Ženy na pokraji nervového zhroucení

Slavná almodóvarovská klasika, která představila světu spletitý svět španělských černých komedií. Celek připomíná divadelní hru, odehrává se to ve velmi krátkém čase, všechny postavy se pořád vrací do jednoho bytu. A téma jsou samozřejmě vztahy, vztahy a zase vztahy. Mezi těmi výraznými ženskými můžeme najít i mladého Antonia Banderase, což samozřejmě (zpětně) pomohlo filmu udržet se mezi těmi nesmrtelnými, i když se doba změnila a dnešní generace nechápe, jaké trable prožívali lidi bez mobilních telefonů. (16.07.2022)

Filmy Almodóvara zostávajú pre mňa záhadou. Existujú totiž dva póly akými sa na jeho tvorbu pozerám, buď mi film pripadá nemastný - neslaný, bez kúska vtipu s vedomím, že asi by som sa mal smiať. Na strane druhej sú diela, kde súhra okolností navodzuje smiech automaticky . Humor aj vkus sa síce veľmi rôznia, ale je naozaj zvláštne, že u jedného režiséra nefunguje rovnaký zmysel pre humor. (23.12.2014)

Pedro zaujme už úvodnou sekvenciou. Keď budete film pozerať druhýkrát, zistíte, že ide o implikácie budúcich epizód a zároveň prečo Ivan hovorí ženám, čo chcú počuť. Počas nasledujúcich štyridsiatich ôsmych filmových hodín hlavná hrdinka Pepa veľa zábavy nezažije, diváci však áno. Ženy na pokraji nervového zrútenia sú totiž vydarenou bláznivou komédiou (s estetikou telenoviel). Americké pokusy o vzkriesenie tohto žánru väčšinou skončili ako hrubé sexuálne frašky alebo jednoducho dvojhodinové sitkomy. Tento film je naopak svižný a chytrý bez ohľadu na to, že sa vizuálne zasekol v 80-tych rokoch. (09.07.2013)

Tak nevím, přijde mi to jako macourkovsko-vorlíčkovské komedie po španělsku. Neskutečná zamotanost, ve které má hlavní slovo náhoda. Zároveň je snímek upatlaným kýčem a přepálenou telenovelou. Závěrečná honička je však velmi zábavná. Překvapilo, mne, že zrovna tímto filmem prorazil Almodóvar do Evropy, a dál... (14.03.2010)

Po über-Hřebejkovi/anti-Almodóvarovi [Anders Thomas Jensen] se mi zachtělo uchýlit se v rámci rekonvalescence do světa žen. Jméno filmu pro mě představuje ikonickou záležitost – všeříkající slovní spojení mi utkvělo v paměti již v dobách, kdy jsem do kina chodil výhradně na filmy typu „Den zúčtování“ a mohlo by se stát názvem skoro každé emise věhlasného španělského ženo-zpytce. Překonal jsem pocit, že vídám ASI cosi takového den-co-den v práci a film si konečně dopřál. K mému překvapení se nejedná zdaleka o takovou řáchandu, jak šíří pověst [u mnohých scén ze „Špatné výchovy“ a „Kůže...“ jsem se zasmál víc, ale nejsem ženská, že jo, takže co já vím, možná mi unikly nějaké vtípky v barevném sladění hadříků]. Některé prvky Almodóvar opakuje už zřejmě celá desetiletí – tématizování filmu prostřednictvím příběhu [zde skvělé scény z dabingu, hlavní hrdinka coby herečka atd.], obsazování věru nevzhledných mužatek [zde hlavně monstrózní a po všech stránkách mansonovská Rossy de Palma]. Nepočítáme-li šílený účes Antonia Banderase, filmy z téhle dílny vypadají bez ohledu na posun v technologiích a trendech už víc než dvacet let stále stejně [skvěle]. Na rozdíl od jiných mne ale tento nezasáhl tak, jako jiné – možná kvůli stejnosti resp. mé neschopnosti uchopit jeho deklarovanou jedinečnou komediální kvalitu, mně prakticky neviditelnou [vzpomněl jsem si na dva podobné případy – Bergmanovy legrácky a Cimrmanovu povzbudivou písničku „Polární noc, má zvláštní moc...“], možná kvůli tomu, že se z tele-novely protentokrát vytratilo drama. (12.11.2012)