Woodstock

Jako připomínka jedné z nejdůležitějších hudebních události 20. století je to senzační. Má to skvělou atmosféru a výbornou výtvarnou stránku (obraz se zdvojuje, kamera rotuje, klidní interpreti jsou snímáni jako v klubu - světlo, stín, naopak při nářezových záležitostech kamera divoce kmitá). Ale co vám budu povídat, jako film to pro mě bylo ,,přepálené". Viděl jsem verzi, která má tři a půl hodiny a přiznám se, že u posledního Hendrixova sóla už mě slušně bolela hlava a přál jsem si, ať to už skončí. Každopádně ale kus skvělé práce. (17.08.2010)

Dokument, který přinesl pohled na jeden hudební festival opravdu z každé strany. Jednak přišlo mnohem víc lidí než se čekalo a tím pádem se řešili problémy s jídlem, toaletami, ubytováním, vodou. A pak se festival odehral v době protestů proti válce do Vietnamu a povinným odvodům. Jeden z obyvatelů blízkého městečka, když dostal možnost se vyjádřit k festivalu, začal kritizovat fakt, že mladí lidé živelně přespávají na poli. Na to mu kolemjdoucí připomněl, že to je jako ve Vietnamu a proti tomu by měl také protestovat. Pán zůstal zmatený, protože takovou paralelu si neuvědomil a zjevně nechtěl na záznam kritizovat vládu. No, ale právě takové konfrontace festival poskytl, aby i do malého městečka přinesl čerstvý vítr informací. Ostatně mladí lidé zmiňovali, že nepřijeli jenom za hudbou, chtěli zažít něco jiného. A to se jim zjevně povedlo a určitě na svoji účast tam vzpomínali celý život. Jinak hudba je velmi zajímavá. Jimi Hendrix zahrál americkou hymnu tak, že zněla jako letecký útok, Joan Baez a další zahráli protestní písně. Objevili se i zpěváci a kapely, kteří byli populární v té době. Umělecky působivé je i rozdělení obrazovky na dvě i tři části. Při sledování tohoto dokumentu si člověk uvědomí, že něco podobné by v současné America nebylo možné zorganizovat. Nakonec všichni otázaní chválili mládež, že je mile překvapila, protože v očích starší generace to byli všechno zdrogovaní ztracenci, což se nepotvrdilo. (01.11.2015)

Hudba byla parádní! Mám rád tohle hudební období a celkem často si i něco poslechnu. Nejvíc ale oceňuji Santanu a Hendrixe, to byla vystoupení s energií. Občas totiž začalo být to hippícké brnkání na kytary dost monotónní (John Sebastian). Hodně mě zajímaly ty záběry mezi lidma a ze zákulisí festu. Je neuvěřitelný, že takovou obří masu zvládli jen s jednou stage a s minimem toitoiek a stánků s jídlem a pitím. Ale i když se člověk při sledování cítil dobře, některý ty hippíci mi přišli prostě směšný. Mám rád hudbu, nemám rád ty tehdejší posluchače. Ale respekt maximum si zaslouží ty dva organizátoři, kteří sehnali 2 mega, rozběhli to a pak solidárně s fans nechali volné vstupné a prodělali na tom, co se dalo. Takových srdcařů je málo. (08.12.2009)

Dokument je to naozaj masívny, no taký si asi vyžaduje najmasovejší koncert a stretnutie mladých ever. Od stavania pódia, príjazdu a príchodu ľudí, rozhovorov s domácimi a interview s filozofujúcimi pármi až po hudbu. Hudba v dokumente akoby ani nebola na prvom mieste a to je celkom dobre, lebo väčšinou mi nič nehovorila a spozornel som, až keď Joe Cocker zaspieval Beatles, čo bola jediná pieseň, ktorú som si vypočul celú. –––– Mám tu upozornění: Můžete to brát s rezervou, ale LSD, který tu koluje, není moc dobrý. Doporučuje se držet od něj dál. Samozřejmé je to váš trip, jste mými hosty, ale nezapomeňte na tohle upozornėní, jo? (16.08.2019)

Jsem sice silně ovlivněn, přesto si ale myslím, že moje hodnocení je objektivní: od dokumentu jsem se dozvěděl to, co jsem se dozvědět chtěl - poznal jsem atmosféru festivalu, jeho klady i zápory, slyšel jsem účinkující, málem jsem tam byl také (ach, kéž by :D).... Délka filmu mi nijak nevadila - naopak vychutnal jsem si ho na několikrát a to málokdy vypínám film před koncem. (06.05.2009)