Lekce Faust

Švankmajer dokáže pointu svého Fausta shrnout do krátkého odstavečku textu. To je jen ukázka toho, že coby surrealista je dost nedůsledný. Pochybuji, že by Lynch nebo Bunuel podobně snadno shrnuli vlastní slavná díla - ať už protože by nechtěli, nebo protože by nemohli. Neříkám, že mi to nějak vadí. Zvlášť ne u Lekce Faust, která nepochybně má hloubku. I když ta hloubka není surrealistická a stejnou hloubku by mohl mít i klasický film - všechny ty hrátky speciálních efektů jsou jen oživení. Ale určitě nápadité a zajímavé oživení. (12.01.2014)

Pidluke, padluke - a už tu je, a už tu zas není. Když v roce 1976 vyšlo souborné vydání třech středověkých loutkových her "Johannes doktor Faust – Jenovéfa – Don Šajn" s ilustracemi Jiřího Šalamouna, byla to jedna z mnohých inspirací nejen pro nás, ale zřejmě i pro Jana Švankmajera. Faust, který proniká celými dějinami literatury i filmu, je tématem středoevropským, německým stejně tak jako českým (ostatně několika pijatyk v Lipsku jsem se také zúčastnil, na zázrak čepování zdarma čekal však marně). Švankmajer (podobně jako Sokurov) středověkého i geothovského, ale také marlowovského Fausta, ke kterému má asi nejblíž, přesahuje (jinak by z toho ani nemohlo nic dobrého vylézt, neboť všechny formy jsou již dokonalé). Pozn. 1: Takhle by mohl vypadat "český světový film", na který bych se mohl společně koukat s Catherinou Potenza z Mendocina, Pertti van Hanenem z Vantaa a Rolandem Graafem z Windoeku. Pozn. 2: Podobný pocit dějinné současnosti jsem měl u Gilliamova "Monty Python a Svatý Grál". Pozn. 3: Nemám příliš rád surrealistické experimenty, Švankmajer - i když je používá - však nabízí mnohem víc. Pozn. 4: Mefistofeles už nepotřebuje obcházet lidi jako podobní obchodník a lákat na nich vlastnokrevní podpisy, aby jim pak mohl splnit veškerá přání. Teď už má na to internetšop, stačí se jen zaregistrovat. Pozn. 5: Četl jsem pár komentářů, v nichž se kupodivu vyskytují formulace: "člověk z davu", "kdokoli" a pod., ale to ne, Faust je archetyp, Faust nemůže být blbec (a hle! většina lidí už je mimo). (05.03.2017)

Neskutečný Švankmajer a neskutečný Faust. Doposavad nedovedu přesně říct, proč tenhle film považuji za absolutní klenot. Je plný zvláštních metafor, počínaje matkou nesoucí dceru a vlekoucí za sebou panenku coby symbol lhostejnosti, všemožnými překážkami na cestě do pekel, které staví ústřední postavě samotná boží prozřetelnost, důkaz protřelé a de facto limitované moci ďábla v podobě vína, které tryská ze stolu, ale lze ho zastavit pouhým pootočením kohoutku. Těch obrazů, metafor a symbolů je tam mnoho, ne všechny jsou jednoduše vysvětlitelné, ale pokud se nad nimi zamyslíte, určitě dospějete ke svému pojetí tohoto mimořádného snímku. Švankmajer mnohokráte dokázal svoje mistrovství, které dalece přesahuje naše hranice, Lekce Faust je dle mého názoru jeho vrcholným dílem. (19.02.2011)

No, čekal jsem něco lepšího. Propojení loutkového divadla, včetně záběrů na loutkovodiče a jejich umění, s obyčejným příběhem jednoho pražského chlápka jménem Faust mohlo být zajímavé. Bohužel, děj byl na mě příliš roztříštěný, chaotický a často jsem přemýšlel nad úplně jinými věcmi. Navíc ten konec byl na můj vkus a příliš perverzní, stejně jako ta část, kde malí čertíci znásilnili malé andělíčky. Ale ten Kraus s dlouhými vlasy a vysmátým kukučem, ten mě bavil asi nejvíce. Co už, asi jsem příliš velký ignorant. (28.03.2023)

Tento Švankmajerův film jsem už sice viděl asi 6 let zpátky, ale v ne zrovna nejlepších podmínkách na školní hodině mezi studentkami, které pravidelně komentovaly, jaký je to nesmysl, a hlasitě si řešily i jiné věci. Dnes jsem si konečně tuto kreativní nálož fantazie se směsicí výtvarného, divadelního a filmového umění vychutnal nerušeně a líbila se mi ještě víc než tenkrát. Až nepříjemně bizarní a depresivní začátek záhy vystřídalo okouzlení nad přenesením do jiného světa v doprovodu divadelního kašpaře, loutek a malovaných kulis. Jestli bylo pro mě Prokletí domu Hajnů důvodem, proč nenávidět Petra Čepka, Lekce Faust je pak důvodem, proč Petra Čepka zároveň obdivovat a zůstat jeho herectvím fascinován. Čepek tady předvedl neskutečně zajímavý výkon, kdy sám tahne dlouhé pasáže zcela beze slov, převtěluje se do vícera podob a rolí a také různě pozměněným hlasem namlouvá hromadu loutek! Ze strany pana režiséra mě zase fascinovala řada surrealistických přechodů z prostředí do prostředí včetně divadla, nečekaně vtipné nápady i hlody některých loutek („Já jsem to asi spletl. Já, co jsem měl křiknout pan Luké, já na něj řekl piluké!“ :D). Už jen scéna z hospody s vývrtkou si zaslouží hvězdičku navíc – i pro samotný nápad a vtip, ale rovněž za to, do jaké úplně odlišné atmosféry dokáže vhodit už jen hudebním doprovodem na akordeon. Když se zdálo, že se mi takto neotřelá podívaná časem může omrzet, začal jsem v pozvolna rozvíjeném příběhu vnímat hlubší odkazy nejen na klasický faustovský motiv „zaprodání duše Ďáblu“, ale také myšlenky o manipulaci lidské i společenské (což skvěle podtrhují mj. záběry na ovládání loutek či nasazování loutkovského nářadí na člověka) či později i pozitivnější verzi vztahu pána a sluhy spočívající v možné ochraně a jistotě... OK, Švankmajerovy krátké experimenty 60. let mě nikdy moc nebraly, ale Lekce Faust je pro mě vedle Alenky a Otesánka další mistrův velký film, kde svůj styl rozpracovaný v celovečerním formátu a zasazený do (polo)hraného filmu pro mě dotáhl k dokonalosti. [90%] (27.03.2024)