Režie:
Lex OrtegaScénář:
Miguel García MorenoKamera:
Ernesto HerreraHudba:
Simon BoswellObsahy(2)
Manželský pár a jejich mladá dcera se děsí psa sousedů, který dívku nakonec kousne. Pes je utracen a majitelé jsou zdrceni, jelikož jej viděli jako svého syna. V noci vstupují do domu páru, aby se pomstili. (JasonCZ)
Videa (1)
Recenze (43)
Tento film dozajista rozdělí zejména divačky na tři nesmiřitelné tábory. Fanatické sběračky hoven a infantilní šišlalky na potenciální večeře a uštěkané olizovače vlastních prdelí (vesměs krutě nemrdané), laktačně psychotické matky z E-mimina a infantilní šišlalky na uřvané a řádně rozmazlované škaredě vyrýhované zygoty (vesměs mrdané špatně nějakým slizkým upjatým debilem z pojišťovny) a ty, co mají v zevním genitálu jak fakany, tak čokly (tady to bývá asi nejméně tragikomické). Doufám, že se holky nakonec potkají někde v bahně. Každopádně Mexičani už zjevně psy až tolik nežerou a děti mají většinou na píchání či na orgány, tudíž jsme zde svědky veskrze zábavného, mile brutálního, poměrně nestranného a spravedlivě vyváženého souboje párečku ekoteroristických psošuků a katalogově šosácké rodinky z předměstí o to, je-li emocionálně snesitelnější a lidštější mít doma rozmazleného vlčáka či rozmazleného paznehta. Pokud se na to chcete nerušeně podívat ze záznamu, aniž byste znali výsledek, ztlumte si teď oči. Skončilo to roztomilou plichtou a velkou mísou štěkanátků. ()
Tak tomu říkám kontroverzní film; ten mohl diváky rozdělit do dvou nesmiřitelných táborů, přičemž by oba měly jistě dost argumentů pro i proti. Mě tedy tato mexická záležitost příliš neoslovila, protože nesnáším fanatiky všeho druhu (všimněte si, jak to vždycky na začátku všichni myslí dobře, a pak, zničehonic, začnou umírat lidé, a to mnohdy ve velkém), takže jsem měl od počátku jasno na čí straně budu stát. Jenže... S postupem času se ukázalo, že jsou mi osudy všech postav víceméně ukradené, protože se tvůrci uchýlili k tradičním klišoidům, a to mě fakt otravovalo. Vůbec jsem nepochopil, proč byla tahle klasická home invasion, kterou Mexičani "inovovali" jen maskami útočníků, zařazena do hororového žánru. Právě pro ty masky? Nic moc. ()
Lex Ortega, se mi vryl pod kůži před 2 lety, kdy jsem narazil na jeho prvotinu Atroz (2015), kterou sám napsal a režíroval a dodnes patří u mě mezi nejvíce brutální filmy, které jsem kdy viděl a jen těžko ho lze doporučovat - jen pro otrlé. Od té doby mám Ortegu v hledáčku a po dvou povídkách v México Bárbaro (2014) + México Bárbaro II (2017) se pustil do Hororu s vyšším rozpočtem, ale pustil se do hororového subžánru, který osobně moc nevyhledávám a tim je Home Invasion. Každopádně, co se mi nejvíce líbilo, byla depresivní atmosféra od samého začátku. Na Gore dojde až v úplném závěru, ale rozmlácená hlava golfovou holí, bylo povedené a nechutné. Finále silně zlé. Určitě ve svém žánru nadprůměrný Horor, ale upřímně, čekal jsem o maličko více. Ke zhlédnutí ale samozřejmě doporučuji. (123. hodnocení, Full HD) ()
Paradoxně nejhnusnější a nejnepříjemnější scénou je tu utracení psa v útulku, což bude v Mexiku zřejmě normální praxí a rozhodně by se to neztratilo ani v kdysi kultovním "dokumentu" Tváře smrti. Kočkování mezi (skrytě) psychopatickými majiteli nevychovaného psiska a šosáckými maloměšťáky s nosíkem proklatě vysoko, zejména matinka byla na pěst, již pak v žádném případě nedosahovalo působku výše zmíněného humusu. Předpokládaná odveta se totiž odehrává v kontrastu s explicitně natočenou popravou zvířete v umírněných mantinelech a jen v samotném závěru si protagonisté alespoň sednou na jejich okraj. Vcelku bezradný a hloupý scénář pak přináší několik až groteskních ukázek třetího z Newtonových pohybových zákonů , kdy akce A : naprosto zbytečný odchod z místnosti s ne zcela zpacifikovanými oběťmi "překvapivě" vyvolává reakci B : osvobození obětí a útěk. Inu, pouze podprůměrné home invasion s rozhodně zajímavým podtextem např. o mrzké míře ochrany zvířat proti týrání v Mexiku, ale to je tak vše. K tématu pak mohu vcelku erudovaně (čtyři děti a čtyři psi v rodině) říci, že vždy záleží zejména na výchově a ovladatelnosti, a to pochopitelně jak u psů, tak u potomků. Lidský život a zdraví musí mít vždy a za každých okolností přednost, o tom nelze vůbec diskutovat, a zejména tohle musí mít na paměti zodpovědný majitel jakéhokoliv psa, natož velkého. Takových tzv. "bylhodných" psů, co někoho zle pokousali či nedejbože usmrtili, není zrovna málo. Ono se ale není čemu divit, když v zasedacím pořádku chovatelů psů je to místy téměř samý debil a blbeček, který bez příručky o výchově svého psa neřekne ani "Sedni" a v televizi už neletí jen "Chcete mě" Zdeňka Srstky, ale psychologické poradny pokousaných zoofilů. ()
Rozumný, ba i radikální boj za práva zvířat, konkrétně třeba proti zhovadilým býčím "zápasům", nebo proti otřesným podmínkám zvířat ve velkochovech, je bezpochyby záslužnou činností. Ale může se stát i záminkou k ventilování si psychopatických sklonů, pokud se ho zhostí psychopati. A všelijaký "aktivismus", nejen ten prozvířecí, jistě spoustu narušených a mentálně labilních jedinců přitahuje. No a nezdravá, ba nepřirozená náklonnost některých osob k otravným čoklům, je kapitola sama pro sebe, to už radši adorovat kočky nebo koně. Ale dost pseudofilosofujících canců, vždyť tohle bylo jen takové levné lobotomizované béčko, s nereálnou a do extrému vyhoněnou sousedskou konfrontací, ve kterém se postavy chovají jako idioti a na obou stranách konfliktu stojí tak nesympatičtí pitomci, že je vám úplně fuk, jak to celé dopadne. Každopádně pro spoustu diváků půjde jistě o potvrzení rozšířené teze, že výraz "pejskař/pejskařka" je zároveň i psychiatrickou diagnózou. ()
Reklama