Maestro

Obávám se (když pročítám zdejší a nejen zdejší komentáře), že Cooperova naprosto zjevná snaha využít rámce životopisného filmu k něčemu úplně jinému, než je pouze konvenční zportrétování vybrané historické postavy, zůstane nepochopena. Cooper boří mnohá očekávání, s nimiž bude divák (mě nevyjímaje) k filmu přistupovat. Přestože jsem milovníkem klasické hudby a právě Bernstein patří k mým nejoblíbenějším dirigentům, ve výsledku mi ani trochu nevadilo, že film o hudbě vlastně téměř není. V komentářích se opakuje výtka, že je příliš chladný a odtažitý. Tomu vůbec nerozumím. Pro mě šlo naopak o jeden z emočně nejsilnějších filmových zážitků poslední doby. Chybí zde dramatický akcent, tak příznačný právě pro životopisné látky, to ano. Nenalezneme zde silné patetické momenty z důležitých událostí Bernsteinova života. Ani zástup zajímavých faktů. Či systematickou výstavbu stěžejních motivů. Na nějakou expozici, kolizi, krizi rovnou zapomeňte. Film totiž usiluje především o sondu do člověka ve složitém milostném vztahu, přičemž si Bernsteinův životopisný materiál propůjčuje pouze jako platformu, na které to ukázat. Když to trochu přeženu, můžu napsat, že kdyby se to místo Bernsteina soustředilo třeba na Fitzgeralda, výsledek a především jeho vyznění bude dost podobné. Skutečná hodnota Maestra spočívá především v tom, jak elegantně obchází filmová klišé (nebo s nimi naopak pracuje v rovině přiznané stylizace), aby ukázal úspěšného člověka zbaveného aury popularity v těch nejobyčejnějších situacích. Aby ukázal v rovině totální dřeně ten bytostný rozpor mezi potřebou umělce (v zásadě člověka vyžadujícího k práci samotu a klid) tvořit a současně být neustále mezi lidmi. Tím je nesmírně silný. Nemusí se zde hodiny diskutovat o homosexualitě, aby divák pochopil, jak komplikovaná součást Bernsteinova života to byla. Není třeba složitě rozmlouvat o hudbě nebo ukazovat důležité kariérní mezníky, aby divák pochopil, že by Bernstein bez hudby nedokázal existovat. A pokud například scéna hádky nebo scéna z Elyské katedrály nepřipadá některým divákům emocionálně silná, tak už vážně nevím, co by mělo. - Po čistě filmařské stránce se není o čem bavit. Je to mistrovské dílo. Kamerově je nabité významy a přesahy, které nejsou pro americký mainstream vůbec něčím běžným. Je zde spousta (zvláště v první polovině) metaforických, nedoslovných a symbolických scén, stylových proměn, kombinací - pohyblivá kamera versus kamera statická, muzikálová stylizace versus stylizace amerického nezávislého filmu, divadlo versus civilní každodennost, barva versus černobílá atd. Ani zvukově není co vytknout. Zaujme především skvělá montážní scéna vypůjčující si slavné Adagietto z Mahlerovy Páté symfonie. Herecky je to rovněž bezchybné. Pokud má ovšem někdo nastudovaného Bernsteina, zná ho z jeho projektů pro televizi, z rozhovorů a ví, jak dirigoval, posune to zážitek z Cooperova výkonu ještě jinam. Například ve scéně z úplného závěru, kdy vede dirigentskou zkoušku, je pohybově, v rovině drobných gest a také hlasově prakticky neodlišitelný od skutečného Bernsteina. To ponoření se do role jde cítit z každého záběru. Někomu, pro koho je Bernstein jen jméno, může ten výkon připadat mírně přeexponovaný, ale člověka, který Bernsteina zná, uhrane svou až děsivou přesností. - Kapitolou samou pro sebe je scéna z katedrály. Šesti minutová scéna z koncertu klasické hudby, snímaná na dva nebo nanejvýš tři dlouhé záběry. Kdo naposledy si něco podobného v rámci komerčního filmu dovolil? Snad Forman v Amadeovi. Neskutečná scéna, za mě jedna z nejsilnějších filmových scén vůbec. Odráží vlastně pojetí celého filmu. Namísto dramatických prostřihů mezi orchestrem a detailem tváře dirigenta, které bychom možná ve filmu o dirigentovi čekali, sledujeme vlastně statickou scénu, z většiny snímanou z velikého odstupu, která nechává promlouvat pouze hudbu a Cooperovu strhující dirigentskou kreaci. Víc není třeba. To je přístup, který se mi neskutečně líbí. Maestro jde totiž po významu a nikoli po senzaci. Nepotřebuje Bernsteina glorifikovat, démonizovat ani skandalizovat, aby vytvořil plastický obraz pozoruhodné osobnosti, která ale venkoncem prožívá úplně to samé, co každý druhý člověk - a tím je vlastně mimořádně lidská. (21.12.2023) (méně) (více)