Hlídač č. 47

Působivá kreace pana Jaroslava Průchy v roli traťového hlídače s číslem 47. Neubráním se srovnání se zpracováním z roku 2008 a jednoznačně mi vychází, že Karel Roden v mých očích obstál, nicméně filmová verze 1937 je mi mnohem bližší ve všech ostatních aspektech. Za krásnou Marii Glázrovou v roli Anny, za Ladislava Boháče jako Ferdu, za Rovenského-Svitákův pohled na svět přihazuji hvězdu navíc. Bylo mi potěšením. (06.02.2019)

Jako první jsem znala tuto Rovenského verzi s Vávrovým scénářem. Když uváděl Renč svůj snímek, můj tatínek se podivoval, proč se vytahuje stará knižní předloha ... Často se stává, že první verze se líbí víc - tedy ta, kterou člověk vidí dříve. U té druhé už hodně srovnává. Mě se podařilo vidět oba filmy naprosto odděleně, v jiném čase, vnímala jsem Renčovo zpracování jako samostatný film. Ale nelze se vyhnout jakémusi pomyslnému srovnání, ať se člověk snaží sebevíc. Rovenského Hlídač je vlídný i ponurý s vystupňovaným napětím. Doba vzniku určuje i charakteristiku a jednání postav, kdy manželská věrnost a čest byla stavěna víc než osobní potěšení. Ku prospěchu je i podstatně kratší časový úsek od napsání románu k filmovému zpracování. Nebylo zapotřebí žádné dobové stylizace, což přidává na působivosti. Všechny tři filmové verze se odklánění od knižní předlohy, tato první vyznívá asi nejoptimističtěji. Vnímám to jako jakousi úlitbu době, která potřebovala ve filmech ukazovat hlavně mravní hodnotu, nikoliv rozevranost. Ale právě ten optimistický závěr, charisma a vlídnost starého Douši je asi to, proč mám tento film ráda. (19.01.2018)

Několik měsíců před tím, než měl vyjít v kinech (11.2009) a na DVD (01.2010) dlouho očekávaný první remake v dějinách Českého a Československého filmu (režie Filip Renč), jsem si sehnal původní filmový snímek režisérů Josefa Rovenského a Jana Svitáka, na jehož scénáři se podíleli všeobecně známý režisér a scénárista Otakar Vávra a autor knižní předlohy Josef Kopta. To proto, abych měl možnost posoudit, nakolik se podařilo režiséru Filipu Renčovi zvládnout toto dílo z pohledu současného režiséra i mě, jako současného diváka. Dovolím si tedy na toto místo napsat svůj úsudek pouze k filmu z roku 1937 a k posouzení remaku a ke srovnání těchto dvou filmových děl si ponechám prostor v komentáři k filmu Filipa Renče z roku 2008. Snímek z roku 1937 je pro současného diváka, nejenom mladšího ročníku, již poněkud odtažitý. Odtažitý ve smyslu chápání hereckého pojetí té doby a uměleckého ztvárnění. To ovšem neznamená, že by to nějak snižovalo uměleckou hodnotu tohoto snímku. Při sledování je potřeba, aby se současný divák vcítil do chápání lidí (a samozřejmě i diváků) z těch uplynulých dob. Potřeba osobní duševní čistoty a poctivosti (nebo alespoň potřeba vytvoření zdání) byla v té době nanejvýš nutná a žádaná. To v dnešní době už současný občan, a tedy i divák, až tak necítí. Pokud se však dnešnímu divákovi podaří vcítit do chápání a citu našich tehdejších předků, pochopí, že myšlenka "o poctivém a ctnostném životě" musí být i dnes stále aktuální a nanejvýš potřebná a nutná. Bez tohoto pochopení není náš život plnohodnotný. Z toho důvodu si myslím, že tento snímek, byť už je 73 let stár, má co dát i dnešní generaci, která by měla chtít žít poctivěji, ctnostněji. Žít tedy tak, abychom si neměli na konci svého života co vyčítat. Prostě a jednoduše polopatisticky: " S poctivostí a láskou (ne předstíranou a povrchní) nejdál dojdeš". To platilo tenkrát, a platí dodnes. Odkazuji na komentáře: Karlos80 a Marthos (06.02.2010)

Koptova novela hozená do lisu, zploštělá, zpřeházená, zprasená každou další úpravou, v podání klasicky ochotnického herectví První republiky. Že se dřív hrálo jinak a že ženský piští všechny úplně stejným hlasem, to je kapitola sama pro sebe, a to prostě jeden neovlivní, maximálně se mu to může nelíbit, ale že si někdo takhle vytře prdel PSYCHOLOGICKÝM románem, to by se jeden nenadál. (14.10.2013)

Hodně velké překvapení - na hranici 4 a 5 hvězd (proto dávám pět, neboť mi přijde Hlídač podhodnocený). Skvělé herecké výkony, scény s expresionistickým tónováním (obzvlášť vylévání manželčina svědomí je v tomto směru perfektní) a přestože jsou postavy lehce zmatečné a neuchopitelné, jde o naprosto výjimečné dílo. (24.01.2012)