Holubice

Vláčil zde popustil uzdu své fantazie a vytvořil v našich podmínkách nevídaný filmový tvar hraničící s čirou avantgardou. Rovněž po technické stránce opět u nás obrodil formalistickou stránku filmu a rozhodl se vyprávět výhradně obrazem, obsah dialogů ztrácí jakoukoliv váhu, řada z nich je také v cizím jazyce bez titulek. Některé záběry jsou fenomenální, nejvíce mě dostalo vytváření umělcova obrazu na skle a pak nepřeberné množství nápaditých kompozic, bohatě využívající zejména architektonické členitosti domu, v němž se většina děje odehrává. Závěr výborným a průzračně jednoduchým způsobem naplňuje poselství dosažení vzájemné blízkosti všech lidí. Jediný problém který jsem měl byl odtažitý chlad hlavně v první půlce snímku a hlavně v německé linii. Emoce se u mě skutečně nedostavili, jen pocit ušlechtilé myšlenky díla. (15.10.2009)

Způsob, jakým básník stříbrného plátna naložil s tak křehkým tématem, bere dech. Hlavní postavou filmu nejsou lidé, ale smolařská holubice, kterou chová německá holčička na baltském pobřeží. Holubice však není jen postavou - to je samo o sobě pozoruhodným výkonem - ale také symbolem. Do básnivé roviny vstupuje přitom i ta každodenní, hádkou majitelů holubů počínaje a sourozeneckými vztahovými disharmoniemi na německém severu konče. Tato pohádka - v dobrém slova smyslu - pro dospělé sleduje i další pozoruhodný motiv - vztah sochaře s něžnou duší dítěte a kluka, kterému život načas přistřihl křidélka víc, než je pro dětskou povahu únosné. Na potenciální křižovatce života kluk v rozpuku let řeší hned několik vnitřních problémů: proč postřelil ptáka, který mu ničím neublížil, jak se vyrovnat s tím, aby nezahynul, a konečně pochopit, že vlastnit neznamená milovat (jako jakýsi divácký "dezert" navíc je tu i jeho vyrovnávání se s nedobrým zdravotním stavem a postupný chlapcův návrat do světa dětských radostí). A že svoboda vlastní je nemyslitelná bez svobody bližních, byť v tomto případě "pouhého" ptáka. Socha chlapce, kterou sochař vytvoří, podobně jako grafický list s holubicí, poslaný německé holčičce, měly v dobovém v kontextu více významů. Stále tu byla přítomna bolestná válečná zkušenost; herci filmu jsou i krajina písečných pláží i jedinečné siluety pražských věží, hrotů směřujících do nadoblačného nebesna; holubice, picasovská holubice, byla symbolem světového mírového hnutí lidí dobré vůle na tehdejším Východě i Západě. Film doslova nabitý vjemy a myšlenkami-obrazy, krášlený básnivou kamerou Jana Čuříka a dále rozvíjený hudbou Zdeňka Lišky, přitom skutečný talent tvůrce MARKÉTY LAZAROVÉ mohl jen naznačit. Ale skutečnost, že Vláčilovy oči tak neuvěřitelně splývají s pohledem dítěte, dětským vnímáním světa, soud, vyřčený v přecházející větě, značně relativizuje. K prospěchu díla i Vláčila samého. (24.07.2014)

Tak jsem se v rámci studia vrhla na dalšího Vláčila. Neupírám mu osobitost a typickou poetiku, jeho způsoby inscenování apod. Ovšem zase se objevuje můj problém - já a poetické filmy. Neumím to s nimi, ony to neumí se mnou. Filmová báseň Holubice je úžasná svým obrazovým vyjádřením, lyričností, vědomím, že Vláčil ze sebe vymáčkl hodně. Taky na dlouhometrážní debut je to skvělé. Ale... Ani nevím, jak to svoje velké ale rozepsat, prostě já a poetické filmy nejdeme dohromady. Ocením u nich formální stránku, tuším za vším velké poselství, ale úplně docenit je neumím, protože mě zkrátka moc nebaví. 60 dávám také z úcty k Vláčilovi. (17.04.2012)

František Vláčil patří mezi nejvýraznější tvůrce československé filmové nové vlny. Vynikal především v tom ohledu, že si pro své filmy dopředu připravoval nákresy, v podstatě všechny jeho filmy jde poté přiřádit k filmové básní. Jinak na tom není ani Vláčilova Holubice z roku 1960, která se mimo jiné dočkala i mezinárodního uznání a v roce 1960 se dokonce ucházela o cenu za nejlepší film na Filmovém festivalu v Benátkách. A není se vůbec čemu divit. Filmová báseň především vypraví obrazem a snaží se skrze něj prodat emoce. Neznamená to automaticky 100% absenci dialogů, stěžejně se tu ovšem vypráví především právě obrazem. I díky dopředu připraveným nákresům a především jasné vizi je Holubice skutečně nádherný film. Skrze obraz se vykreslují i postoje postav, většinou se saází na to, že si ze samotného obrazu divák vyčte, co se teď děje či jak se kdo cítí. V příběhu je Holubice střelena chlapcem upoutaným na pojízdné křeslo. Právě toto postřelení holubice a následné výčitky a péče o ní ovšem v chlapci, který na svět tak trochu zavrhl probudí nový život. Pod tím nádherným vizuálem je tak navíc skrytý skutečně silný příběh, který i díky preciznímu vizuálnímu podání dokáže vzbudit neskutečně silné emoce. Holubice je plná dokonalé kompozice, hraní si se stíny, kamera Jana Čuříka v divákovi něco zanechává. Holubice očividně obsahuje mnoho skrytých významů, které rozhodně stojí za úvahu. Na první pohled se vlastně nic neděje, na tu druhou se toho ovšem děje opravdu hodně. Holubice na první pohled nemá děj jako průměrná lyrická báseň, na ten druhý je ho tam ovšem vlastně dost. Jde o precizní práci filmové řečí, která filozofickým nádechem připomene Ingmara Bergmana nebo Terrence Malicka. Jde skutečně o film tvůrce, který má každý záběr očividně promyšlený a pak už to jenom chce se tou vizuální pastvou pro oči kochat. A to není vůbec těžký úkol. Je to příklad uměleckého filmu. Uměleckého filmu, který není pro každého, především i proto, že v očích mnoha se v tom filmu vlastně skutečně nic neděje. V tomhle případě to ovšem nechce ty nejtluští brýle, ale naopak se zkusit dívat pozorněji, hledat v tom všem hloubku. Na první pohled skutečně banální film má spousty silných vrstev, které v divákovi mají neskutečný poteciál rezonovat. Jde o audiovizuální dílo, které v sobě má silné audio i silný vizuál. Těchto filmů není nikdy dost. Holubice je nádherná a silná, není ovšem pro každého. I díky faktu, že trvá pouze lehce přes hodinu, jde o jeden z prvních filmů jednoho z nejvýznamnějších lokálních tvůrců a je především skutečně dokonalý po stránce obsahu i vizuálu by si přeci jen šanci zasloužil od každého. Ten film se mu neodvděčí automaticky vděčnou záležitostí, minimálně v něm ovšem určitě něco zanechá....... (01.10.2021)

Volné tempo a pomalé pasáže, ve kterých se zdánlivě nic neděje. Všechno je záměrně vsazeno do lyrické polohy v dokonalé harmonii s úspornými dialogy. Perfektní pásmo poezie obrazů filmové básně s celou řadou krásných momentů. To přesně vystihuje výjimečnost Františka Vláčila. Uměl se fantasticky vyjadřovat filmovým obrazem. Navíc je vše prostoupeno filosofickým tónem, který se dotýká smyslu lidského bytí a štěstí. Z tohoto důvodů za pět ***** (14.02.2016)