Ordet
The Word
Režie:
Carl Theodor DreyerKamera:
Henning BendtsenHudba:
Poul SchierbeckHrají:
Henrik Malberg, Emil Hass Christensen, Preben Lerdorff Rye, Birgitte Federspiel, Ejner Federspiel, Ove Rud, Edith Thrane, Cay Kristiansen (více)Obsahy(1)
Mladý Johannes je šílený, myslí a hlásá jako Ježíš Kristus. Jeho rodina žije pokojně na statku, kde vládne letitý statkář Borgen. Když se jeden z jeho synů chce oženit s dcerou místního krejčího Petersena Annou, je hlavou rodiny stroze odmítnut, protože pro ni není dost dobrý. Tvrdohlavého krejčího nepřesvědčí ani starý Borgen. Existuje mezi nimi totiž nepřekonatelná překážka - rozdílná víra v Boha. Ačkoli se obě rodiny pravidelně modlí a hlásají Bohu slávu, jedna druhou považuje za pohany. Petersen se snaží statkáře přesvědčit, aby se dal na pravou, jeho víru. Ten odmítne a vyslechne si od něho proroctví o božím trestu, který ho za to už brzy potká. Starý muž znejistí, protože jeho snacha čeká svého prvního syna... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (50)
Čekala jsem, že mě to osloví trochu víc. Většinu stopáže jsem s dějem neměla problém, ale konec mě kulantně řečeno rozladil. Přišel mi vzhledem k předchozímu vyznění filmu docela trapný a fraškovitý. Zatím hodnotím takto, po případném druhém zhlédnutí možná hodnocení změním (spíš k horšímu než k lepšímu). ()
Nečekal jsem, že mě ten film bude bavit, ale jeho pomalé tempo mě najednou strhlo, což mě nesmírně překvapilo. A to i proto, že tohle je film o víře v boha. Primárně je to křesťanský film, ale smysl je možné vztáhnout na jakoukoli víru. A ten konec... Se zatajeným dechem jsem čekal, jak to dopadne, a to i přesto, že jsem to věděl. ()
Tenhle film naprosto úžasně ždímá emoce, nahlíží na lidi, jejich bolesti a jejich víru. Jedná se o velmi silné a dost filozofující(/teologizující) dílo s několika naprosto úžasně kompozičně promyšlenými scény. Bohužel se jenom nedokážu nikdy ztotožnit s tak naprosto pronáboženskym vyznění snímku. Závěrečná věta mě rozčílila. Víra je věc jednotlivce, ale mám radši, když mi je poskytnuta větší svoboda v interpretování a přemýšlení nad filmem. Takhle se stává film přehnaně dogmatickým. Pro mě jako pro ateistu je to těžce zkousnutelné, cítím, že je mnou manipulováno a to se mi nelíbí. Netušil jsem, že Dreyer je Ježišova Leni Riefenstahl ;) ()
Slovo paradoxně odvane jakákoliv slova, jsou zbytečný. Po Slově stačí už jen mlčení :-). ()
Víra je buď fanatická, posedlá nebo šílená, a nebo žádná. Tak to je, a kdyby to bylo jediné poselství tohoto filmu, stačilo by. Ale je tu mnoho navíc?: nádherné fotografie, krásní, přesvědčiví a sympatičtí herci (včetně pastora i doktora). A především genius Theodora Dreyera, který divadelní hru Kaje Munka, převedl do jiného formátu, v němž zůstane až do "dalšího příchodu Krista", abychom zůstali ve filmové terminologii. Když se dívám na tento film (nebo na jiné Dreyery filmy) uvědomuji si, kolik (i současných) režisérů jsou mu zavázáni, a tím nemyslím jen Ingmara Bergmana nebo Larse von Triera. Kromě obrazové kompozice je třeba vyzvednout i kompozici mužské části Borgenů; každý jiný, ale přesto všichni patří sobě a k sobě. Stejně tak vzájemný vztah Johannese a jeho malé sestřenice tvoří po celý film jeho tušenou páteř. Pozn. 1: Mezi komentáři jsem našel jeden, který je rozhodně je k zamyšlení (Bebacek ****): "Nemůže být pro mě geniální něco, čemu sama nevěřím." Nesdílím ho, navíc se domnívám, že geniální může být je to, čemu nevěřím. Pozn. 2: Uvedení Sørena Kierkegaarda jako zdroj Johannesova pomatení mi nepřipadá moc vhodné. ()
Ještě nikdy jsem asi neviděl film, jenž by definoval vztahy mezi nebem a zemí s takovou silou prožitku jako Dreyerovo Slovo. A přitom je to zcela prostinký příběh. Už teď se nemůžu dočkat až zhlédnu Utrpení Panny Orleánské. Masterpiece! ()
ocenenia : "Vatikánsky zoznam" (vznikol v roku 1995) - zaradené v sekcii 'Náboženstvo' ()
Nuda k posrání #162. Viz Osvícení. 10% ()
Slovo je vzkříšením nenadále (a z jiného úhlu pohledu také nadále) destruovaného života vnitřního i vnějšího. Slovo je adaptací divadelní hry dánského dramatika a pastora Kaj Munka Na počátku bylo slovo z roku 1932, byť s obměnami, a tím však také bez dovysvětlení počátečního stavu věcí. Slovo od svého počátku stvoření mělo magicko-náboženskou moc, tedy bylo tvůrčím principem, z něhož všechny věci vyvstávaly ve svých stvořených jsoucnech, bylo rituálním obřadem k posvěcení života, dosud ještě mýtického. Nebýt slova, nebyl by ani svět, zůstal by neosmyslený, nepojmenovatelný, nevyslovitelný a nereflektovaný. Dětství, to je výsostný věk zázraků a kouzel. Ne nadarmo si Luther přál věřící s vírou ještě dětskou. V příběhu je víra luteránská, jedna liberálnější - grundtvigianismus -, druhá konzervativnější - ortodoxní pietismus -, třetí bytostná, niterně prožívaná. Hrdiny příběhu jsou členově rodiny Borgenových: starý, sérií ran osudu zaskočený farmář Morten (Henrik Malberg), jeho nejstarší syn bez víry pro víru a do své ženy stále zamilovaný Mikkel (Emil Hass Christensen), druhý syn s bytostnou vírou i přesvědčením Johannes (Preben Lerdorff Rye), nejmladší syn v touze mládí po naplnění lásky Anders (Cay Kristiansen), Mikkelova o mnohé starající se manželka Inger (Birgitte Federspiel), její malá a důvěřivá dcerka Maren (Ann Elisabeth Groth). Z dalších rolí: hrdější pietista a krejčí Peter Petersen (Ejner Federspiel), jeho tichá, poslušná dcerka Anne (Gerda Nielsen), náročný porod řešící lékař (Henry Skjær) či zaskočený nový farář (Ove Rud). Slovo aneb nenadálé rány života, a k tomu pochybnosti, těžkomyslnost, etický podtext, transcendence a existence bytí pro bytí. Esteticky vyměřené obrazy. ()
13. Zlatý Glóbus za rok 1955 - cena (1) - *Nejlepší zahraniční (anglicky mluvící) film - Dánsko ()
Moc se mi do tohoto snimku nechtelo, cekal jsem artovou onanii v nesrozumitelne nabozenske mluve. Avsak obavy byly zbytecne, vytecne rodinne drama. Vyborna kamera, zajimave postavy, ktere jsou dobre zahrane a v neposledni rade genialni Johannes, co zije v predstave, ze je Jezis. Nezapomenutelny pocin, bezchybny film. ()
Vedel by som si záver predstaviť aj inak, ale tvorca príbehu sa rozhodol takto. Má to samozrejme súvis s pre mňa až sektársky pôsobiacou religiozitou komunity, uprostred ktorej sa príbeh odohráva. Každopádne sa jedná o silný dramatický a prekvapujúco aj mysteriózny snímok s premakane vykreslenými charaktermi postáv a perfektnými hereckými výkonmi. Hlavne starý gazda nemal chybu. Je to jeden z tých mála filmov, nad ktorým bude divák ešte dlho premýšľať. ()
Váhal jsem s poslední hvězdičkou kvůli posledním pěti minutám, ale nakonec jsem se odhodlal. Film je to opravdu skvostný po všech stránkách, byť natočen v poněkud archaizujícím duchu (i na svou dobu). Expresivní divadelní herectví (všimněme si, že postavy vždy mluví a jednají tváří ke kameře) prozrazuje, že Theodor Dreyer točil filmy už v začátcích němé éry. Nic to však neubírá na přesvědčivosti postav. ()
"My faith is the warmth of life. Yours is the coldness of death." Vyslovene religiózna dráma (a to až otravným spôsobom), zaradená do zoznamu 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Akoby nestačilo jedno kresťanstvo, tu sú až dve znepriatelené kresťanské skupiny, ktoré si navzájom hrozia peklom! Film mi nesadol ani obsahom a ani svojou štylizáciou, ktorá mi bola občas až protivná. Na jednej strane tu je síce krásna čiernobiela kamera, ktorá sa pomaličky, skoro až labužnícky kĺže scénou. Čo je už ale horšie, akési spoomaaleeneé je aj všetko ostatné. Postavy sa pohybujú pomaly ako zombíci a rovnako pomaly a strašne strojene rozprávajú (napr. pobožná Inger tou pomalou rečou a neprítomným pohľadom pôsobí ako sfetovaná). Dialógy sú naivné a neprirodzené, keď vysvetľujú úplne zjavné veci (zaujal ma jedine rozhovor pastora s lekárom). Na dôvažok mi to celé pripadá ako dosť naivná propaganda, ktorá sa snaží ľuďom nahovoriť, že akákoľvek snaha je v podstate zbytočná, stačí iba veriť. A keď neveríš dostatočne, beda ti, tí hore s tebou poriadne zatočia (a aj s tvojimi blízkymi)! "I have prayed and prayed and prayed, Inger." "Then you must go on praying, for Jesus has promised what we pray to him for, He will give us." ()
Ideální film pro lidi, kteří přemýšlí o tom, co je to skutečně duchovní život a nad stopadesáti různými druhy iluzí o vlastní víře. Naprosto skvělé. Život! ()
Trpěl jsem jako zvíře, nicméně dodíval jsem se. Mám rád Bergmana, ale tohle bylo příšerné, těžký film s náboženskou tématikou, na kterém není nic zajímavého, každý dialog je absolutně o ničem, plus kamera je absolutně statická a herci nejsou o moc lepší. Není to můj šálek kávy, ale chápu ty kterým se to líbí. ()
--"Lidé věří, že Kristus zemřel, ale nevěří, že žije. Téměř dvatisíce let věří v zázraky ale ve mne už nyní nevěří. Vrátil jsem se zpět, abych ukázal... že můj Otec je v nebesích - a abych činil zázraky." --"Zazraky se dnes už nedějí." --"Tak mluví má pozemská církev, církev, která mne zklamala, která mne zabila v mém vlastním jménu. Zde jsem, a opět mne zapíráte... Ale běda vám, jestli mne znovu ukřižujete." --"Tohle je otřesné." rozhovor medzi Janom, ktorý si myslí že je Ježiš, a Kňazom. Hoci som ateista ale tento dialóg je neuveriteľne pravdivý a vystihuje zmýšľanie veriacich. Znie to ako Bergman aj to tak vyzerá (aspoň čiastočne) no Bergman to nieje. Ak by to skončilo o pol hodinu skôr bolo by to za 4*. ()
Život.. Tiché světlo ()
Po stylistické stránce úchvatné, z hlediska obsahu jen těžko stravitelné. ()
Související novinky
Seminář duchovních filmů
Od 21. do 23. března 2014 v hodonínském kině Svět proběhne I. ročník Semináře duchovních filmů. Vrcholem programu bude strhující dvouapůlhodinový film Na druhé straně kopců nejznámějšího… (více)
Předloha je dost pravděpodobně banální příběh, který nejspíš nabízí stejné postavy a myšlenky, ale nejspíš je podává tezovitě a stejně banálně. Jenže ve Slovu se povedlo vystihnout to podstatné, dát tomu až Bergmanovský ráz a to bolestivě banální hodit do podmanivé, až hypnotického slow cinema zpracování, ve kterém se jasné mínusy proměnily v klady podporující mystickou atmosféru, kterou pak v tomhle podání nakonec umocnili, co se zoufalství postav týče. Dreyerův tým to vlastně předělal po svém a vytvořil nesmírně hluboký film o víře. Bohužel spolu s tím přichází klasický nešvar, se kterým samozřejmě nemalý počet uživatelů přišel - a to, že se jedná o křesťanskou agitku. S tím teda rozhodně nesouhlasím, ale bez SPOILERŮ tuhle část hodnocení nedám. Vždycky mě zarazí, že když nějaký film točící se okolo víry dospěje k happy endu, tak že je často hned označován za agitku. Jistě že si Slovo jako agitku můžete interpretovat, ale ten film je úžasný v tom, že věci jen pozoruje, absolutně je nechápe a nechává vyznění na vás. Onen zázrak si můžete vysvětlit jak logicky, tak klidně i jako zázrak bez nutnosti víry - ostatně, i některé postavy jsou dost zmatené z toho, co se právě stalo. Prostě se stal zázrak a ve zvoleném filmovém stylu ho to jen nestranně zobrazuje. A ještě více fascinující je fakt, že se před tímto zázrakem stane "běžný" zázrak - Borgen si uvědomí, že mu záleželo víc na Anně než na tom, aby se jí narodil kluk, Petersen se usmíří s Borgenem a nechají zbytečných hádek o tom, čí víra je ta správná, což vede k tomu, že Petersen povolí Anně vztah s Borgenovým synem Andersem. A vše způsobí jedna tragická událost, která všemi otřese a donutí je přehodnotit své dosavadní životy - a tohle funguje v realitě naprosto běžně, napříč světadíly, náboženstvími i v ateistických rodinách. To, že sem zasáhne skutečný zázrak vše umocní a donutí všechny si tyhle malé, "obyčejné" zázraky uvědomit. Co tedy byla a nebyla boží vůle je v základu naprosto jedno, podstatné bylo, aby si postavy uvědomily něco podstatného a holt je k tomu musela dostat série depresivních událostí. Mimo výše zmíněné postavy se tohle týká i Johannese, který zázrak vykoná až když se přestane vydávat za Ježíše, ale projde osobním citovým otřesem, který ho dostane na cestu normální víry v Boha. Věřil celou dobu, věřil pevně a stejně nebyl tím, kdo šel správnou cestou. K zázraku se dost přičinila i dcera Mikkela a Inger, u které vůbec nevíme, jestli věřila v Boha, ale podstatné je, že je malé dítě a to věří v nemožné, v zázraky. Víru si k ní můžeme dosadit snadno, ale taky to může být víra v zázrak jako takový, ne nutně v Boha. Proč to nejhorší schytala zrovna ta nejvíc nevinná je těžké říct, ale to patří k oné mystice a buďme upřímní, běžný život podobných nespravedlností nabízí spousty a jejich smysl nechápe jak věřící, tak i ateista. KONEC SPOILERŮ Kvůli tomu všemu vnímám Slovo jako skutečně geniální film, který si mě sice získal už na začátku, ale zároveň mě svojí banalitou a přílišnou teatrálností vadil, jenže jsem pak obojí dokázal brát jako pevnou součást toho, co tím chtěl Dreyer ukázat a v závěru mi to pak vytvořilo komplexní obrázek mystiky života, víry a vlastně naprosto všeho. Málokterý film dokáže tak inteligentně stát vyloženě na vlastním pohledu právě viděného. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi Dreyerův přístup k víře připomíná Bergmanův, ale zatímco Bergman nad ní bádá teoreticky, Dreyer prakticky. Oba přístupy jsou stejně fascinující a oba vám o víře řeknou víc, než tupé křesťanské agitky typu Chvíle poté, kde i největší ateista na světě hned uvěří, když mu údajný prorok řekne "Ježíš tě miluje.". Je v nich totiž prostor pro klady i zápory a ty se ve vztahu k víře nachází i zde, už jen skrze kritiku rozdělení křesťanství na x dalších podskupin, které se liší naprostými drobnostmi, ale jsou schopní se kvůli nim hádat. A přitom všichni věří ve stejného Boha, ale zarputilí zastánci svého tábora budou za správný považovat jen ten svůj. Btw, ta inscenace dlouhých záběrů musela dát spoustu práce a je to znát z každé takové scény, včetně přesného načasování něčích příchodů/odchodů či slovních vstupů do dění. Už chápu, proč je Slovo pro tolik režisérů významný film, jelikož si z něj spousta z nich bere určité prvky a rozpracovává je po svém - třeba Angelopoulos v Krajině v mlze má naprosto stejný způsob timingu dlouhých scén. 5* () (méně) (více)