Obsahy(1)
M. Hanuš jako Jan Werich a L. Veselý jako Vladimír Holan ve hře P. Jurdy o dvacetiletém sousedství těchto osobností české kultury v přímém přenosu ze Švandova divadla v Praze... Jan Werich a Vladimír Holan, dvě legendy české kultury. Dodnes milovaný herec a povrchní dobou pozapomenutý básník. Dvě osobnosti kontrastních povah i podobných osudů, pokud jde o přízeň mocných. A přesto oba nositelé titulu „národní umělec“. Dvacet let byli sousedy v domě na Kampě, který dnes nese Werichovo jméno. Tato společná životní etapa se stala námětem hry Pavla Jurdy, který v ní vychází nejen ze znalosti díla obou uměleckých osobností, ale i z jejich citací a která v režii Martina Františáka poskytla mimořádné herecké příležitosti zejména oběma protagonistům. (Česká televize)
(více)Recenze (7)
Zhruba rok po zhlédnutí přímého televizního přenosu jsem měl možnost vidět toto představení naživo. A byl to stoprocentní zážitek. ()
Chatrná předloha, režie se snaží postmoderním pojetím překrýt slabiny. Herci dělají, co mohou, ale povedlo se toho málo. Dobrovský, Holan a Werich by si zasloužili něco mnohem lepšího a hlavně hlubšího. ... V Praze jsou jistě lepší inscenace, mimo Prahu je jich ještě víc. Ale to by se musela ČT trochu snažit. ()
V úvodu si dovolím opravit uživatele topi, že se nejednalo o první představení v přímáku na Artu v době covidu. Já sám vím ještě o jednom. Hrála v něm Eva Holubová a jmenovalo se Hvězda. Bohužel Hadry, kosti, kůže vycházejí většinou z nějakých abstraktních náznaků, u kterých si má divák většinu věcí domyslet. Řadu citátů od Wericha jsem poznal. Obě osobnosti neznám tak dobře, a netuším z čeho autor přesně vycházel, kromě obecně známých výroků a citátů, je těžké rozlišit, co všechno je podle skutečnosti a co je výmysl. A protože ne všechno je známé obecně, tak obrazové vyjádření zkrátka není pro mě ve všem pochopitelné. Asi nejsem správně umělecky založen, ale nepochopil jsem vše. Z toho co jasné bylo se dalo vyposlechnout, že Holan byl velmi složitá osobnost a jejich vztah nebyl jednoduchý. Jenže Werich neměljednoduchý vztah ani s Voskovcem, který z USA odsuzoval jeho jednání a přizpůsobivost novému režimu, což bylo vyjádřeno pohádkou Císařův pekař nebo účastí na antichartě v Národním divadle. Werich ale toužil především hrát, naopak Holan tvrdil, že se takto neprodá. Těžká doba, těžká rozhodnutí. Pokud se ale mělo jednat o vzájemný vztah těchto dvou osobností, čekal bych více konverzačních debat. Takhle jsme viděli jen na různých situacích protiklady obou. ()
Další z přenosů ČT na pomoc živé kultuře v době, která umění vůbec nepřeje - zaplaťpánbu aspoň za to! O sousedském soužití Holana s Werichem je známo, že nebylo právě idylické. Hra si toto soužití zvolila jako jakousi kostru a nabalila na ni coby svalovinu všechno temné, co se nejen u nich a mezi nimi, ale zejména ve společenské atmosféře komplikovaného poválečného vývoje u nás až do normalizace odehrávalo. Bohužel jen a jen to temné, což se sice na obou výjimečných umělcích (a nejen na nich) výrazně podepsalo, ale takováto jednostranná interpretace je dle mého zároveň do jisté míry tendenčně zavádějící a poplatná současným trendům, které mnohé rovněž záměrně zplošťují, zkreslují a zamlčují. Jako zcela nepochopitelné se pak v tomto zpovrchňujícím nasvícení jeví třeba to, jak je možné, že oba umělci byli oceněni za svou tvorbu titulem národní umělec (Werich v roce 1963 a Holan v roce 1968). Tato jednoduchá otázka se při sledování přímo vnucuje a napovídá, že hra zřejmě zjednodušuje víc, než by bylo v zájmu hlubšího a objektivnějšího vhledu potřeba. Vznikla tak poměrně bezútěšná inscenace, která má nesporné divadelní kvality, ať už režijním či scénickým uchopením nebo hereckými výkony, přesto se jí v umělecké pravdivosti čehosi důležitého zároveň nedostává. To je ale povzdech čistě na adresu evidentně příliš předpojatého autora, který se nechal unést přehnanou brožurkovou ideologizací v současném módním stylu, kdy mimořádně duchovně i umělecky inspirativní 60. léta jsou systematicky vymazávána z historické paměti, protože nezapadají do současných mainstreamových klišé. Nebýt této ne nepodstatné slabiny ve vyznění hry, dal bych s ohledem na moderní provedení i plný počet. ()
První divadelní představení, které bylo vysíláno na Čt Art živě bez diváků díky době covidové. Od Martina Františáka jsem již viděl Je třeba zabít Sekala přímo v Mahenově divadle v Brně a Hadry, kosti, kůže jsem chtěl shlédnout hlavně kvůli Andree Buršové, která dříve působila v brněnské Huse na provázku a kterou jsem si již dávno oblíbil. Zpočátku jsem se moc nechytal, scéna na mě byla až moc avantgardní, ale během děje jsem se zažral a s postupnou gradací mě párkrát i zamrazilo (Rusáci v Praze, telefonát Werichovi, aby se dostavil do Národního divadla k podpisu Anticharty, nebo samotný závěr). Hanuš jako Werich a Veselý jako Holan. Nelehký úkol zahrát tyto legendy, ale musím říct, že se hra povedla a v hlavě bude ještě uzrávat. Věřím, že přímo ve Švandově divadle, přímo uprostřed toho dění to musí být stoprocentní zážitek. ()
Galerie (19)
Photo © Česká televize / Jakub Jíra
Reklama