Střílejte na pianistu

Můj obecný problém s francouzskou novou vlnou je, že ve snaze o realističnost postav je zbavovala osobnostní atraktivity. Pianista, kterého hraje Aznavour, má ve mně jako v divákovi vzbuzovat zájem o jeho osud, jenže po celou dobu filmu neudělá nic, čím by si ho zasloužil. Potácí se dějem jako bezkrevný panák beze špetky smyslu pro humor a já někoho takového prostě nedokážu mít rád. 40% (22.01.2007)

Křížení žánrů, je-li pochopeno jako východisko vlastního uměleckého výrazu, přináší často objevné dílo s nevšedními pohledy a dosud neznámými tvůrčími osobnostmi. Tento raný Truffautův film splňuje, zdá se, většinu z právě popsaného. I pro Aznavoura se stala tato příležitost v jeho bohaté, ale zřejmě ne zcela vyrovnané filmografii něčím nevšedním. Obdobně jako kdysi např. u Machatého (EROTIKON) nebo Chaplina se triviální téma posouvá do polohy triviálního příběhu, který je ovšem současně rámcem formových a někdy přímo žárových uzlových experimentů. Nezdá se mi, že právě tohle bylo předmětem Truffautova záměru. I tak výsledek ovšem stojí za to. PIANISTA mi zvlášť silně připomíná poslední umělcovo dílo KONEČNĚ NEDĚLE!. A ještě jednu malou glosu si nedokážu odpustit. Michelle Mercierovou, která tu hraje možná nejlepší roli své kariéry. Osud talentované, krásné herečky, jisté potenciální alternativy své o něco mladší vrstevnice Deneuvové, kterou doslova zničila stále stupidnější komerce. Od popularity k umělecké sebevraždě - i takový může být osud osobnosti. PIANISTA však žije svým životem i po téměř půlstoletí od svého uvedení do kin. A žít bude zřejmě i dále. (02.12.2007)

Ze všech tvůrců francouzské nové vlny mám nejlépe nakoukaného Francoise Truffauta a taky si s ním nejlépe rozumím. Musím konstatovat, že v rámci jeho tvorby nepředstavuje Pianista nic zásadního, neřku-li mistrovský kousek. Je to spíš hříčka, kde si režisér testoval možnosti propojení několika žánrů. Při jejím sledování mám pocit, že spíš improvizoval a dal na momentální intuici, nespatřuji v tom nějaký řád, promyšlený a ucelený plán. Scénář má bohužel k dokonalosti daleko a nepoměrně úspěšněji Truffautův záměr v pozdějších dekádách zrealizovali např. Coeni nebo tvůrci moderních vícevrstevných seriálů typu Better Call Saul či Breaking Bad. Ty dokážou křížit často na první pohled protikladné žánry rafinovaněji a divácky efektněji (přitom nikoliv prvoplánově lacině). Truffautův experiment z počátku 60. let poráží rozdílem dvou tříd. Zajímavá je pro mě Truffautova režie a herecké obsazení, ale když vás nepohltí příběh a postavy jsou vám více či méně šumafuk, nelze uvažovat o čtvrté hvězdičce. Výsledku škodí i výběr žánrů. Ať se na mě Truffaut nezlobí, ale thrilleru vážně nerozuměl a měl se mu velkým obloukem vyhnout. To, co nakonec vzniklo, bude nejspíš mnohem víc oslovovat klubový okruh diváků než běžné příznivce žánrové produkce. Celkový dojem: 60 %. (02.05.2017)

Krimithriller, psychologické drama, romance, černá komedie - to vše dohromady zahrnuje film "Střílejte na pianistu". Jeden žánr přechází do druhého a působí to kupodivu přirozeně, byť chvílemi překombinovaně. Nedlouhé vyprávění o obyčejném chlápkovi s nejasnou minulostí, který musí (ač nerad) čelit zločinu. Charles Aznavour jej zahrál civilně a bez přílišných gest. Pan režisér věděl, že není nijak velkým hercem a proto mu vybral roli přesně jemu pasující. V menší roli se objevila mladičká, ovšem již tehdy velice přitažlivá Michéle Mercierová. "Střílejte na pianistu" jistě nepatří mezi vrcholná Truffautovská díla. Ovšem zde si budoval formu na své pozdější majstštyky (namátkou "Siréna od Mississippi"), v nichž rozvinul a dovedl do dokonalosti to, co zde pouze naznačil či započal. Dvojice gangsterů, kteří jsou úsměvní, hláškují, ale jde z nich i strach, bezpochyby inspirovala Quentina Tarantina při psaní svých "Gaunerů" (podobnost "vtipných rozhovorů o ničem" je s Tarantinem obzvlášť čitelná). 65%. (19.10.2008)

Nedám 5. Je to celé nějaké chladné. Jako by Aznavour byl šachová figurka, kterou někdo pohybuje, aniž se zajímá o to, zda se mi to líbí, nebo ne. Hlavní hrdina je natolik uzavřený, že k sobě nenechá diváka proniknout a tím ani probudit naplno jeho sympatie. Nic to ovšem nemění na tom, že se jedná o kvalitní film a dá-li se na něj i po padesáti letech pořád se zájmem koukat, tak velice kvalitní. (22.03.2009)