Okupace ve 26 obrazech

Dovolím si citovat uživatele darkrobyka, protože bych začátek nenapsala lépe. "V poetických kulisách starobylého Dubrovníku je klid. Zlo se probouzí, ale zdejší obyvatelé se zatím nezávazně baví a užívají života. Dramatické události na sebe nedají dlouho čekat a záhy ukážou pravou tvář každého v zrcadle války." konec citátu. Ano, nejdříve jen ohrnujeme nos nad podlézavým starostou, který vítá německou návštěvu města. Potom se divíme, že jeden ze tří přátel, Tony, se skutečně stane ustašovským velitelem. Začíná obsazování židovských obchodů, jsou vyhlášeny tresty smrti za držení zbraní, následují policejní zásahy na schůzky odbojářů. Stále je to ale trochu piánko, stále se to dá jakž takž přežít. A najednou ... krvavá scéna v autobuse. Byla ve filmu nutná, aby si divák uvědomil, jak strašná to byla doba a co kladní hrdinové riskovali. Film považuji za téměř dokonalý. (12.04.2017)

Prvé, a dúfam že nie posledné filmové zastavenie so Zafranovićom. Ničím neskreslený pohľad na vojnové utrpenie rôznych sociálnych a etnických tried, rozpadávajúce sa vzťahy, spálené mosty a stratená minulosť. Ustúpenie systému a režimu v prospech úzkej elity. Počiatočné scény nevdojak pripomínajú Felliniho veselú a pestrú ľudskú mozaiku (najvýraznejšie prítomnú asi v snímke Amarcord), roztopašnú mladosť a bujarosť, túžby a priateľstvo, ktoré čoskoro nenávratne upadnú do zabudnutia. Nacisti, fašisti, kolaboranti, odboj. Zobrazenie vojny z veľkej časti prostredníctvom mnohých pochodov a osláv okupantov v priamom kontraste so scénami, ako je pamätná pasáž v autobuse, je pôsobivé, a Zafranovićovi sa podarilo ako jedinému režisérovi vojnových filmov ma okázalými večierkami árijských nadradencov dokonale znechutiť - skutočne mi z pohľadu na nich bolo zle. Pritom si neodpustí ani ďalšie prvky individuálneho poňatia, už len také "detaily" ako predimenzovaná brutalita alebo kamera zaberajúca čln utečencov, ktorá poľahky privodí morskú chorobu. Na prvý pohľad takmer "neškodný", na druhý pohľad silný a expresívny film, ktorý na vás zanechá stopu. 80% (20.03.2014)

Pozoruhodný jugoslávský film se snaží postihnout hlubší souvislosti novodobých chorvatských dějin a jejich klíčového období - druhé světové války. Čarokrásný Dubrovník, oblíbená turistická destinace, ožívá. Ne přeplněnými ulicemi naší současnosti, ale posledními dny prvního období jugoslávské státnosti a posléze zvláštním prolnutím hned pěti politických rovin: německé a italské okupační, ustašovské kolaborantské, srbskočetnické a titovskokomunistické. Motiv tří přátel, které poltící se společenská skutečnost posléze zcela rozděluje, jen umocňuje tyto bolestné krvavé děje. Ztráty, které utrpí jedna strana, jsou vyvažovány odvetou těch, kdo přežijí. Závěrečná scéna, v níž hlavní hrdina, syn z bohaté chorvatské rodiny, zabíjí svého fašismu propadlého italského přítele a švagra, jenž právě "arizuje" jeho domov, i odchod do komunistické ilegality, kterým (dočasně?) zachraňuje život třetího, tentokrát židovského přítele, vypovídá víc než mnohé. O skutečné povaze krvavého italského fašismu, o sadismu ustaši, i o významu a budoucím vítězství v OBRAZECH se formujícího proudu komunistické rezistence. Režisér a spoluscénárista, student pražské FAMU (mj. jeden z mnoha Vávrových žáků), volí chirurgicky chladný, přesný a ve své věcnosti nemilosrdný pohled, který vše ostatní ponechává na svém divákovi. Otevřenost filmu a nesmlouvavá věcnost pohledu je zjevně nadčasová: vypovídá totiž mj. mnohé o postjugoslávské skutečnosti jak počátku devadesátých let, tak o jejím současném stavu. Pro českého diváka se jedná v každém případě o zprávy a souvislosti, které výrazně a pozitivně doplňují jeho vědomosti o doposud nejkrvavějším konfliktu lidských dějin na této planetě. (28.03.2012)

V Okupácii v obrazoch sa miesi taliansky a francúzsky melodramatický prístup k téme druhej svetovej vojny prostredníctvom citových vzťahov na začiatku predstavených hrdinov a ten taliansky nekompromisný v Passoliniho štýle. Ono sa to vôbec nemusí biť, práve naopak, v momente keď sa spustí masaker v autobuse, sme ešte viac šokovaní zobrazeným. Zafranovič predstavuje dejiny svojho národa bez príkras. Nám, stredoeurópanom zvyknutým na produkciu zaoberajúcu sa prevažne Nemcami, Talianmi, Američanmi a Britmi tak môže pripadať tento film ako príjemné spestrenie ošúchanej témy a ako dve príťažlivé hodiny dejepisu chorvátskych dejín. Zafranovičov zámer určite nebol ukázať komunizmus v negatívnom svetle (skôr naopak, ale bohvie), ale z dnešného pohľadu práve mnoho fašistických praktík ukázaných v jeho filme túto ďalšiu zhovadilú ideológiu v mnohom pripomína. (24.02.2014)

Slávny prvý diel Zafranovičovej voľnej trilógie je myslím najslabší, pôsobí viac provokatívne ako umelecky presvedčivo. Nepopieram však, že si ho človek najlepšie zapamätá - minimálne klacia scéna sa jednoducho nedá vymazať z pamäte. Toto slávne autorské dielo preslávilo Zafranoviča a súčasne z neho urobilo protežovaného miláčika neskorého titovského režimu (ako aj nepriateľa chorvátskych národniarov), ktorému sa zdalo veľmi moderné a súčasne dostatočne vyhovujúce výkladu dejín v podaní ortodoxných juhoslovanských komunistov, v tej dobe už sa hlavne zubami nechtami držiacich moci. OKUPÁCIA čerpá z talianskych majstrov ako Fellini či Visconti, vystopovať sa dá aj prímes vplyvu československej novej vlny z autorových pražských štúdií a pritom zostáva do potrebnej miery režimná, lebo robotníci sa nedajú a zostanú správnymi komunistami (podľa historických faktov však v Dubrovníku žiadna povstalecká bunka nevznikla). A aby to nepôsobilo tak čiernobielo propagandisticky, na jedno skazené vajce pripadne aj jeden správny príslušník buržoázie. Väčšina divákov si však aj tak zapamätá hlavne nezabudnuteľnú scénu výbuchu naturalistického násilia, ktoré nasleduje po hodine či viac ukolísávania stredomorskou atmosférou so znepokojivými náznakmi a ktorá, nutno povedať, nezostáva nič dlžná skutočnej brutalite ustašovského režimu. P. S. Či bolo nejakých tých obrazov vo filme 26, a o aké členenie sa vlastne jedná, som napokon absolútne nepostrehol. 6/10 (05.09.2016)