Třicet jedna ve stínu

Spravedlnost bývá nejenom slepá, ale v mnoha případech i hluchá a chromá ... a podle toho náš svět vypadá. Kriminální zápletka pomáhá rozehrát komorní psychologický příběh nešťastné, naivní a především jednostranné lásky, která je ochotná přinést i tu nejvyšší oběť. P.S.: 1) Milé dámy, ne aby vás napadlo se jím inspirovat - žádný chlap za to nestojí ... ;-) ... 2) Z dnešního pohledu se celá kauza může zdát nicotná, neboť ohledně nejrůznějších kriminálních deliktů není žhavá současnost ani zdaleka tak úzkoprsá. (02.12.2011)

Třicet jedna ve stínu se chce tvářit jako velký evropský film, ale díky scénáři je to jen prachobyčejná česká dobová kriminálka ambiciózního režiséra, což by ještě vůbec nemuselo být na škodu, pokud by ovšem nestála na tak banálním příběhu, jakým jen ,,rozkrádačka" socialistického majetku může být, ještě že to zachraňuje ten konec a trocha té psychologie. Rudolf Hrušínský coby oživlé svědomí byl skutečně silný moment. Kolik se toho může skrývat v jednom pohledu a výrazu tváře...Snímek (jistě schopného a progresivního) Jiřího Weisse dobře ilustruje civilizační posun, který kinematografie i společnost (a to nejen česká) za to zhruba půlstoletí urazila... (01.12.2011)

,,Proč mi to chcete vysvětlovat? Já nejsem soudce..." První můj dojem při zjištění existenci tohoto filmu byl rozpačitý. Už jen to, že vznikl koprodukční film, kde britští(!) herci dorazili do ČSSR hrát role českých zaměstnanců a současně podvodníků v samobsluze s lihovinami, působilo jako absurdní kuriozita. Ovšem jen do chvíle, než se film skutečně nerozjel. Už počáteční atmosféra s hudbou Krautgartnerova orchestra s vokálem Marty Kubišové hodně upoutává a přesunutím z letního vedra do obchodního sklepu s vypnutým proudem začíná něco jako další film-noir po česku (13. revír, Hra bez pravidel). Ale není to jen vizuál plný kontrastů mezi světlem a tmou a zvuk (vedle scénické hudby i takové hučení lednice nebo tikající budík), co pozvedá průměrnou zápletku svým zpracováním hodně vysoko. Je to taky celkový způsob vyprávění ze strany režiséra. Jiří Weiss mě svým "psychologickým" vykládáním malého zločinu s tragickými důsledky již jednou dostal ve filmu Taková láska (1959) a tentokrát znovu. Jsme svědky postupného rozplétání vztahů a psychologie prostřednictvím následujícího děje, retrospektiv i vnitřní analyzy svědomí. A také pozoruhodné postavy inspektora v podání Rudolfa Hrušínského, působícího v jistých momentech jako zhmotnělé svědomí hříšníků. Přijde, zasáhne, odejde... ale stopy po křivdě a nespravedlivosti zůstávají. Konec není tradiční, jak by divák očekával, ale rozhodně nechá přemýšlet. Opět 60. léta v čs. kinematografii v plné parádě! 90% (23.06.2018)

Tajný poměr mezi vedoucím a prodavačkou donutí ženu k pokusu o vraždu. Proč se tak stalo ? Kvůli inventuře v obchodě. Co tam našli a kolik, se dozvíte po shlédnutí. Důležitá je ale role R. Hrušínského, který snad jako všude naprosto uhranul - dělá kontroly inventur . Každý toužíme po porozumění a lásce i takový tvrdý a neoblomný kontrolor. A i když je navenek ten nejvíce zlý - opak je pravdou. On si jen vytvořil masku, přes kterou není vidět. A ti lidé, kteří jsou na veřejnosti nejvíce zábavní, bývají největší krysy. (23.09.2010)

Rudolf Hrušínský prakticky nesundavá nehybnou masku úřednického suchara a když promluví, jeho hlas zní monotónně, ale přesto všechny ostatní přehrává o parník. Není to tím, že by zbytek osazenstva zahrál špatně. Naopak. Jenže Hrušínský byl jedinečný. Co se týče britské koprodukce, tak souhlasím s tím, že ta tady byla prakticky zbytečná a co se herců týče, vystačili by jsme si z vlastních zdrojů, ačkoliv Anne Heywood obstála ve všech ohledech. Na druhou stranu chápu, že točit se západními filmaři muselo být tehdy lákavé a navíc měl film větší šanci prosadit se i za zdánlivě se rozpadající železnou oponou. 85% (16.03.2019)