Bio Ráj

Křišťálově čirá nádhera vepsaná do starého celuloidu. Amarcordovská atmosféra zašlého italského maloměsta, bodrý styl vyprávění a překrásná metafora lidské paměti, vepsané do míst a věcí... Tornatore sice není nijak zvlášť náročným vypravěčem (těch pár aluzí jako je Odysseův pes a Ariadnina nit člověk skutečně nemusí příliš hledat, podobně jako pointa přichází samozřejmě, bez jinotajů), ale dokáže se neuvěřitelně do svých obrazů vcítit. Překrásná je i kamera Blasco Giurata a samozřejmě hudba Ennia Morriconeho obstarává tolik nutný leitmotiv, na který se pro nostalgickou křehkost a delikátní melancholii nezapomíná. Herecké výkony jsou v některých částech možná až na hranici přehánění, ale rozhodně to neplatí pro klíčový part "zasvětitele" Alfreda (báječný Noiret). Bio Ráj si v poklidném tempu saxofonu pohrává s nejzásadnějšími otázkami lidské existence, neobtěžuje s filozofickou komplexností, ale odpovídá jednoduchou melancholií ztraceného ráje. Ne nepodobnou té, kterou František Hrubín zachytil v Romanci pro křídlovku. Tahle místo poutí voní celuloidem a ztracenou krásou černobílých šlágrů. Film, který si mě naprosto omotal kolem prstů. Už se nemůžu dočkat shlédnutí director´s cutu. (31.12.2007)

Tak tento film jsem uz dlouho nevidel, ale jedno vim jiste - prave on byl tim impulsem, diky nemuz jsem propadl svetu filmu - dekuji pane Tornatore. 01.07.2004 - tak konečně se mi tento film podařilo sehnat, znovu skouknout a co dodat k mému prvnímu komentáři - asi nic, prostě dokud tu budou snímky jako je tento, nikdy nepřestanu film milovat ..... (31.07.2002)

Pocta staré kinematografii, respektive době, kdy kina často znamenala největší možnou zábavu a místo pro společně sdílený zážitek. Morriconeho motiv, postava starého promítače, síla vzpomínek, hluboký smutek z pomíjivosti a magie sicilského městečka, jehož biograf dá jako čarovný portál zažít celý svět — přesto, že mi lehce nesedla milostná linka, potvrzuji doják. (23.05.2021)

Když bych měl jedním slovem říci, v čem spočívá kouzlo NOUVI CINEMA PARADISO, řekl bych upřímnost. Film totiž ukazuje život takový, jaký skutečně je. Někdy krásný, jindy trpký. Bez umělých přísad, vykalkulovanosti a přehnaného sentimentu. Od dětských krůčků malého chlapce až po vzpomínku starého muže, jenž si nechal utéci svou životní lásku. Jak sledujeme Totův život s jeho vzestupy a pády, sledujeme i život biografu Paradiso. Neb i ten žije vlastním životem. Režisérova autobiografická vzpomínka na dětství a cestu k filmové režii, vkládá do filmu ojedinělou nostalgickou atmosféru a přirozenou úctu. Krátké ukázky známých italských filmů, jsou připomínkou velikosti italské kultury. Mladá léta malých biografů byl krásný věk, a to nejen na italském venkově. Tenkrát byla ještě návštěva kina kulturně – společenský zážitek. Vše bylo takové roztomile naivní a mělo svoje kouzlo. S dnešní atmosférou to nejde vůbec srovnávat. Zlatá éra biografů je nenávratně pryč, stejně jako mládí stárnoucího člověka. Krom často vychvalovaného hereckého výkonu Philippa Noireta, mě zaujal zejména Enzo Cannavale ve vedlejší roli ředitele kina. 88% (12.02.2012)

Příběh malého sicilského kluka a starého promítače je takové celovečerní nostalgické vyznání lásky k filmu. Režisér prý vycházel z vlastních zážitků z dětství, což tu nostalgickou náladu ještě posiluje. Kromě výborného scénáře a režie ještě stojí za zmínku hudba, která tu má dost prostoru, aby mohla zahrát divákům na city. Pro promítače je to prý naprostý doják. ;-) (18.06.2018)