In einem Jahr mit 13 Monden
In a Year of 13 Moons
In a Year of Thirteen Moons
Režie:
Rainer Werner FassbinderScénář:
Rainer Werner FassbinderKamera:
Rainer Werner FassbinderHudba:
Peer RabenHrají:
Volker Spengler, Ingrid Caven, Gottfried John, Elisabeth Trissenaar, Eva Mattes, Günther Kaufmann, Janez Bermez, Lilo Pempeit, Karl Scheydt, Isolde Barth (více)Obsahy(1)
Film líčí několik dní v životě transsexuála Erwina/Elvíry odehrávajících se v roce se třinácti úplňky, kdy dochází u sensitivních lidí k mnoha osobním tragédiím. Rozchod s dlouholetým přítelem Christophem je pro Elvíru výzvou k životní rekapitulaci. O společnost se jí povětšinou stará dobrosrdečná prostitutka Zora. Elvíra postupně navštěvuje jatka, na nichž kdysi pracovala, klášter, v němž vyrůstala, podnikatele Sainze, kvůli kterému si nechala změnit pohlaví, i svou bývalou rodinu. Zoufale hledá něco, čeho by se bylo možné zachytit, všude však naráží na zmar a odmítání. (teyra)
(více)Recenze (30)
Fassbinderův vhled do nitra jedné zničené bytosti je sugestivní a mrazivý. Vnitřní nenaplněný život Elviry je natolik rozleptaný, že i vnější realita nabírá destruktivní konec. Ovšem její vnímání života a smrti je pokřivené nezávisle na tom, jestli je Elvira žena nebo muž. Když se vysloví o utrpení zvířat před porážkou jako o kráse vykoupení, že smrt je rozměr, který dává smysl jejich životu, vysloví tak ortel z hloubi duše. Vzápětí nás Fassbinder nechá na jatkách v té kráse vydatně vykoupat... Také klid, s kterým Elvira sleduje sebevraždu oběšením, dává tušit, jak postupně tato volba-nutnost získává na síle. Elvira nezvládá vlastní existenci jako takovou a skutečnost, že změna pohlaví nic nevyřešila, je toho důkazem... Osobně mi k hlubšímu prožitku pomohl dokument o samotném režisérovi. Jeho život i předčasné umrtí jsou pro mě důležitým kontextem zrovna pro tento film. ()
Fassbinder asi nikdy nebude můj šálek kávy. Ne, že by tomu scházely myšlenky, obsah, hloubka, zajímavé filmové nápady, perfektní řemeslo, tedy věci, které si na filmech obvykle vážím. Ale výsledek je strašně německy těžkopádný, sice znepokojivě přitažlivý, ve výsledku však vykonstruovaný a neautentický. Mne Fassbinderovo experimentování nechává chladným nejspíš proto, že v něm nenacházím eleganci, lehkost, nadhled nebo poesii. Je to určitě i moje vina, tak se omlouvám všem jeho obdivovatelům. ()
Ach tenhle Fassbinder! Dělá si s divákem, co jej napadne, v jedné chvíli se mu snaží do hlavy dostat spoustu věcí ve třech, klidně i čtyřech paralelních liniích stylem, jenž už v roce 78 něco (i když ne zas tak moc) pamatoval, resp. nebyl neobjevený (Godard, no) aby vzápětí přepnul na komorní rovinu dramatu téměř Bergmanovského protože jak v životě, tak ve filmu má VšECHNO svoje místo a nic nelze vynechat pokud má být vyprávěný příběh opravdu příběhem a ne jenom vyprávěním. Nesnaží se přimět diváka k soucitu s Elvírou/Erwinem, dává objektivně na výbér a jak vidno z komentářů, ne všichni volí stejně. Dává nahlédnout na věci skryté za vrstvou všepokrývajícího moderního (ne vždy post-) make-upu, na bizarnosti a zvrácenosti, mezi kterými se lze tak snadno ztratit, na to, že doba není (nebyla) vůbec tak skvělá jak se může zdát, protože si pořád ještě (čím dál tím víc) nerozumíme a odmítáme hrát role v cizích tragédiích. Ale rozhodně to nedělá to tak, aby o tom nějaký Pethack mohl psát sentimentální žvásty... ()
(V původním znění česky:) Co to má znamenat? Ty svině, ty nemáš žádnýho čuráka! Ty jsi ženská! To je ale kunda... Elvíra to nemá jednoduché. Elvíra je totiž chlap, který si nechal extrahovat identitu v Casablance. A nebyl to začátek tak nádherného přátelství, jak by si možná přál/a. Fassbinder udělal vše možné, aby diváka propastem Elvířina zoufalství přiblížil - vzal ho na jatka, kde by Elvíra v souladu se svým profesním zaměřením opět ráda pracovala. Pouští [Viscontiho/Mannova] Gustava Mahlera a Roxy Music. Nechává podstupovat utýranou osobu nikdy neustupujícímu ponižování. Hrdina, jehož sexuální naturel zůstává přes všechny křiklavé nápovědy poněkud nejasný, prochází kafkovsky temnou poutí z prošlapaného bytu do 16. patra kanceláří bývalého přítele Antona Saitze a zpět do podzámčí, aby nenašla nic, co by poskytlo možnosti utišit zoufalství. Byv v jistých ohledech ne-senzitivní ignorant, na příčiny Elvířiny bolesti jsem se napojoval jen obtížně. Fassbinder s publikem ignorantů bezpochyby počítal a proto vše zařídil tak, aby bylo enigma obestírající hlavní postavu dokonale neodolatelné a odhalování striptýzově rafinované. Jestliže pod sukni nechává hrdince nahlédnout pod sukni již před úvodními titulky, hrdinčinu minulost odhaluje stydlivě. Drobty vedou od jedné falešné stopy k další, abychom vyšlo najevo, že pod negližé příčin je jen tma. A že některým lidem (v jistých dosti konkrétních situacích) není pomoci. Tragédie má ale poskytovat dle autorit na slovo vzatých když nic jiného, alespoň katarzi těm, kteří jsou vzdáleni alespoň na šířku tří diváckých řad. Fajn. Naštěstí jsem tentokrát neseděl úplně vpředu. ()
I druhé setkání s Fassbinderem vyšumělo do prázdna, krajně nepříjemný příběh, téma, které si mi nelíbilo, natažené do dvou hodinového zamyšlení nad tím jak to mají podobní lidé obtížné. Jenže obtížné to má i divák, nepříjemný odtažitý film. ()
Bolest žití sama. Dát to celé najednou je skoro nemožné, ale musí se. Mimochodem tento film má pro mě asi nejvíce boční začátek ze všech, v hlavní roli zvučná čeština. ()
Depresivní a syrový snímek, v němž se Fassbinder vyrovnává se smrtí svého přítele. Nečekejte snadné dojetí a la Boys Don´t Cry, Erwin/Elvíra jako člověk na dně vyvolává stejně dobře vztek a odpor jako pohnutí. Film mi zůstal trvale v paměti svým brutálním zachycením zoufajícího si, až na dřeň ořezaného lidského bytí. ()
„Stále hledám ve světě duši“ promlouvá Elvíra, osamělá bytost, která se není jista, zda je ženou či mužem. Fassbinder natočil průhled do jejího nitra, obnažil až na dno její bolavou osobnost.... Jak se změna pohlaví v osobnosti projevuje, jak žít při ztrátě svojí ženské (mužské ) podstaty? Některé scény jsou fascinující – promluvy o životě a smrti v obrovských jatkách, návštěva v klášteře... Atmosféru filmu dokresluje například hudba Roxy Music či song Frankie Teardrop kapely Suicide – což je asi nejděsivější píseň sedmdesátých let. Smutek z filmu vyvěrá, hořkost zůstává... jedinečné filmové dílo... a vlastně i příběh. ()
Pro mě zatím rozhodně nejlepší a nejsilnější Fassbinder. Film mě velice hluboko zasáhl. Hlavní postava se pohybuje na hranici mezi ženou a mužem, ale i na hranici sexuální orientace. A možná proto je nejsyrovější a nejopravdovější filmová postava, s jakou jsem se setkala. A hlavně nejlidštější. Hlavní postavu nemůžeme nikam zařadit a nikam ji zaškatulkovat, je každý a nikdo. Její/jeho pocity se tak rychle stanou vašimi pocity a ani nevíte jak. I samotný film nejde nikam zaškatulkovat. Ale právě protože se neohlíží na hranice žádného žánru a libovolně je mixuje, nebo přechází z jednoho do druhého, vzniká naprostá anarchie, která ale kupodivu funguje. Protože každý opravdový životní příběh je stejně šílený jako tenhle film. ()
Tenhle film se nedá zapomenout, rozhodně je to kvalitní snímek, který vám bude dlouho ležet v hlavě, ale popravdě už ho nikdy nechci vidět. Ať už se to týká začátku na jatkách nebo spletitým bludištěm jeho života. Nevím jestli to doporučit, jelikož neznám nikoho komu bych se tím zavděčila. ()