Csend és kiáltás
Ticho a výkrik
Silence and Cry
Režie:
Miklós JancsóKamera:
János KendeHrají:
Mari Törőcsik, József Madaras, Zoltán Latinovits, Andrea Drahota, András Kozák, István Bujtor, Ida Siménfalvy, János Koltai, Sándor Siménfalvy (více)Obsahy(1)
Snímek Ticho a křik tvoří v Jancsóově tvorbě společně s předcházejícími tituly Beznadějní a Hvězdy na čepicích pomyslnou trilogii, někdy také nazývanou triptych o utrpení. Na scénáři režisér opět spolupracoval s Gyulou Hernádim, tentokrát však tvůrci nezkoumají, jak mechanismus moci působí na společenské vrstvy, ale soustředili se na osudy jednotlivců. V centru jejich zájmu stojí hrdina, který si je vědom nutnosti bojovat za své ideály, pro něž je ochoten položit život. Děj se odehrává v roce 1919, kdy po porážce proletářské Maďarské republiky rad zavládlo kruté období bílého teroru Hortyho vlády. V dusivé atmosféře všudypřítomné tyranie dochází k popravám bývalých maďarských příslušníků Rudé armády a celá země je pohlcena strachem. V symbolickém prostoru maďarské vesnice pak tvůrci nabízejí střet jednotlivých hrdinů, kteří se s hrůzami vyrovnávají různým způsobem. Divák si z minima dialogů a řady výtvarně koncipovaných scén musí domýšlet jejich skutečné vztahy, které jsou často zahalené tajemstvím. Jancsó nabízí dokonalou jednotu obsahu a formy, systematická obrazová stylizace, vycházející ze hry kontrapunktů mezi pohybem kamery a vnitřním pohybem obrazu, dodává atmosféře filmu tajemnou, kultovní obřadnost. Tvůrcům se podařilo ve svébytné umělecké stylizaci ztvárnit důležité téma evropského filmu 60. let: odcizení, které chápou jako důsledek nejvyššího lidského utrpení, ponížení a útlaku. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (14)
Nepamatuji se, kdy jsem se naposledy při sledování filmu tak strašlivě nudil. Miluji filmy z šedesátých let, historické období v Evropě těsně po roku 1918 mě také zajímá, ale snímek mě ničím neoslovil. Neviděl jsem tam vůbec nic. Scény bez emocí, dlouhé záběry bez střihu a nepochopitelné jednání postav. Styl převedení děje na filmové plátno jsem prostě nepobral. Jediné, co moji pozornost občas poutalo k obrazovce byla kamera, která již tenkrát na tu dobu byla hodně nadčasová a moderní, že by se dalo klidně říct, že film byl natočen teprve nedávno. Zkusím ještě jiný film Miklóse Jancsóa a třeba více pochopím jeho tvorbu. ()
Pravda vítězí, protože vítěz určuje to, co se stává pravdou. Ti, kteří prohráli, se mohou přizpůsobit, odejít do exilu, nebo zemřít. A někdy si nemohou vybírat, protože jsou pouhým objektem zvůle vítězů. Miklós Jancsó natočil dokonale minimalistický film o jedné trpké kapitole maďarských dějin 20. století. Ocení ho klubové publikum vstřícné k psychologickým studiím lidských charakterů, protože žádné akce se tu nedočkáte a režisérovi rozhodně nešlo o povrchní líbivé efekty, ale o uměleckou výpověď o době a charakterech. Je to psychologická studie lidí pod tlakem, kteří nejsou ochotni se vzdát svých ideálů a volí raději cestu marné osobní vzpoury. Atmosférická, ale opravdu komorní záležitost. Celkový dojem: 75 %. ()
Film svojou atmsoférou veľmi podobný Beznadejným, ale po príbehovej stránke je slabší a hlavne nudnejší. Pomalé scény, skúposť na dialógy a dovysvetlenia. Naopak, príliš často sa objavujú pasáže, v ktorých vojaci posielajú iných ľudí postaviť sa tam a tam, čo pôsobí trápne až nezmyselne. Vadila mi aj štylizácia. Záver s vytrhnutím sa z kruhu síce zaujal, ale celkovo ma to viac než len neoslovilo. ()
Text distributora slibuje dokonalou jednotu obsahu a formy, ale dle mého skromného názoru jí dosahují až Hvězdy na čepicích. Ačkoliv je Ticho a křik zaměřeno více individuálně, a proto by divák čekal hlubší emoce vůči utrpení postav na plátně, a proto i hlubší obsah, bude (alespoň já byl) překvapen, že se efekt nedostavil a prim v pozornosti přebírá forma neboli dokonalá kamera. Autoři totiž postavili před diváka postavy již před začátkem filmu hotové, na plátně se nevyvíjí a my se jen snažíme zjistit přesný vztah mezi nimi a jejich motivace, jež ovšem již v hrubých obrysech známe od počátku (a nebo které divák nemůže sám ba ani předpokládat, posléze je postaven před hotovou věc/ rozřešení, která však nemá v příběhu/poselství filmu valnou důležitost - myslím tím závěrečnou aféru s nápoji) a které tak neskrývají látku pro naše sblížení s nimi, zvlášť když jejich osobní historie jsou přebity obecnou tísní ze svévole hortyovské moci. To kamera je jiná věc, Jancsóovo odpoutávání se od nutnosti střihu směrem k větší a větší plynulosti záběrů byla chronologicky patrná v každém jeho (následujícím) filmu, zde je již střih jen nezbytným (časovým a prostorovým) prostředníkem mezi dvěma situacemi/ scénami, po jejichž uvození se již celá scéna obejde bez jakéhokoliv střihu. ()
Vesnice a v ní vojáci a civilové (muži a ženy). Neznáme dobře jejich vzájemné vztahy, ale víme, že mají svoji minulost a mohou mít i svojí budoucnost – alespoň u těch, kteří se jich dožijí. Postupné odhalování, přemísťování, manévrování připomíná hru v šachy, přičemž některé figurky provedou piruetu, složí se k zemi a zase vstanou, políbí se atp. Osud každé figurky závisí na tom, do jakého silového pole se dostane. Už dávno nejde o šachy ve smyslu výhry, prohry, remízy nebo patu, jde o to obsadit co možná nejbezpečnější políčko. Ale i to některé figury odmítají. Navíc jsou do hry vpuštěny ženy, které se pokoušejí vnést do hry svá vlastní pravidla - stávají se zároveň šachisty i figurami... Jancsův svět není naším světem, ale když se oba světy dostanou do kontaktu mohou se buď prolnout nebo střetnout. Co je lepší varianta sám nevím. Jedno však je a vždy bude jisté, v obou světech je občanská válka - právě na základě znalosti, známosti a paměti -, tím nejodpudivějším projevem mezilidských vztahů. ()
Reklama