Dvě Angličanky a kontinent

První z Truffautových snímků kde se mi autor netrefil do noty, byť pravda, že ne úplně jeho vinnou. Po "Jules a Jim" druhá režisérova adaptace knihy Henri-Pierre Rochého. Forma a navození dojmu, že se všechny události v průběhu oněch sedmi let dozvídáme z dopisů a deníkových záznamů jednotlivých postav je naprosto dokonalé. I téma skrývané a neopětované lásky v netradičním milostném trojúhelníku je dostatečně zajímavé, aby více jak dvě hodiny stopáže nenudilo. Energií nabitý francouz Claude, který si chce užívat života a oproti němu dvě ctnostně vychované a i přesto naprosto odlišné sestry Brownic z ostrovní strany kanálu La Manche. Vztahy mezi nimi se začnou postupem času stále více a více komplikovat, přičemž hlavní slovo nemá srdce, ale rozum ovlivněný výchovou, prostředím a názory rodiny. Můj problém s celým snímkem je, že mi bytostně vadila představitelka Muriel Stacey Tendeterová. Jejímu výkonu jsem při nejlepší vůli neuvěřil ani na chvilku. Fungující tedy pro mě byly pouze scény mezi Claudem a Annou, které jsou plné skrývané vášně. Rozhodně se nejedná o špatný či průměrný film. Jen jde ve výsledku o pouhou variaci na "Jules a Jim" a jako neznalý knižní předlohy neposoudím zda je chyba na spisovatelově straně či Truffauntově. (28.01.2007)

Truffaut se ve své tvorbě držel spíš studia mezilidských vztahů, zvlášť těch mezi dvěma pohlavími, a do minulosti se příliš nevracel. Dvě Angličanky a kontinent se dá s nadsázkou označit za jediný jeho kostýmní film, ovšem z ne tak dávné historie. Jeho příběh se odehrává na samém počátku 20. století a Truffaut v něm popisuje zajímavý milostný trojúhelník mezi francouzským mladíkem z dobře situované měšťanské rodiny a dvěma sestrami z typické puritánské anglické rodiny. Není to jen film o lásce a sexu, ale i o rozdílných kulturách a zejména o přelomové epoše, kdy se rodila moderní společnost, jak ji dnes známe. Dívky Muriel a Anne jsou dílem moderní, hrají tenis, dychtivě poznávají svět a mají pro své rodiny až nezdravě pokrokové názory, dílem podléhají rodinné tradici měšťanského konzervatismu a neodvažují se a ani nemůžou vzbouřit přísným pravidlům tehdejší morálky. Z dnešního pohledu je trochu zvláštní svět, kde se na první sexuální styk čeká sedm let naplněných odříkáním a planým milostným vzdycháním. Některé dialogy působí poněkud knižně a v jiném filmu by mi vadily, ale Truffautovi a jeho hrdinům je věřím. Hotovou lahůdkou jsou postoje a chování Claudovy matky, která je ztělesněním měšťanské vypočítavosti a ryzího pragmatismu. Tam, kde čeští tvůrci potřebovali v případě Sňatků z rozumu celý seriál, tam Truffautovi k načrtnutí jedné epochy stačil dvouhodinový film. Celkový dojem: 95 %. (20.10.2009)

Je mi ľúto, ale filmu, pri ktorom som sa nudil, nedokážem dať viac ako tri hviezdičky, aj keby bol od najslávnejšieho režiséra. Nechcem obsah filmu vulgarizovať až na úroveň, že mi pripomína detský šlabikár (Mama má Emu. Ema má mamu. My sa máme.), ale v knižnej podobe by bol pre mňa určite stráviteľnejší, než vo filmovej. Príliš som celý film vnímal literárnosť predlohy. Okrem toho mi to pripadalo príliš staromódne a odťažité. Iba okrajovo ma zaujíma charakter vzťahov spred sto rokov a preto sa nemôžem stotožniť s vysokými hodnoteniami tohto filmu, i keď ich chápem. (10.07.2013)

Ten typ filmů, kterým říkám ušlechtilá nuda - nezpochybňuji nijak jejich umělecké kvality, ale osobně mě jejich sledování prostě jen uspává. A zrovna v tomto konkrétním případě mi i vadilo obsazení rolí obou sester, nelíbila se mi ani jedna a netěšilo mě v jejich společnosti trávit tolik času. Vlastně jsem i nepochopil, proč chtít ve Francii na počátku 70. let točit film zasazený do období fin de siècle - Truffautova současnost podle mě překypovala dostatkem aktuálních námětů, než aby bylo nutné přivádět na svět další kostýmní melodrama o lásce, které se - s výjimkou několika momentů - po mém soudu zas tak neliší od podobné romantické produkce. Ostatně myslím, že by mě nebavila ani Rochého stejnojmenná románová předloha, byť Truffautův starší snímek Jules a Jim, natočený rovněž podle Rochého textu, se mi líbil moc. Kupodivu mě zde ani nijak zvlášť nezaujala Delerueova hudba, která mě naopak třeba kdysi v Pohrdání tolik nadchla. Celkově mě to bohužel docela minulo (asi jsem už tematicky podobných filmů viděl příliš mnoho, a navíc mě zde otravoval ten voiceover, bez něhož se bohužel neobejde snad žádná filmová adaptace románu), i když zcela chápu lidi, kteří jsou z toho filmu nekriticky nadšení, neboť při vhodné konstelaci okolností to na člověka jistě dokáže značně zapůsobit. (17.03.2021)

Diskutovali ste už niekedy počas svojho života ohľadom „polygamie”, poprípade ste o nej už začuli vo voľaktorej z televízií, alebo čítali o tom niekde v novinách, či povedzme v knihách? Skúste o tom následne trochu viacej porozmýšľať, či vám to náhodou niečo práve nehovorí, a keď ani nie, tak kľudne čítajte smelo ďalej : Opakom polygamie je „monogamia”, ktorej by sme snáď všetci chceli byť neoddeliteľnou súčasťou, pričom v tomto prípade sa toho vôbec nedočkáme, nakoľko tu väčšinou prekvitala sama „polygýnia”, ktorá je v podstate priamou podmnožinou mnohoženstva. Skrátka, zhrnúť by sa to dalo aj takýmto, priam vycibreným spôsobom: „Protagonista síce nemal uzatvorených viacero manželských zväzkov, za to ale mal viac ženských partneriek”. No, súčasne tiež podotýkam i to, že aj jedna z protagonistiek je na tom podobne, čiže pre zmenu sa na ňu vzťahoval pojem „polyandria”, čo sa dá zhruba vysvetliť asi tak, že mala vzťahy s viacerými mužskými partnermi, a teraz aby sa v tom potenciálny divák nielenže poriadne nestratil, ale trebárs aby ho to zároveň i neodradilo od sledovania tohto počinu, čo mu to ten progresívny a mimoriadne talentovaný režisér, počas vyše dvoch hodín, priamo na podnos naservíroval, ktorý sa mimochodom volá François Truffaut. Nie, nemusíte sa báť, a ani taktiež vám nehrozí žiadna ujma na zdraví, i keď určite mám rozporuplné pocity nielen z jeho správania... Samozrejme, že nesmel chýbať ani režisérov dvorný herec Jean-Pierre Léaud, ktorý sa úplne neodprostil od svojej ikonickej postavy Antoina Doinela, aby ho dokonca ešte i prekonal v tom, ako si nadštandardne vybrúsil svoj „libertínsky charakter”, ktorého tvary sú miestami až neuveriteľné, ale zrejme tieto metódy boli na začiatku 20. storočia, stále v móde, kedy sa zrovna odohráva tento popretkávaný príbeh plný emócií. Áno, a módou sa to v tomto retro snímku len tak ligoce, totiž tie dobové kostýmy a autentická výprava, čoraz intenzívnejšie pridávali na pozoruhodnej atmosfére, ktorá si ma celkovo získala. Tie dve anglické dievčatá v titule tejto truffautovskej drámy, reprezentujú sestry Ann a Muriel Brownové, bývajúce vo Walese, zatiaľ čo pokračujúci kontinent je zase - prezývaný francúzsky dandy, menom Claude Roc. O pár riadkov vyššie som už vlastne naznačil, že sa to tu len tak hemžilo samými citovými vzťahmi, pritom nebudem bližšie špecifikovať to, kto mal najväčší záujem na tom, dať toho muža a tú ženu - na úvod dohromady, bola to totiž jedna zo sestier, a to je hlavným spúšťačom nasledujúcich udalostí, ktoré ma nešetrili, keďže každou ďalšou scénou, sa prehlbovalo toto dianie na plátne, a to inak vyzeralo tak, ako by ho namaľoval nejaký šikovný maliar, t.j. Nestor Almendros, ktorý pomerne často vytváral fascinujúcu kompozíciu obrazu, čo je po spojení samotného scenára, réžie a obsadenia, a predchádzajúcich, spomenutých vlastností, absolútne atypickým zážitkom pre diváka, ktorý sa bude teteliť blahom! (08.12.2022)