Přijdu hned

"Víš, ono je to moc hezký udělat dobrý skutek", říká pan Barvínek a ty dobré skutky dělá jaksi mimochodem, protože má dobré a nezištné srdce. Trochu naivní prvorepubliková komedie. Bodové hodnocení zvedám za vynikající herectví Saši Rašilova a pro tklivý projev Vlasty Matulové. Pro ni mám obzvláštní, soukromou slabost... (07.10.2017)

„Já se nechci uklidnit, já se nemůžu uklidnit a já se neuklidním!“ Nikdy se nenechte zavřít do vězení, i kdyby třeba jen na den a s dobrým společníkem, můžete propásnout dědické řízení! Anebo…že by to až tolik nevadilo? Pan Barvínek je citlivý člověk (jeho „zklamání“ diváka zasáhne) se srdcem na pravém místě a chytlavým smíchem (ostatně Rašilov, na kterém film staví nejvíc, se uměl smát jako málokdo). I některé další postavy nejsou špatné (např. Benešův chemik, Pištěkův hostinský či třeba Nedbalův dědic s hlubokým hlasem), ale žádná z nich není natolik výrazná, aby se hlavnímu hrdinovi alespoň trochu přiblížila. A s humorem je to tu jak s přeháňkou, občas se přižene, vyvolá divákův smích, ale stejně tak rychle zmizí, a film je tak povětšinou spíš jen úsměvný (a dost sentimentální). Celkově dávám pouze lepší průměr. „To ste inženýr? To ste inteligent? Už sem vám tisíckrát řekla, že tohle já trpět nebudu! Kdo to má pak vydrhnout, celej dům to zasmradí!“ - „Náhodou to nejsou žádné smrady, ale plyny vzniklé chemickou reakcí!“ (11.08.2019)

Sentiment z toho kape na všechny strany, snad jen vycpaný ratlík pobaví. Jinak jsou snad zajímavé jen komentáře, jejichž autoři si ani o Anně Letenské nedokáží nic zjistit. Byla zatčena již v průběhu natáčení, protože její manžel schovával hledanou osobu. Gestapo ji propustilo nikoliv kvůli filmu (i když M. Havel, majitel Lucernafilmu, v tomto ohledu intervenoval), ale protože čekalo, že Letenská je přivede na stopu dalších odbojářů. To se nepotvrdilo, a Letenská byla po dokončení filmu i s manželem popravena. (29.11.2007)

Film Otakara Vávry "Přijdu hned" z rou 1942 patří do žánru československých prvorepublikových (a post-prvorepublikových) lehce sentimentálních komedií. Přesto podle mě z tohoto žánru trochu vystupuje a má osobitější tvář. Těžko říci, zda je to způsobeno pohnutou dobou, kdy Vávra svůj film točil (Heydrichiáda), nebo s tím spojený tragický osud herečky Anny Letenské, ale cosi chmurného na filmu sedí dosud. Nejedná se tedy rozhodně o snímek, který by v duchu komedií Vlasty Buriana vršil různý gagy a prověřené komediální prvky (záměna osob, převleky, apod.), ale ve svém pojetí je velmi civilní a v neposlední řadě i citlivý. Snad právě proto jej mám tak rád. Postavu pana Barvínka (Saša Rašilov), chudého vycpavače zvířat si člověk prostě musí zamilovat. Je to smolař k pohledání, ale také dobrák se srdcem na pravém místě. Pan Barvínek bydlí v pavlačovém domě se zvláštní sortou lidí protknutých různými maloměšťáckými charaktery. O komediální zápletky v této souvislosti není nouze, ale prim ve filmu hraje trochu melancholické drama obyčejného člověka a podstata lidského štěstí. Minimálně na mě tak film působil. Film měl premiéru asi dva měsíce po smrti Anny Letenské, což v té době ale věděl jen málokdo. Za pomoc při ukrývání Františky Lyčkové (manželky lékaře, který ošetřil Jana Kubiše) ji totiž čekal Mauthausen s jednosměrnou jízdenkou. (10.08.2016)

Veselý příběh o jednom potrhlém vycpavači zvěře (a všecko), který úplnou náhodou dostane šanci zdědit celý milion korun! Václav Barvínek je asi jednou z nejlepších postav, jaké kdy Saša Rašilov zahrál, vždyť si ji také napsal sám a na tělo, tak to už by bylo, aby mu to nevyšlo. Na smutnou dobu svého vzniku (a vzhledem k smutnému osudu Anny Letenské...) to vůbec není špatný film a i když se u něj možná nepotrháte úplně smíchy, dokáže rozveselit a udělat dobře na duši, což bylo u filmů natočených za protektorátu asi to nejdůležitější. Navíc se můžete pokochat pohledem na roztomilého bernardýna Ivana. (13.01.2011)