Lekce Faust

Objektivně je to za plný počet, subjektivně mi ta přílišná divadelní stylizace (byť ji chápu) občas přišla přehnaná. Jinak je to skvěle postavené a sestavené - miluju ty snové pasáže, průchody starými, obouchanými až mystickými domy, skrývajícími svá tajemství, přechod z jedné podivné místnosti do druhé... Líbí se mi, že všechny podivnosti jsou přes celou surreálnost nakonec vysvětleny a zapadnou do sebe zcela dokonale (bezdomovec!). A potěšilo mne, že se to nebere tolik vážně (chodí kašpárci na záchod? mohou baletky hrabat seno a baštit guláš z ešusu?). Jinak jsou zde postupně všechny atributy pekla (černá kočka, černá slepice, puklé vejce, černý pes, homunkulus a šém, když auto, tak pekelně červené, boj nebe s peklem, samozřejmě skoro osmiminutová scéna vzývání Mefistofela - které jsem se popravdě hodně bál, ale nakonec díky snahám nebe Fausta zastavit a kombinacím scén jde o skvěle natočenou věc - zvláště ten Adršpach! Jak tohle natočili na té špičce jehly?) i představení rozmanitých hříchů - smilstva (ldyž baletky spí, "krásná panna" na závěr), krádež (chlebíčky v divadelním bufetu), chamtivost (víno ve stole zahradní restaurace) apod. Nechybějí scény, které navozují různé pojmy s hlubší návazností - střed labyrintu (když řeže kulisy v půli), divadlo života, je čas jít, tady na Zemi je peklo... Těch odkazů a pojmů je hodně a na jedno zhlédnutí je asi nedá nikdo. A přesto je to srozumitelné a jednotlivé scény (i ty nejnevinnější, i ty s pohodou u piva) správně zlověstné. A člověka až zamrazí, když si uvědomí, že šlo o Čepkův v podstatě poslední film a on sám bilancoval dobro a zlo a svůj odchod ze světa kvůli zlé nemoci). A na druhou stranu pobavilo, že "text advisora" dělal tehdy dvacetiletý Jiří Strach. (19.05.2019)

Takze nezdielam nadsenie s ostatnymi mentalmi ohladom tohoto "skvostu ceskoslovenskej kynemtagorafie", lebo uz dlhodobo tvrdim : Najlepsie diela cs kynemtagorafie vznikali predsa v 60. rokoch 20. storocia. Svankmajer sa rozumie rezii, to som nikdy nepopieral, ale na mna je rezia a cely film az prilis surrealisticky. A viem, ze nemam rad Petra Cepeka / Vesnicko ma Strediskova/. Sranda, ze staci zmenit v priezvisku Cepek len jedine pismeno - a K. Capka uz maximalne uznavam/. 50 % (13.01.2015)

Celou první půli jsem se trápil a škubal sebou v křečích. Vydržel jsem jen kvůli Čepkovi. On by i důvod, proč jsem Švankmajera zkusil a zpočátku jsem se za toto rozhodnutí proklínal. Ovšem ve druhé půli budilo vše o mnoho mnoho lepší dojem. Nevím, jestli je to tím, že se Švankmajer ze začátku teprve rozjížděl nebo si má osoba teprve začala zvykat. Každopádně snímek nabral tempa a dospěl až do parádního finále. Absolutní závěr bych zřejmě i všem doporučil, jenže jak se k němu dostat přes téměř třičtvrtě hodiny nudy? A to nudy, která ani není bizarní? Na jednu stranu obrovské utrpení, ale na druhé...čím déle se mi film povaluje v hlavě, tím více pozitiv na něm vidím. Myslím, že se jednou dokopu ke druhému pokusu a pak možná nezůstane jen u třech hvězd. (30.04.2011)

Tak nevím..blbě se to hodnotí... Předchozí kraťasy mi přišly nápaditější a často hlubší..Pozdější celovečeráky zase zábavnější a celkově zvládnutější..... V rámci českého filmu(asi i filmu jako takového) je to pořád silný nadprůměr o kterém si může většina filmařů nechat jen zdát..V rámci Švankmajera je to jen takový povinný standard. (28.09.2013)

Postavy, veci a priestor sa podivuhodne menia, stále istoty sa rozpadávajú, utvárajú a zase miznú hlinení homunkulovia - to všetko v kulisách každodenného, civilného sveta. Prepojovanie zdanlivo všedného plynutia s uvedenými metamorfózami vytvárajú magickú civilnosť Švankmajerovho sveta - dobre známu z jeho krátkych filmov, pre ktorú je typická výtvarne silná surrealistická poetika mixnutá čiernym humorom. Uhrančivé čaro bizarných nápadov je prítomné i v celovečernom filme. Švankmajer použil ako základ všeobecne známu literárnu predlohu o mužovi, večne nespokojnom s úrovňou poznania sveta, ochotného upísať sa temným silám za možnosť okúsiť všetko, dotknúť sa absolútneho vedenia. Hrané scény (geniálny Petr Čepek vo svojej poslednej hlavnej úlohe) sú nápadito kombinované s animovanými (obrovské vyrezávané drevené bábky) a vytvárajú netradičné spojenie. Režisér spojil príbeh Fausta dnešných dní s uhrančivým výtvarnom a stiesňujúcou atmosférou (nezabudnuteľná scéna vyvolávania diabla), ktorú však zároveň odľahčil humorom výtvarným (bábky) ale aj slovným. Ide napr. o priliehavé využitie dialógov Grabbeho divadelnej hry Don Juan a Faust. Som rád takémuto spôsobu pripomenutia polozabudnutého spisovateľa Christiana Dietricha Grabbeho, ktorého formálny štýl, humor a myšlienky boli veľkým vzorom pre neskoršie literárne práce Ladislava Klímu. (21.06.2005)