Režie:
František VláčilScénář:
František VláčilKamera:
Jan ČuříkHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Kateřina Irmanovová, Karel Smyczek, Gustav Püttjer, Václav Irmanov, Hans-Peter Reinecke, Karl Gärtner, František Kovářík, Vladimír Erlebach, Anna Pitašová (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Odkudsi z Belgie, z úbočí vysoké haldy, vypouštějí stovky poštovních holubů... Jednu bílou holubičku marně vyhlíží její majitelka, plavovlasé děvčátko Zuzanka, mezi mořskými vlnami a písečnými dunami... Holubice byla zanesena bouří do vzdáleného stověžatého města, do Prahy. Usedla unavená ve výtahové šachtě moderního činžáku. A tam ji postřelil z okna vzduchovkou Michal, chlapec upoutaný po nervovém šoku na pojízdnou židli, chlapec krutý, protože sám trpí... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (102)
Při sledování filmu jsem hodně často myslela na Směšného pána, nevím proč, výsledné dojmy z obou filmů se dost lišily, i styl jejich vyprávění byl vcelku jiný, každopádně mně se tak nějak slily do jedno, asi kvůli těm holubům, kdo ví... Vláčil mě každopádně zasáhl daleko víc, protože zatímco Směšný pán byl celou dobu spoután a ačkoliv se zmítal a bránil, spoután i skončil, kdežto na konci Holubice přichází popraskání pout a hluboký, intenzivní nádech. ()
Tak jsem se v rámci studia vrhla na dalšího Vláčila. Neupírám mu osobitost a typickou poetiku, jeho způsoby inscenování apod. Ovšem zase se objevuje můj problém - já a poetické filmy. Neumím to s nimi, ony to neumí se mnou. Filmová báseň Holubice je úžasná svým obrazovým vyjádřením, lyričností, vědomím, že Vláčil ze sebe vymáčkl hodně. Taky na dlouhometrážní debut je to skvělé. Ale... Ani nevím, jak to svoje velké ale rozepsat, prostě já a poetické filmy nejdeme dohromady. Ocením u nich formální stránku, tuším za vším velké poselství, ale úplně docenit je neumím, protože mě zkrátka moc nebaví. 60 dávám také z úcty k Vláčilovi. ()
Způsob, jakým básník stříbrného plátna naložil s tak křehkým tématem, bere dech. Hlavní postavou filmu nejsou lidé, ale smolařská holubice, kterou chová německá holčička na baltském pobřeží. Holubice však není jen postavou - to je samo o sobě pozoruhodným výkonem - ale také symbolem. Do básnivé roviny vstupuje přitom i ta každodenní, hádkou majitelů holubů počínaje a sourozeneckými vztahovými disharmoniemi na německém severu konče. Tato pohádka - v dobrém slova smyslu - pro dospělé sleduje i další pozoruhodný motiv - vztah sochaře s něžnou duší dítěte a kluka, kterému život načas přistřihl křidélka víc, než je pro dětskou povahu únosné. Na potenciální křižovatce života kluk v rozpuku let řeší hned několik vnitřních problémů: proč postřelil ptáka, který mu ničím neublížil, jak se vyrovnat s tím, aby nezahynul, a konečně pochopit, že vlastnit neznamená milovat (jako jakýsi divácký "dezert" navíc je tu i jeho vyrovnávání se s nedobrým zdravotním stavem a postupný chlapcův návrat do světa dětských radostí). A že svoboda vlastní je nemyslitelná bez svobody bližních, byť v tomto případě "pouhého" ptáka. Socha chlapce, kterou sochař vytvoří, podobně jako grafický list s holubicí, poslaný německé holčičce, měly v dobovém v kontextu více významů. Stále tu byla přítomna bolestná válečná zkušenost; herci filmu jsou i krajina písečných pláží i jedinečné siluety pražských věží, hrotů směřujících do nadoblačného nebesna; holubice, picasovská holubice, byla symbolem světového mírového hnutí lidí dobré vůle na tehdejším Východě i Západě. Film doslova nabitý vjemy a myšlenkami-obrazy, krášlený básnivou kamerou Jana Čuříka a dále rozvíjený hudbou Zdeňka Lišky, přitom skutečný talent tvůrce MARKÉTY LAZAROVÉ mohl jen naznačit. Ale skutečnost, že Vláčilovy oči tak neuvěřitelně splývají s pohledem dítěte, dětským vnímáním světa, soud, vyřčený v přecházející větě, značně relativizuje. K prospěchu díla i Vláčila samého. ()
Snová křídla něžné holubice nám, přes evropské krajiny, přináší tuto krásně dojemnou melancholii. František Vláčil stejně jako později Karel Kachyňa ve Směšném pánu, používá symboly holubí čistoty duše a věží katedrál, které jsou podobenstvím lidské velikosti a touhy. Vláčil miluje hloubku detailu, proto nám jí v tomto filmu bohatě dopřává. ()
Vláčilova Holubice vypuštěná z archy poraněného dětství se nevrací na sever proto, že vody „v Praze“ ještě zcela neopadly, ale proto, že potopa smutku v místech, kde je očekávána, ještě ani opadat nezačala. Je to bytost magneticky přitahovaná nikoliv „jen“ domovem, ale i bolestí. Nevzdaluje se potopám, naopak: potopy hledá. Až dosáhne svého baltického cíle a nebem zazáří duha, bude čas na cestu k dalším trpícím. Úchvatná oslava přirozenosti a lásky, nejednou zlovolně utlačovaných v lidských nitrech, a naděje na nové probuzení. ()
Galerie (21)
Photo © Česká televize
Zajímavosti (9)
- František Vláčil požiadal Theodora Pištěka, aby mu robil výtvarného supervízora pre scénu v sochárskom ateliéri. Vláčil chcel, aby bol maximálne verný a zodpovedal ateliéru skutočného umelca. Keď mu Pištěk pomohol s návrhom scény, povedal Vláčil, že by nebolo zlé, keby pre film urobil aj kostýmy. Pištěk sa zdráhal, ale Vláčil vraj povedal: „Vyberieš pár tričiek a džínsy a je to." (Raccoon.city)
- Natáčení závěrečné scény, kdy chlapec vypouští holubici, točil kameraman Miroslav Ondříček celý měsíc. Holubi se vždy snesli dolů, jen jednou se podařilo, že holub vylétl vzhůru. Tento záběr byl ve filmu použit. (troufalka)
- Aby mohli filmaři vycestovat do Západního Německa, založili skupinu Přátel Sovětského svazu. Po obdržení legitamicí mohl štáb vycestovat. (troufalka)
Reklama