Reklama

Reklama

Hadry, kosti, kůže

(divadelní záznam)

Obsahy(1)

M. Hanuš jako Jan WerichL. Veselý jako Vladimír Holan ve hře P. Jurdy o dvacetiletém sousedství těchto osobností české kultury v přímém přenosu ze Švandova divadla v Praze... Jan Werich a Vladimír Holan, dvě legendy české kultury. Dodnes milovaný herec a povrchní dobou pozapomenutý básník. Dvě osobnosti kontrastních povah i podobných osudů, pokud jde o přízeň mocných. A přesto oba nositelé titulu „národní umělec“. Dvacet let byli sousedy v domě na Kampě, který dnes nese Werichovo jméno. Tato společná životní etapa se stala námětem hry Pavla Jurdy, který v ní vychází nejen ze znalosti díla obou uměleckých osobností, ale i z jejich citací a která v režii Martina Františáka poskytla mimořádné herecké příležitosti zejména oběma protagonistům. (Česká televize)

(více)

Recenze (6)

Amonasr 

všechny recenze uživatele

Další z přenosů ČT na pomoc živé kultuře v době, která umění vůbec nepřeje - zaplaťpánbu aspoň za to! O sousedském soužití Holana s Werichem je známo, že nebylo právě idylické. Hra si toto soužití zvolila jako jakousi kostru a nabalila na ni coby svalovinu všechno temné, co se nejen u nich a mezi nimi, ale zejména ve společenské atmosféře komplikovaného poválečného vývoje u nás až do normalizace odehrávalo. Bohužel jen a jen to temné, což se sice na obou výjimečných umělcích (a nejen na nich) výrazně podepsalo, ale takováto jednostranná interpretace je dle mého zároveň do jisté míry tendenčně zavádějící a poplatná současným trendům, které mnohé rovněž záměrně zplošťují, zkreslují a zamlčují. Jako zcela nepochopitelné se pak v tomto zpovrchňujícím nasvícení jeví třeba to, jak je možné, že oba umělci byli oceněni za svou tvorbu titulem národní umělec (Werich v roce 1963 a Holan v roce 1968). Tato jednoduchá otázka se při sledování přímo vnucuje a napovídá, že hra zřejmě zjednodušuje víc, než by bylo v zájmu hlubšího a objektivnějšího vhledu potřeba. Vznikla tak poměrně bezútěšná inscenace, která má nesporné divadelní kvality, ať už režijním či scénickým uchopením nebo hereckými výkony, přesto se jí v umělecké pravdivosti čehosi důležitého zároveň nedostává. To je ale povzdech čistě na adresu evidentně příliš předpojatého autora, který se nechal unést přehnanou brožurkovou ideologizací v současném módním stylu, kdy mimořádně duchovně i umělecky inspirativní 60. léta jsou systematicky vymazávána z historické paměti, protože nezapadají do současných mainstreamových klišé. Nebýt této ne nepodstatné slabiny ve vyznění hry, dal bych s ohledem na moderní provedení i plný počet. ()

Reklama

ostravak30 

všechny recenze uživatele

V úvodu si dovolím opravit uživatele topi, že se nejednalo o první představení v přímáku na Artu v době covidu. Já sám vím ještě o jednom. Hrála v něm Eva Holubová a jmenovalo se Hvězda. Bohužel Hadry, kosti, kůže vycházejí většinou z nějakých abstraktních náznaků, u kterých si má divák většinu věcí domyslet. Řadu citátů od Wericha jsem poznal. Obě osobnosti neznám tak dobře, a netuším z čeho autor přesně vycházel, kromě obecně známých výroků a citátů, je těžké rozlišit, co všechno je podle skutečnosti a co je výmysl. A protože ne všechno je známé obecně, tak obrazové vyjádření zkrátka není pro mě ve všem pochopitelné. Asi nejsem správně umělecky založen, ale nepochopil jsem vše. Z toho co jasné bylo se dalo vyposlechnout, že Holan byl velmi složitá osobnost a jejich vztah nebyl jednoduchý. Jenže Werich neměljednoduchý vztah ani s Voskovcem, který z USA odsuzoval jeho jednání a přizpůsobivost novému režimu, což bylo vyjádřeno pohádkou Císařův pekař nebo účastí na antichartě v Národním divadle. Werich ale toužil především hrát, naopak Holan tvrdil, že se takto neprodá. Těžká doba, těžká rozhodnutí. Pokud se ale mělo jednat o vzájemný vztah těchto dvou osobností, čekal bych více konverzačních debat. Takhle jsme viděli jen na různých situacích protiklady obou. ()

rivah 

všechny recenze uživatele

Chatrná předloha, režie se snaží postmoderním pojetím překrýt slabiny. Herci dělají, co mohou, ale povedlo se toho málo. Dobrovský, Holan a Werich by si zasloužili něco mnohem lepšího a hlavně hlubšího. ... V Praze jsou jistě lepší inscenace, mimo Prahu je jich ještě víc. Ale to by se musela ČT trochu snažit. ()

topi 

všechny recenze uživatele

První divadelní představení, které bylo vysíláno na Čt Art živě bez diváků díky době covidové. Od Martina Františáka jsem již viděl Je třeba zabít Sekala přímo v Mahenově divadle v Brně a Hadry, kosti, kůže jsem chtěl shlédnout hlavně kvůli Andree Buršové, která dříve působila v brněnské Huse na provázku a kterou jsem si již dávno oblíbil. Zpočátku jsem se moc nechytal, scéna na mě byla až moc avantgardní, ale během děje jsem se zažral a s postupnou gradací mě párkrát i zamrazilo (Rusáci v Praze, telefonát Werichovi, aby se dostavil do Národního divadla k podpisu Anticharty, nebo samotný závěr). Hanuš jako Werich a Veselý jako Holan. Nelehký úkol zahrát tyto legendy, ale musím říct, že se hra povedla a v hlavě bude ještě uzrávat. Věřím, že přímo ve Švandově divadle, přímo uprostřed toho dění to musí být stoprocentní zážitek. ()

Galerie (19)

Reklama

Reklama