Paisà
Paisan
Paisà
Režie:
Roberto RosselliniKamera:
Otello MartelliHudba:
Renzo RosselliniHrají:
Carmela Sazio, Robert Van Loon, Maria Michi, Harriet Medin, Renzo Avanzo, William Tubbs, Gar Moore, Dots Johnson, Alfonsino Pasca, Giulietta Masina (více)Obsahy(1)
Paisá představuje jedno z vrcholných děl italského neorealismu, směru, který se postavil proti oficiální a lehce schematické podobě filmové tvorby válečného období. Rossellini opustil svět nablýskaných atelierů a filmových hvězd a přivedl na plátno neherce i skutečný svět ulice. Paisá v šesti obrazech zachycuje cestu amerických a britských vojáků od jejich vylodění na Sicílii až po závěrečné boje v Pádské nížině. Jednotlivé povídky - samostatné příběhy - spojuje kontrast staré a nové Itálie. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (37)
Šest povídek, kde první a třetí ukazuje na složitou situaci žen ve válce, přičemž druhá totéž říká o dětech. Čtvrtá je nejakčnější a ukazuje opět ženu tentokrát milující s mužem bojícím se o svou rodinu. Pátá povídka přesně ukazuje neschopnost katolické církve pozvednout se nad sektářský přístup (a dodneška se na něm nic nezměnilo) a šestá sisifovský boj uprostřed delty. Film je schématický tam, kde chce prvoplánovitě vyzdvihnout hrdinství a utrpení žen a dětí a emočně silný tam, kde je kamera jen svědkem událostí. I když metodou trochu připomíná komunistické týdeníky, jako dokument o době, ve které vznikl, je velice cenný. ()
Film, který v sobě spojil válečný film a stylovou podobu neorealismu. Válka je sice všudypřítomná, ale film se více soustředí na obyčejné lidi - partyzány, chudé rybáře, mnichy v klášteře - i když na vojáky taky dojde. Střídají se povídky smutné (závěrečná) i veselé (mniši v klášteře, "Říkal jsem ti, že když usneš, tak ti ukradnu boty"), ale všechny jsou pečlivě dramaticky vystavěné a zábavné, s mnoha nenásilně propojenými dokumentárními záběry. ()
Upřímně obdivuju odhodlání Viscontiho, Rosselliniho, De Sicy i zbytku spolku cíleně zahodit pokud možno všechno umělé, co na sebe stihl film během prvních padesáti let vývoje nabalit, aby i za cenu vnějškové ne-umělosti vydolovali z pohyblivých obrázků víc opravdovosti (nezaměňoval bych s pravdivostí). Po nich se na podobné pozice stavěly všelijaké ty nové vlny, školy i dogmata a prokázaly přitom tu a tam větší důslednost i rafinovanost (a někdy notný kus pozérství), ale neorealistická partička byla první a Paisà mi z toho, co jsem od nich zatím stihl odkoukat, zdaleka nejlíp přiblížila, kam se chtěli dostat a jak. Potud než uznalý potlesk a zaujetí. Ale abych se ještě vrátil k tomu rozdílu mezi opravdovostí a pravdivostí, nedokážu se tak úplně nadchnout pro film, jakkoli formálně novátorský a tu a tam i docela silně emocionálně působivý, který mě celou dobu tahá za nos, chce mi namluvit, že Itálie nebyla kolébkou fašismu, že nikdy neexistoval žádný Mussolini, že co Ital, to odbojář, co Američan, to dobrosrdečný naiva, co zlo, to Němec. A potom je jedna věc chápat, proč je ten film natočený takhle, a třeba se mu proto i obdivovat, a druhá věc mít z něj spontánní, neakademický zážitek; to druhé se mi u Paisy přece jen nedostavuje ve stoprocentní míře, čili celkově dejme tomu za 80 %. ()
Američania oslobodzujú Taliansko od fašizmu a dorozumievajú sa s nimi, no, asi ako s Talianmi. Každý svojim jazykom, ale divák má našťastie titulky ku všetkým jazykom, aj k nemčine. Som rád, že aj ten neorealizmus má filmy s príbehmi a zrozumiteľným posolstvom. Často až veľmi zrozumiteľným pri tých záveroch poviedok, ktoré sú ak už nie celkom tragické, tak aspoň veľmi znepokojivé. ()
Trochu zvláštní válečný film mě zasáhl specifickou atmosférou, která pramení z faktu, že se natáčel pouhých pár měsíců po popisovaných událostech, a tak vše působí velmi autenticky. ()
Dogme 45. Návrat k punkovým kořenům filmařiny nemohl přijít na lepší místo a ve chodnější čas. Exteriéry nebyly nikdy zajímavější - Řím v troskách, Berlín v troskách, bez kulis a s herci hrajícími, že nehrají. Punkově úderných je i všech šest epizod. Vyrovnané vysoké kvality, nabývají různých žánrových podob (tragická lovestory, mise z Call Of Duty, brutální socdrama). Nezrestaurovaný / nezrestaurovatelný filmový materiál podtrhuje autentické vyznění, které unese i neorealisticky typickou dávku patosu. Protože když děti kradou boty, aby měly na chleba, je vhodná příležitost si ho trochu dopřát. ()
Po úvodních povídkách to jede jako na horská dráze kvalitativně dolů, nezachrání to ani neherci s uvěřitelnými situacemi, ani závěrečná přestřelka. ()
Tento film som si ako častý návštevník Talianska pozrel s veľkým potešením, najviac sa mi páčila časť z Florencie, najmenej časť z kláštora, keďže som v nej nenašiel žiadny súvis s ostatnými príbehmi a s vojnou. ()
Několik povídek kolísavé kvality, jejichž zápletky občas poněkud nezapadají mezi ostatní válečně-filmovou produkci. První 3 povídky jsou však ještě poměrně konvenční a melodramatické (což vzhledem k roku vzniku filmu tak nevadí,římské štětky byly přesnou ilustrací k Hlavě 22), zbývající však překvapí. Připravit se můžeme třeba na "turistickou" výpravu po všech střechách a dvorcích bojující Florencie. Korunu královny vší absurdity si však nasazuje povídka předposlední, klášterní, která dosahuje až patafysických kvalit. Už jen kvůli ní stojí za to film shlédnout, vryje se vám rozhodně do paměti. Mezi šedí válečných filmů tento, ač černobílý film, jasně září ze dvou důvodů - svou dokumentární hodnotou a svým odporem k bojovým scénám. ()
Velmi dobře natočené, ale kvalita povídek je opravdu různorodá a některé jsou až protivně tendenční. Artimetickým průměrem jsem dospěl k třem hvězdičkám. Škoda, méně povídek by znamenalo více. ()
Sledovat filmy od Rosselliniho chce určitou odvahu a trpělivost, člověk nikdy neví co se bude dít a zda příběh skončí dobře nebo ne. Nejvíce se mi líbil druhý příběh o malém klukovy co sebou tahá opilého černošského vojenskáho policistu, nebo čtvrtý a pátý příběh s akčními bitevními scénami, kterým se Rossellini snaží tolik vyhýbat. Celkově dílo vyznívá spíše obrazotvorně a umělecky a tudíž by mohlo být pro spousty dfváků nestravitně nudné.. ()
Nie som očarený, teda som absolútne neočarený. Neviem ale okrem toho, že je film čierno-biely, nie je v ňom nič príťažlivé. ()
Film se zaobírá v rámci šesti na sobě nezávislých příběhů, odehrávajících se během 2. světové války, postupem britských a amerických vojenských sil po jejich vylodění na jihu Itálie směrem na sever. Jedná se o jedno ze stěžejních děl italského neorealismu. Snaží se o maximální autenticitu, a to se mu také daří. Vyjevuje nám to, co již víme, nicméně má smyls si to pravidelně připomínat . . . Válka ve skutečnosti nezná vítězů ani poražených, je zničující ve všech svých podobách. Působivý vizuál, uvěřitelné, místy až uhrančivé herecké výkony, díky tomu stojí snímek za shlédnutí. Chybějící propracovanější celistvá dějová linka, způsobená mimo jiné rozporcováním filmu na několik na sobě nezávislých příběhů, může být však pro někoho zklamáním. ()
Niekoľko zaujímavých príbehov z konca vojny v Taliansku. Žiaľ na niektorých vidieť ako zub času ubral pozerateľnosti ale väčšinou si udržuje dobrú úroveň. ()
Strhující drama o osudech vojáků a civilistů v době osvobozování Itálie angloamerickými vojsky. V šesti epizodách žene divák spolu s hlavními hrdiny Němce z jihu Itálie na sever a zaplétá se snad do všech myslitelných osudů, které se mohli v této pohnuté době odehrát. Pro mě asi nejlepší válečný film. Celý film vzbuzuje dojem, že pozorujete osudy postav válečného dokumentu, které se odehrávají mimo oficiální objektiv dokumentaristů. ()
Pán režisér - Robert Rossellini , pri ktorom začínal jeho - učedník - genialny Federico Fellini. ()