Trojúhelník smutku

"In den Wolken!" _____________ Švédský režisér Robert Östlund byl vždy znám jako mistr provokatér, ale touhle brilantní politickou satirou - u který vám bude explodovat bránice a možná se vám zvedne i kufr - se naprosto překonal. Ať už jde o to jak Östlund naprosto zvysoka kašle na jakýkoliv servítky a provokativně tak manipuluje s divákem, anekdotickou premisu, vyhrocenou příběhovou gradaci skrze třítaktovou strukturu [poslední třetina se možná až moc táhne], komediální timing až groteskních gagů [ruský kapitalista vs. americký marxista], anebo až zvířecí vedení herců v panoptiku karikaturních postaviček [takže porovnání s Farmou zvířat je naprosto oprávněný, jo a Král sraček je bezpochyby nejlepší postava filmu], tady prostě není o čem. Ústřední scéna kde všichni doslova blejou a serou o život je to nejhnusnější a zároveň nejkrásnější, co letos uvidíte. Zároveň je úplně jedno jestli jste levičák, pravičák, komouš, nácek, Urza, nebo volič ODS [ok, beru zpět, tohle je už na pováženou, jestliže volíš ODS tak se na to nekoukej] – budou se bavit všichni napříč politickým spektrem.... ve výsledku je tak Trojúhelník smutku bezkonkurenčně nejlepší disstrack [potažmo výsměch] na kapitalismus, hierarchii, patriarchát, boháče, buržousty a jachty co kdy kdo natočil – intelektuálně podvratný, a přitom tak poutavý a neskutečně zábavný. Zlatá Palma z Cannes naprosto zasloužená. Jo a velké F pro Charlbi Dean Kriek 💔 ..... [VERDIKT: 9 oslic z 10] (19.09.2022)

Byla nahoře na palubě, užívala si sluníčka, všechno bylo nádherné. Jenže pak uviděla plachty. „A byly fakt špinavé. Myslíte si, že je možné je umýt?“ – „Myslím, že to možné není, madam. Protože tohle je motorové plavidlo.“ Značná míra absurdity, cynismu a k tomu i dost tělních tekutin. Satira na soudobou společnost zavede na luxusní plavbu několik milionářů, jejich drahých poloviček či pár modelů, kteří vlastně vůbec netuší, co od vztahu očekávají. A pak je tu arsenál úslužného služebnictva, které se klaní, usmívá, podstrojuje, tedy jen do té doby, než se stane cosi nemilého, co si vyžádá trochu jiná pravidla. Švédský režisér a scenárista Ruben Östlund (čerstvá cena Evropské filmové akademie) se nebojí po jedné večeři ponížit své mocné hosty, aby je o pár minut později vymáchal v ještě větších srač… Protože svět pravidel rozdělený na první či třetí třídu se bortil už třeba na potápějícím se Titanicu, kdy peníze tehdy nehrály žádnou roli. Östlund naštěstí neútočí nějakým intelektuálním uměním, jednoduše je provokativní, originální a svůj. A místy i hodně zábavný. (12.12.2022)

Östlundovi jsem se od filmu V moci davu vyhýbal, protože mi to přišlo až příliš artové. Teď koukám, že jsem asi dělal chybu. Trojúhelník smutku je zábavná satirická komedie o rozdělení rolí v současné společnosti. Jedinou výtkou je, že vrcholí někdy ve druhé třetině, protože ostrovní dění už se prostě zábavnosti jachty nevyrovná. Ale i tak dávám lepších 90%. (09.10.2022)

První část mě chytla a připadala zdařilá, přestože svět modelingu mi je cizí a dívat se na polonahého modela mě nebralo (ale zachraňovala to vedle něj hezká a hlavně přirozená dívčina). Jenže v dalších (volně propojených) částech jakoby se z Trojúhelníku smutku stával pokaždé jiný film a čím déle trval, tím mi ona vychvalovaná satira připadala povrchnější a celý snímek stále víc jako cosi, co se na jedné straně snaží tvářit na hrozně chytrý art, ale současně se snaží i mainstreamově zalíbit co nejšiřší skupině diváků... a po skončení nějak tápu, čím mě měl tolik nadchnout, abych se mohl přidat k ódám na tak úžasnou záležitost, na níž jsem četl i slyšel v okolí hlášení o neskutečných salvách smíchu v kině nebo také o tom, že prý uvidíme „něco, co tu ještě nikdy nebylo“. Možná tím měl být onen dlouhý fekální humus na pozadí nekonečných pseudointelektuálních žvástů bohaté smetánky, který jsem si v duchu nazval La Dolce Vita meets Mr. Creosote from Monty Python's Meaning of Life, ale snad jediné, co na mě v této lodní části skvěle fungovalo, byl Woody Harrelson v menší roli kapitána. I přestože o nápadu zpestřit dlouhé sekvence fekálního humoru filozofováním o socialismu a kapitalismu si myslím své. :o) V poslední hodině sice film nabírá hlubšího smyslu a vypadne z něj dokonce survival, ale přesto, jak jsem spočátku čekal ještě slibné vyvrcholení, celé zpracování (pokud jde o napětí, atmosféru i celý průběh hraniční situace) mi připadalo až na jeden zajímavější aspekt ženy-kapitánky spíše tuctové, průměrné, s divně otevřeným koncem a všechny postavy nesympatické na to, abych někomu vůbec fandil. A já teď nevím, buď mi něco skrytého uniklo nebo jen některým divákům v současné konkurenci plné blockbusterů stačí tak málo a cosi trochu jiného, aby začali básnit o filmu roku či komedii desetiletí. Jak se tady často skloňují výrazy originální, nápadité, absurdní, nečekané... ano, ty výrazy mi ke klasické švédské komedii (např. od tvůrců jako Alfredson & Danielsson) obecně taky sedí. Tady jsem z toho, co se mi na švédských komediích vždy líbilo, nenašel prakticky nic. [45%] (18.01.2023)

Po Hře, Vyšší moci a Čtverci jsem už čekal, že si pro mě Östlund připraví další svéráznou autorskou podívanou. Film má 3 části, které se sice povětšinou soustředí na hlavní pár, ale každá má trochu jiný náboj. První si bere paškál otázku rolí obou pohlaví, a mně bylo za Carla stále víc trapněji, neb se pouštěl do diskuze, kterou muž (alespoň v západní společnosti) nikdy nemůže vyhrát. Druhá část se soustředila na povrchnost, rozmařilost a pokrytectví boháčů, z nichž je člověku na zvracení…což se ještě potvrdí během „chutné“ večeře (z těch dobrot bych ostatně zvracel i bez houpající lodi, zlatý Woodyho „hambáč“). A vše graduje třetí částí, během níž se definitivně odhalí charaktery postav a obrátí se role. Celkově mě na téhle řízné satiře krom mnoha trefných myšlenek nejvíc bavil vývoj, užíval jsem si očekávání toho, kam film bude směřovat. Za slabší bych označil asi to filozofování 2 ožralů a pak závěr, jehož podivná otevřenost mě nepotěšila. Takže dám zase „jen“ 4*, i když Trojúhelník považuju za režisérův prozatím nejzajímavější film. (26.03.2023)