Návrat ztraceného syna

Těžká podívaná. Pro někoho nudná, jiný v ní zas vidí velkou smutnou pravdu. Publikum se u jejího sledování může sem tam i zasmát, v opačně naladěném jedinci vyvolává smích s velmi hořkým nádechem. Je existenciálním filmem plným zásadních otázek nebo jen přehnaně depresivním dílem o jedinci, který nedokázal být šťastným, přestože mu (podle jeho okolí) nic nechybělo? Návratu ztraceného syna je lehké dát určitý počet hvězd, ale proč vlastně? Je to jenom můj osobní (a jistě hloupý) názor, ale tento film skutečně dokáže ocenit hlavně divák, který si už někdy v životě kladl či si v přítomnosti klade otázky hlavního hrdiny tohoto snímku, cítil/cítí se podobně jako on. Po prvé to pro mě byly nejisté 4*, po jistém časovém odstupu a druhém zhlédnutí už zvyšuju na slabších 5 a tu případnou půl hvězdičku si nechám možná na někdy příště. Zajímavý komentář: Andreas (23.11.2012)

Jak lehké je utéct, být jen pozorovatelem, divákem, který netrpí. Utéct do nemoci, protože nemoc každý pochopí, nemoc je norma. Odlišnost se ovšem netoleruje... zevnitř ani zvenčí. "Každej tolik potřebuje, ale nikdo nic nechce dát." "Ze samoty člověk nesmí utíkat, člověk je vždycky sám a musí o tom vědět." (20.06.2011)

Sebevražda bývá považována za důkaz absolutní svobody jedince. Ale sám její velký teoretik Albert Camus dospívá ve svém Mýtu o Sisyfovi k jinému závěru. Ke šťastné lidské existenci ve světě, kterému vládne náhoda a absurdita, je třeba přijmout svůj úděl. Bojovat s náhodou a přijmout takový osud za svůj. Sisyfos je tak nakonec i ve svém jakkoli nesmyslném a nekonečném počínání šťastný, protože se s ním vnitřně ztotožnil. Štěstí hledá i hlavní hrdina Schormovy depresivní studie. Neustále hledá svobodu a štěstí. Hledá ovšem všude jinde, jen ne u sebe, což je jediné místo, kde to může najít. A tak se mu vše jeví jen jako "marnost nad marnost", je stále nešťastný, zoufalý a sklíčený. Podobně i ostaní postavy stále někoho potřebují, chtějí být šťastné, aniž by k tomu sami jakkoli přispěli. Všichni po někom chtějí pomoc, aniž by sami něco dávali. Čekají, že jim ono štěstí spadne samo do klína, nebo že existuje nějaké vnější místo, kde ho naleznou. Bohužel nikdo, snad kromě doktora, se ve filmu štěstí ani nepřiblíží. Nikdo se se svým osudem nepere a nesnaží se ho přijmout. Každý hledá jen únik, ale jak říká Gorkij: "Není koně, na němž bys ujel sám před sebou." (10.04.2007)

„Co nám v tom brání?“ Někdy prostě nevíme nebo se nám nechce dlouze vysvětlovat, a proto raději mlčíme. Pro všechno neexistují srozumitelné důvody. Jejich absence činí Jana v očích druhých viníkem, nikoli obětí (po příčinách jeho skutku se s chladnou profesionalitou táže pouze lékař). Funguje jako hromosvod pro slabosti druhých, kteří horlivým odmítáním jeho činu vytěsňují svůj strach rozhodovat se sami za sebe. Bez kompromisů. Jan se provinil proti absurdnímu společenskému požadavku „normálnosti“ a byl zaškatulkován mezi blázny. Jeho projev svobody paradoxně vede k větší nesvobodě. Ostatní ho nyní bedlivěji sledují. Jako kdyby svobodné naložení s vlastním životem člověka zbavovalo práva rozhodovat o svých nejvnitřnějších věcech. Poznání, že blázny z nás dělají druzí, je dovedeno do krajnosti závěrečným honem, prakticky jedinou dramatičtější scénou jinak velmi utlumeného filmu. Divadelně strohá režie, nesoucí ve scénách z ústavu punc Schormovy dokumentaristické tvorby, dává vyniknout myšlenkám, které jsou obrazům nadřazené. Neznamená to ovšem, že by mizanscéna mlčela. Z potřeby zaplnit životy alespoň nějakou činností a odvést pozornost jiným směrem, berou postavy v několika scénách během dialogu do rukou nějakou věc a začínají ji třeba opravovat. Chvilkové vysvobození fixací na materiální, snáze uchopitelné objekty. Ač jsou herci dokonale sžití se svými postavami (a nesou stejná křestní jména), naše sžití s jejich situací nám Schorm neusnadňuje. Jan, skrývající své emoce za tmavými brýlemi, je uzavřen do sebe a hovoří převážně tehdy, je-li někým dotázán. Přestože nás nepouští do svého nitra, není pochyb, že k hlavnímu dramatu filmu dochází právě tam. Mužovou spojkou s okolním světem, který Jana nechápe a chápat odmítá, ale bez něhož přesto nelze existovat, je pouze jeho žena. K ní vyprávění několikrát poněkud nešťastně odbíhá a rozřeďuje tím hutnou atmosféru existenciální úzkosti člověka, jenž (sám sobě) nedokáže uniknout. Janino samaritánství však zároveň vytváří důležitý kontrast k Janovu bolestínství a vybízí k provokativní otázce, jestli není žena způsobilejší k nesení zodpovědnosti, které se muž zřekl. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, Andreas, ad-k, Psice (30.05.2015)

Ano, jsou tam satirické prvky, nicméně stále je to především dušezpytná sonda. Kdyby film natočil Jaroslav Papoušek, mohla to být komedie ve stylu Homolkových, velmi třeskutá, až na hranici parodie. Mně v hlavě uvízla tato - pro ten film typická hláška, která by mohla být mottem každého "poctivého" Čecha: "Dokud nejsme přežraný, tak není žádná neděle." Přesto mě ten film tolik nebaví, a zdaleka ne tolik jako Schormův debut. (06.05.2012)