Přijdu hned

Neskutečně lidsky hrál Saša Rašilov nejen v tomto filmu. Tlustý strýček s dobráckýma očima, který má všechny rád a na nikoho se nedovede dlouho zlobit. Podmanivá Vlasta Matulová, škoda, že jí nebylo v českém filmu víc využito. Začínající Svatopluk Beneš. Ohromná zápletka s dědictvím ukrytým v obojku psa. Milý gag s vycpaným psem bez ocásku. Hamižní příbuzní, kteří jsou schopni zničit pro milión celé své dědictví - obrázek z dnešních časů jak vyšitý. Dobrý film. (09.10.2014)

Tato sentimenální maloměšťácká komedie o svérázném vycpavači zvěře V. Barvínkovi (S. Rašilov) který se nečekaně stane spoludědicem velkého majetku a kdy ho k tomu ještě ve filmu doprovází jeho osobní a krásný bernandýn Ivan mě vždy když jí vidím dokáže mile potěšit ale na druhou stranu z ní mám i velmi nepřijemné a smíšené pocity. A to především, neboť jak už napsal Bart, kvůli A. Letenské, která už prakticky jen dohrávala ve filmu svou poslední větší roli pod přímým dohledem gestapa a později někdy po dokončení snímku byla za ilegální odbojovou činnost popravena. Na jejím výkonu to však téměř vůbec nebylo znát, prostě profesionál každým coulem. Nicméně díky všem těm zdařilým skečím a výstupům všech herců dávám 4*. (28.05.2006)

Skoro až pohádka o tom, jak byli lakomí potrestáni a pokorný zvítězil. I když... Přijdu hned je chaplinovským mixem humoru a sentimentality; něco jako Kid, jen s bernardýnem místo dítěte. Dá se na něj velice dobře koukat i dnes. Zatímco v koncentračních táborech se tou dobou děla nelidská zvěrstva, film ukazuje, jak je hezké, když se k sobě lidi hezky chovají. Bojuje proti krutosti sentimentem, ale příjemným, nepatetickým. Může mu to mít někdo za zlé? (02.01.2011)

Film Otakara Vávry "Přijdu hned" z rou 1942 patří do žánru československých prvorepublikových (a post-prvorepublikových) lehce sentimentálních komedií. Přesto podle mě z tohoto žánru trochu vystupuje a má osobitější tvář. Těžko říci, zda je to způsobeno pohnutou dobou, kdy Vávra svůj film točil (Heydrichiáda), nebo s tím spojený tragický osud herečky Anny Letenské, ale cosi chmurného na filmu sedí dosud. Nejedná se tedy rozhodně o snímek, který by v duchu komedií Vlasty Buriana vršil různý gagy a prověřené komediální prvky (záměna osob, převleky, apod.), ale ve svém pojetí je velmi civilní a v neposlední řadě i citlivý. Snad právě proto jej mám tak rád. Postavu pana Barvínka (Saša Rašilov), chudého vycpavače zvířat si člověk prostě musí zamilovat. Je to smolař k pohledání, ale také dobrák se srdcem na pravém místě. Pan Barvínek bydlí v pavlačovém domě se zvláštní sortou lidí protknutých různými maloměšťáckými charaktery. O komediální zápletky v této souvislosti není nouze, ale prim ve filmu hraje trochu melancholické drama obyčejného člověka a podstata lidského štěstí. Minimálně na mě tak film působil. Film měl premiéru asi dva měsíce po smrti Anny Letenské, což v té době ale věděl jen málokdo. Za pomoc při ukrývání Františky Lyčkové (manželky lékaře, který ošetřil Jana Kubiše) ji totiž čekal Mauthausen s jednosměrnou jízdenkou. (10.08.2016)

Nedoceněná komedie se S.Rašilovem v hlavní roli. Málokdo ví, že jednu z rolí, konkrétně domovnici (či správkyni domu) hrála tehdejší "hvězdička" židovka Anna Letenská, které několik dní či týdnů před tím popravili manžela. Bohužel během natáčení tohoto snímku čekalo v zákulisí Gestapo také na ní. Svědci hovořili o tom, že po posledním záběru ji odvedlii, pozdějí se dozvědeli, že byla popravena. V Praze na Vinohradech je na její památku pojmenována jedna ulice (kolmá na Vinohradskou), jmenuje se "Anny Letenské". (03.08.2004)