Krakatit

Hereckým projevem velmi divadelní: patos a tíže - ale tak se tenkrát hrály tragédie, stačí si poslechnout záznamy divadelních her z poválečné doby. Vávra má vše pod kontrolou, takže se mu horečnatý sen nerozpadne na sled expresionisticky pojatých výstupů, a věrně převádí myšlenky knihy - krakatit jako lidská pýcha ničící místo budující, žena- můza jako cíl a odměna dobyvatele, který se nevědomky stane tím ovládaným, venkovská idyla s hodnou dívkou se nám zdá krásnou, až když ji ztratíme, předtím nás nudí a nenaplňuje... Myšlenky zůstavají, jen se mění způsob uměleckého vyjádření - dnes je hlavní civilní projev, dřív vládla exprese. (28.03.2010)

Hutná dávka paranoie od Otakara Vávry o tom, co se může stát, když se nesprávná věc dá do nesprávných rukou. Kromě i dnes aktuálního námětu oceňuji zejména atmosféru, na tehdejší dobu vynalézavé triky a výborné herce - Karel Höger jako inženýr v nesnázích nebo např. osudově krutá Florence Marly v roli princezny. A teď už abych si sehnal knížku. (17.11.2008)

Vzhledem k dosavadní zkušenosti českého filmu s Karlem Čapkem se podařilo Vávrovy dostat jeho téma zase do nové úrovně. Zatím na dnes nedochovaný Zlatý klíček (1922) sedá prach nepochopení o významu toho projektu ve své době, Loupežník (1931) se zatím dostal jen málo mezi lid a zůstává encyklopedickým heslem o jediné účasti Marie Hübnerové ve filmu vůbec. V 1937 se blýsklo na lepší časy, kdy se Haas chopil Bílé nemoci a Frič Hordubalů. Bílá nemoc se ale nelíbila nastupujícímu režimu a Hordubalové doplatili na Čapkovu hádku s Havlem. Takže teprve kombinace Čapkových povídek a Krakatitu v prvních poválečných letech přinesla první prakticky neproblematické adaptace Čapka na plátna kin. Deset let po jeho smrti. To, co následovalo, je už zase docela jiný příběh, ale osobně si velmi cením toho, že právě v této době se Vávra přidal k Fričově a Bielikově snaze na něj nezapomenout. (03.01.2013)

Čapkovu klasiku jsem četl - vynikajicí. Vávra se věrně drží knihy, ale je až moc polopaticky popisný ( asi by to chtělo příklad - "záleží na tom, komu se Krakatit dostane do ruky" - následuje pomalý nájezd na ruce Karla Högera, podpořený dramatickou hudbou ). Herci natolik patetičtí a afektovaní, až to zaráží ( to, co předvádí Höger, mi nejednou polechtalo bránici a spolužákům z FV jakbysmet ) a jeho režie občas naivní. Ale pozor! Přesto jsem se ani chvilinku nenudil, právě naopak. Jednak kvůli zmíněné úsměvnosti a pak proto, že film uhání rychle kupředu, dekorace jsou povedené a díky veskrze záporným postavám ( z nichhž jedna neodolatelně cynická je roztomilým kontrapunktem Högerově patosu ) na vás dýchne ta správná atmosféra beznaděje... (03.03.2006)

Otakar Vávra se námětu významné knihy Karla Čapka podle mého názoru ujal bravurně. Tísnivá a ponurá atmosféra, v níž hlavní hrdina prožívá vnitřní boj sám se sebou, vnitřní rozpolcenost, zápas... "Snivost" s níž se divák v tomto filmu setkává ale podle mě není příjemná pro všechny a mnozí lidé, kteří se nikdy s tvorbou (nebo alespoň počáteční) nesetkali, nebudou rozumět všem činům vědce Prokopa. Jen ten závěr... (28.05.2011)