Ženy na pokraji nervového zhroucení

pedro berie filmy ako hranie sa a jeho ranna tvorba je toho absolutny dokaz. rad objavuje rozmery zanru, rad skusa od kazdeho trochu a je sranda ze sa mu to vzdy tak nejak podari. absurdna komedia, romanticky thriller a psychologicka drama. kazdym filmom si ma maestro viac a viac ziskava. chcem este! (09.04.2009)

Po über-Hřebejkovi/anti-Almodóvarovi [Anders Thomas Jensen] se mi zachtělo uchýlit se v rámci rekonvalescence do světa žen. Jméno filmu pro mě představuje ikonickou záležitost – všeříkající slovní spojení mi utkvělo v paměti již v dobách, kdy jsem do kina chodil výhradně na filmy typu „Den zúčtování“ a mohlo by se stát názvem skoro každé emise věhlasného španělského ženo-zpytce. Překonal jsem pocit, že vídám ASI cosi takového den-co-den v práci a film si konečně dopřál. K mému překvapení se nejedná zdaleka o takovou řáchandu, jak šíří pověst [u mnohých scén ze „Špatné výchovy“ a „Kůže...“ jsem se zasmál víc, ale nejsem ženská, že jo, takže co já vím, možná mi unikly nějaké vtípky v barevném sladění hadříků]. Některé prvky Almodóvar opakuje už zřejmě celá desetiletí – tématizování filmu prostřednictvím příběhu [zde skvělé scény z dabingu, hlavní hrdinka coby herečka atd.], obsazování věru nevzhledných mužatek [zde hlavně monstrózní a po všech stránkách mansonovská Rossy de Palma]. Nepočítáme-li šílený účes Antonia Banderase, filmy z téhle dílny vypadají bez ohledu na posun v technologiích a trendech už víc než dvacet let stále stejně [skvěle]. Na rozdíl od jiných mne ale tento nezasáhl tak, jako jiné – možná kvůli stejnosti resp. mé neschopnosti uchopit jeho deklarovanou jedinečnou komediální kvalitu, mně prakticky neviditelnou [vzpomněl jsem si na dva podobné případy – Bergmanovy legrácky a Cimrmanovu povzbudivou písničku „Polární noc, má zvláštní moc...“], možná kvůli tomu, že se z tele-novely protentokrát vytratilo drama. (12.11.2012)

Přepsáno v březnu 2020. Film Ženy na pokraji nervového zhroucení by se v současné mluvě měl nazývat Ženy ve stavu posttraumatického stresu, je to rozhodné a konečné vypořádání s rozpadem partnerského vztahu. Pedro Almodóvar, jak je jeho zvykem, vyztužil niternou úzkost ženy výstřednějším stavem rozvernosti, dal celkovému řádu běhu ironii, škádlivost do souvislostí, drzost do konfrontací, citlivost i neústupnost a dynamiku do pohybu i měnícím se náladám vnitřních světů. S grácií odhaluje barevný gejzír všech pohrom ženského intimního světa, vír zběsilosti a koncentrace posttraumatického stresu dodávají katarzím magický odstín nezapomenutelně přelomového okamžiku jejich dosavadních životů, a právě v tu chvíli se nemožné stává skutkem, životy již nebudou mít nikdy nadále stejnou tepovou frekvenci. Pedro dokázal uchopit ty nejniternější pocity žen, zvelebil jejich pochybnosti a odhodlání, odlehčil smutek hravostí a prokázal, že ženská důstojnost předčí tu mužskou, mnohem slabší. Hlavním středem zájmu je Pepa Marcos (vynikající Carmen Maura), filmová dabérka. Bez předchozího varování je vláčena romantickým instinktem do nejbizarnějšího sledu událostí jejího života, nakonec dva dny mění její priority, způsoby i přijímání osudu. Významnou postavou je Candela (pozoruhodná María Barranco), nejlepší kamarádka Pepy, povoláním modelka. Ten nejdivočejší kotrmelec intimních potřeb dostává panický strach ze všemožných následků společenské zodpovědnosti a nejraději by se stala zcela neviditelnou. Hlavní mužskou postavou je Carlos (velmi příjemný Antonio Banderas), mladý a zdvořilý synek milence Pepy. Dokáže se rychle zorientovat v průchodu souvislostí a trochu nesměle nabízí i jisté a nevýznamné usmíření. Důležitou postavou filmu je Lucía (velmi zajímavá Julieta Serrano), Carlosova matka v nesmlouvavé pomstychtivé pozici. Dlouhodobá psychiatrická léčba, padlý romantický ideál a mužská nevěra zaslouží spravedlivé potrestání. Z dalších rolí: Carlosova panensky zatuhle přísná snoubenka Marisa (Rossy de Palma), Carlosův otec, Lucíin manžel, milenec Pepy, nenapravitelný svůdník, nevěrník a citový zbabělec Iván (Fernando Guillén), Ivanův nový objev a rozvodová právnička Paulina Morales (Kiti Mánver), mambo vyznávající a pro spokojenost zákazníků vždy připravený taxikář (Guillermo Montesinos), domovnice a svědkyně Jehovova (Chus Lampreave), recepční a sekretářka dabingového studia (Loles León), či teroristy připravovaný únos letadla vyšetřující policisté (Ángel de Andrés López a José Antonio Navarro). Film Ženy na pokraji nervového zhroucení je ztřeštěně nadnesenou satirou partnerských vztahů z intimního pohledu ženy. Velmi zábavné vykreslení zmatku vnitřního světa. (25.02.2010)

Zpočátku to tak ani nevypadá, ale postupem času Almodóvar rozehrává neuvěřitelnou šarádu jednotlivých scének, jenž vás svou obludností pohltí. Od lehce melancholického začátku se přesouvá ke stále vetší absurdnosti, kterou definitivně korunuje v jedné ze závěrečných scén. Vizuálně překvapí hlavně barevná pestrost, na níž si režisér opravdu musel dát záležet. Hřejivé barvy se v jednotlivých záběrech prolínají, kombinují a vytvářejí pestrou paletu související se španělských naturelem. K tomu připočtěme poměrně solidní herecké výkony. Výsledek stojí za to. (22.12.2003)

Ženy na pokraji nerv. zhroucení jsou komedií, která nejvíc doplácí na to, že je - slovy klasika - "složená ze dvou naprosto neadekvátních částí, z nichž první není vtipná vůbec (a ani se o to moc nepokouší) a druhá dosti. Snímek stojí za to vidět především proto, že předvádí Almodóvara v ranné, hledačské podobě - opojeného možnostmi záběrování a filmové skladby. (05.08.2023)