Sedmnáct zastavení jara

V ramci zanru vrcholna zalezitost, pomyslel si Stierlitz. Po vsech strankach brilantni, svetova a nadcasova. Jeden z nejlepsich superhrdinu ever. Zvlastni kombinace spickove kontra/spionaze, konspirace, politickych intrik, valecne tematiky, filozofovani a poetiky. Navic skvele zahrano a podporeno vynikajicim scenarem i pusobivou hudbou. Scena setkani s manzelkou v baru napriklad, takhle se to ma delat holoto! Kdo jste dal mene nez 4 hvezdy - i tak plne krivdy, stydte se! Necht celulitida desive znetvori vase stehna, proklinam vas! (27.06.2012)

Na tento seriál mám veľmi dobré spomienky. Zaujal ma tak, že som si dokonca kúpil jeho literárnu predlohu. To zaujatie nespôsobil iba samotný seriál, ale najmä doba, v ktorej bol vysielaný. Pôsobil úplne odlišne, ako väčšina produktov tohto žánru. Pritom to bol sovietsky seriál, od ktorého by som to nečakal. Neukazoval Nemcov ako nekompetentných hlupáčikov, ale ako súčiastky mašinérie, ktorá fungovala aj keď bolo jasné, že vojna sa skoro skončí, a to ich porážkou. Seriálu prospelo relatívne pomalé tempo, ktoré neprekážalo prítomnému napätiu, kvalitné herecké obsadenie, dobrá výprava aj chytľavá úvodná pieseň. Neviem, ako by som vnímal seriál v súčasnosti, ale napriek uplynutým rokom verím, že by som nebol sklamaný. (22.02.2015)

Nejčastější srovnání, a zároveň poslední, které by mne v souvislosti se Sedmnácti zastaveními jara napadlo, je srovnání s Jamesem Bondem. Jednak Vjačeslav Tichonov je lepší herec než kterýkoliv z představitelů agenta 007, druhak tohle není žádná dobrodružná špiónská akce. Nabízí se také srovnání s Kapitánem Klossem, který má sice velice podobný příběh a některé dílčí motivy, ale je pojatý úplně jinak. Sedmnáct zastavení jara je spíše poeticko-psychologický obraz posledních dnů Třetí říše – výstižný obraz doby, v níž byl neskutečný rozdíl mezi tím, co se říkalo, tím, co se dělalo, tím, v co se věřilo a tím, co se říkalo, že se věří. Špionský příběh slouží spíše k rozehrání komplikované psychologické hry než k předvádění skvělosti našich skvělých rozvědčíků (jak se říká – špioni jsou jejich, rozvědčíci naši). Pro využití psychologické hry využívá Taťána Ljoznova mnoho originálních a zajímavých filmařských postupů (Hitler snímaný z perspektivy stenotypistek v prvním díle, závěr třetího dílu - asi vůbec nejlepší seriálová smrt -, skvělý závěr celého seriálu...) a snad poněkud příliš také postavu vypravěče, který neustále komentuje psychologii postav – na druhou stranu, mnoho replik vypravěče je sice zbytečných, ale většina z nich pomáhá k pochopení poněkud složité psychologické struktury seriálu. Ze začátku mne vypravěč štval, pak jsem si na něj zvyknul jako na součást koloritu a mnohdy důležité doplnění příběhu. Kvality seriálu podtrhují také skvělí herci (samozřejmě především Vjačeslav Tichonov, ale i Rostislav Pljatt v roli pastora, Nikolaj Prokopovič v roli Himmlera, Jurij Vizbor v roli Bormanna, Tabakov v roli Schellenberga, poněkud orwellovsky děsivá Olga Sošnikova jako Barbara Krein) a vynikající hudba (zvlášť klavírní úvodní skladba, u závěrečné písně se mi sice líbí melodie i text, ale ne interpretace). Samozřejmě, je to ideologicky zabarvené, ale o nic víc, než jsou válečné filmy západní produkce (mávání stárspringldbannerem a přísahy věrnosti vlajce jsou úplně stejně nechutné) – a v rámci ideologického zabarvení si seriál dovolí leccos, co si sovětské filmy normálně rozhodně dovolit nemohly – například kněze jako jednu z hlavních kladných postav nebo onu geniální scénu v prvním díle, kdy se u Himmlera postupně prolínají tři propagandy, aniž by mezi nimi byl jakýkoli rozdíl v pravdivosti a klamavosti... Pro tuto originálnost a působivost a bez jakékoli nostalgie u mne seriál jde do Top 10. Charaktěr nordyčskij, tvěrdyj. (23.05.2010)

Příběh z dob kdy Rusové byli ti dobří, Němci ti špatní a islám nikoho nezajímal. Třetí říše se zmítala v předsmrtných křečích, její armády šly od porážky k porážce, ale nacistický režim zůstával v plné síle. Orgány RSHA, od Gestapa po Sicherheitsdienst pracovaly a plánovaly, jako kdyby snad Hitlerova utopie měla opravdu přežít tisíc let. A přímo ve středu této mašinérie působí agent KGB Otto von Stierlitz. Sedmnáct zastavení jara je špionážní drama v němž nehraje hlavní roli ani šarmantní lamač ženských srdcí, ani akce a dokonce ani boj proti padouchům. Prim má chladná logika, racionalita, pečlivá analýza situace a zákulisní boje. A cíl není o nic menší, než rychlé ukončení války. Klobouk dolů před tehdejšími scenáristy, ale téměř žádná postava není černobíle dobrá či zlá. I špičky SS a nacističtí pohlaváři jsou občas jen ve vleku událostí a výjimečně projeví i záchvěv lidskosti, nebo alespoň slabosti. Sympatičtí pochopitelně nejsou, ale i to málo je víc, než se dalo čekat. Druhou silnou stránkou je mrazivá atmosféra, držená i dobovými záběry nebo historickými vsuvkami a třetí pilíř tvoří herci. Skvělí jsou všichni a sám Vjačeslav Tichonov je přímo výborný. Silné čtyři hvězdičky. (11.01.2015)

Nejslavnější ruský seriál, velmi inteligentní špionážní intriky v intrikách. Skvělé je fundované vykreslení charakterů reálných postav bez toho, že by měl člověk dojem, že do něj někdo horem dolem rve historii. Fascinuje drobnokresba velmi schopných mužů, kteří měli v rukou říši, že to prostě nejsou karikované ploché figurky, se kterými se vypořádává übergeroj jako ve střílečce Wolffenstein... Také neúprosně logické diskuse například o svědomí z teologického úhlu pohledu kněze a další těžká témata. Dílko velmi zdvihlo morální kredit KGB, o čemž by mohl vyprávět i soudruh Putin, pro nějž je Tichonovova postava vyloženě alter ego... P.S. má nejdražší dostala z typicky ruské zadumanosti s romantickou hudbou a divokými husami na obloze atd. záchvat smíchu, ale já mám tyhle velmi dlouhé scény, kdy se buduje atmosféra, na sovětské tvorbě upřímně rád, bez žertů. (31.05.2014)