A tak se stává, že Hercule Poirot je někdy mnohem chytřejší, než sám divák (nebo alespoň já). Ale nemějte obavy: muž posedlý logikou i etiketou si dávno našel cestu, jak se Vám i vrahům dostat pod kůži - a nepustit. (16.04.2009)