Čekání na Patrika

Podobně bizarní a dějově absurdní film jako například Uf - oni jsou tady!. Výhodou takových filmů je, že nejsou ani za mák předvídatelné (jedna neuvěřitelná scéna střídá druhou), nevýhodou je vše ostatní. Člověk jen vytřeštěně zírá na příšerně hrající herce, od přehrávajících diblíků (Pleštilová, Kvasničková) po nepřesvědčivého Matáska, Rodena a Švehlíka, kterak zkoušejí, aby naprosto hrůzné repliky zněly přirozeně. Pomeje je zde obzvlášť příšerný, a zápletka, kolem které se to celé točí, je absurdní, když si uvědomíte, že tvůrce s tím zaplácl 82 minut. Film je celý dokreslen vynikající osmdesátkovou synťákovou hudbou, mohla by klidně být uvedena v pořadu Paskvil 80' special. Nemohu říct, že to byla úplná ztráta času, zvlášť kvůli geniální, až švankmajerovské scéně, kdy na "vychoušku" na intru zaútočí jeden z diblíků pantoflem, který skončí nešťastnici v ústech. Musíme se holt radovat z maličkostí. (02.11.2014)

Jak by dopadlo hodnocení filmu dnes, to si počkám do nějaké reprízy (a stejně ho asi měnit nebudu). Ale koukali jsme na to kdysi na intru a docela jsme se bavili. Zajímavé je, že dodnes z toho mám podobný pocit jako z amerických teenagerovských komedií, které k nám začaly proudit o dekádu později. Sice to nebyly skvosty, ale za tu cestu ke světovosti si to zaslouží ocenit :-) (01.03.2019)

Nějak nevím proč, ale já to prostě dodíval a vůbec to nebylo špatný. Pro chlapa se bylo na co koukat, mělo to ten look konce 80 let. Zběsilej střih s kamerou která mě dost brala. Jirka Pomeje jako cajk. Hudba pro každého jest, ač bych čekal i lepší fláky. Příběh je sice takovej jalovej. Každopádně mám doma šunkovar a použil jednou. Na víkendový odpočinkový film proč ne. (16.04.2023)

Myslíte, že je nemožné spojit Džusový román a Diskopříběh? Čekání na Patrika vás vyvede z omylu. Pro studium dobové estetiky v ČSSR nepostradatelný film. Věřím, že takhle nějak si tehdejší státní aparát mohl představovat krutě odvazový avantgardněrealistickorebelantský film pro mladé. Takové neškodné zaplnění díry na trhu např. právě po trezorovém Feničově Džusovém románě (samozřejmě s přesně opačnou celkovou výpovědí). Vlk se nažere a koza zůstane celá. V zásadě se jedná o jedinečný konglomerát vtipných i lehce odvážných nápadů, rádoby neotřelosti a filmařské nenápaditosti. Velmi dobré spojení stylizace a jisté silné realističnosti v "rázu" postav jako sociologických typů (Sylva!), jakož i svižná zábavnost a slovo k době, to vše je sráženo tuctovým, hluboce podprůměrným až hloupým scénářem „o mladých pro mladé“, zvláště co se týká všech dialogů a jednání kolem samotného Patrika. No a samozřejmě ten nešťastný Pomeje. Vychází z toho nicméně vynikající bizar-retro směs chtěných a nechtěných úletů. Některé momenty jsou dobré samy o sobě, jiné čím horší, tím lepší. Vynikající i v tom ohledu, že může jít stejně dobře o protisocialistickou ideologickou diverzi jako o diverzní estébáckou objednávku. Vynikající ale především díky tomu, že všemožná vnitřní protikladnost tohoto filmu se sjednocuje na úrovni, na níž je vám už všechno jedno, takže při konečném „Patrik je volnej“ se ta dějová linie vlastně ani nezdá být tak hloupá. Což je žel vyváženo velmi unylým najetím do vyjetých kolejí šťastného života v naší vlasti (kterážto sekvence začíná vlastně tím, že Pomeje dá své nastávající přes hubu), čemuž pozoruhodně odpovídá i nenápadná proměna hudebního doprovodu (sračka Turbo a slaďoučký Pavel Vítek). Pokud jde o herectví, zaujme především nechutně autentická dikce diskotékové učnice Sylvy. Dost zvláštním zážitkem je pokus o neopucholta v postavě mladého podnikového údržbáře. Ještě zpět k hudební složce: ačkoli nemá s filmem samotným nic společného, je jedním z důvodů, proč tento stojí za to. Až krom zmíněného závěru jde vesměs o muziku z široké oblasti, kterou režim rozhodně „nemusel“, ale s větším či menším odporem toleroval. Z nesourodé oblasti moderních umělců i rádoby umělců ostře vymezených vůči socialistickému popu, často i velmi originálních, ale ještě stravitelných pro většinového mladého posluchače. No a za metalisty zde zazní Citron s vokálem L. Křížka. Hlavně je ale několikrát ke slyšení donedávna zakázaný Pražský výběr. Celkem by stálo za úvahu, zda Čekání na Patrika a tehdejší Diskopříběh vypovídají o témže segmentu a jsou určeny témuž divákovi. Přes všechnu podstatnou odlišnost obou snímků (právě i v hudebním záběru) se obávám, že ano. Především závěr jednoznačně vypovídá o tom, že se zde usiluje o začleněnost mládeže v lůně socialismu: po onom zoufalém happyendu (celou dobu vlastně šlo jen o to, že rodina je základ státu) sledujeme ještě předtitulkové tanečky v polích a na sídlištích, přičemž, jak už jsem upozornil, zní píseň totožná s normalizačním popíkem, ačkoli po celý film se divákovi nadbíhalo s hudbou téměř disidentskou. Rovněž různé společenskosatirické výstřelky a sarkastické "soudruhování" jsou převážně naloženy na toho neopucholta, který je jasný flákač okecávač, rozkrádající navíc, jak se posléze ukáže, majetek v socialistickém vlastnictví (a mimochodem je to jediná mužská postava, jejíž vlasy přesahují předpisovou délku). Další protisocialistické nálady jsou kanalizovány do postavy ředitele závodu, který vypadá a chová se velmi nesocialisticky a je mu co závidět. Hlavní mužská postava, o jejíž duši je tu veden zápas, je traktorista, jasný klaďas je letištní technik, kdežto zkaženec je taxikář. Pozoruhodné je, že Pomeje zde hraje nepokrytě troubu, burana, floutka, k čemuž se všechny ty holky z intru (všechny!) dokonale hodí, přesto jsou on i ony divákovi podáni jako sympatické postavy ke ztotožnění. Nepochybuji o tom, že se v nich cíloví diváci skutečně viděli. Ale to nám, v transcendentnu dlícím, nevadí. Důležitější je kmet s vozembouchem, křičící na partaj (bytovou!) nad ním „tohle je socialismus?“. A samozřejmě šunkovar. Suma: Diskopříběh jedna hvězdička, Džusový román čtyři, takže na fiktivního Patrika vycházejí tři. (09.09.2012)

V podstatě holčičí film, kde holky budou v plavkách a tak, ale kde řeší, co jsou, kým jsou, čím budou, jestli je lepší být svině a ku.rva, nebo hodná holka, a samozřejmě se řeší i chlapi, vztahy, holčičí závist a předsudky. Jak je asi u Tučka zvykem, nemá film pevnou dějovou strukturu, spíše řadí vedle sebe výseky ze života jako u Copak je to za vojáka, občas je to zbytečně expresivní, ale dívat se na to dá, a vypovídá to svým způsobem i o době vzniku. (01.03.2019)