Nejhorší člověk na světě

Film dlhší, ako by sa patrilo na 129 minút. Film, ktorý ma príliš nezaujal. Ťažko mi bolo uveriť, že tridsaťročná žena sa hľadá, ako zvykne väčšina dvadsiatok. Bol to film, ktorého premietanie som mohol v ktorejkoľvek chvíli posunúť o desať minút a pravdepodobne by som o nič neprišiel. Film, na ktorom je vidno, aký význam pripisujú ľudia bezvýznamnostiam, keď sa nemusia starať o holé živobytie. Pripadal som si, ako keď som sa v šesťdesiatych rokoch snažil pochopiť, čo to tí ľudia na Západe majú s odcudzením. (07.07.2022)

Šel jsem na vztahovku o nevěře a dostal jsem bolavý close to home portrét života dnešních třicátníků. U nevěry příběh nezůstává, pluje dál ke strachu ze závazků, k utíkání před smrtelností, k mnohosti voleb ve které se spousta z nás dnes tak plácá. Film je skvělý v psychologické drobnokresbě, ale trochu mi vadilo, že scénář má takové plytké zátočiny, které tu jsou, ale nic se v nich nestane, nikam neposunou ani děj, a ani poznání našich hrdinů (třeba scéna týpka a jeho ezo přítelkyně na treku, kde potkají soba, nebo strhující sekvence o tom, jak Julie napsala článek na web, o kterém už nikdy neuslyšíme). Ale i přes tuhle výtku nejde popřít, že měl pro mě Nejhorší člověk takové bolavé a povědomé kouzlo, díky kterému rozhodně zvedám palec. (25.03.2022)

Pokiaľ ste videli málo indie vzťahoviek, môžete byť z filmu nadšení, alebo pokiaľ sa ocitáte v situácii hlavnej hrdinky a dokážete sa do nej vžiť. Osobne si myslím, že to druhé sa mi podarilo. Lenže niektoré dialógy šuštia papierom, občas to pôsobí (zoznamovanie) ako lacná limonáda a proste podobných filmov sme tu mali stovky. Najhorší človek na svete je rozdelený do kapitol, ide však o klasickú trojaktovku, kde všetko prebieha takpovediac normálne, i keď nie doslova predvídateľne a záver sa snaží byť aspoň trochu kontroverzný. Či je zastavenie času ako v Spiacej Paríži totálny gýč, alebo nádherná romantická scéna, nech si každý určí sám, tu som bol osobne celkom milo prekvapený. Podobne ako po požití hubičiek, tie boli zmotivované náhľadom do hrdinkinho podvedomia. 70% (07.04.2022)

Nenápadně rafinovaný film, který na pozadí onoho stereotypního "hledání svého místa ve světě" vlastně nehystericky a s milou, nepřetaženou uštěpačností, byť zároveň s existenciálním smutkem obnažuje, že ve světě, jehož biosféra i sociosféra se rozpadá, ve společnosti, kde je každý na všechno sám a všechno mu jen bere čas a odvádí pozornost, ve skutečnosti ani moc nedává smysl si doopravdy hledat místo, odkud bychom mohli využitím svého potenciálu přispívat k vyššímu celku a vyššímu dobru, aniž bychom si něco nalhávali, aniž bychom cítili absurditu, marnost z vědomí, že se to nedaří. *** Film chytře klame: zdánlivě sledujeme osobní mikrodrama, mladou (ale právě že ne už zase tak mladou) dívku, která řeší sebe samu, vztah se zralým partnerem schopným ocenit její výjimečnost (dřív než ji dokáže chápat i ona sama, zatímco on o hloubce té jejich tragédie špatného načasování ví) i být kritikem a rebelem, a vztah s romantickým klukem, který ji k žádnému vymezování se nenutí. A Julie sama nemá analytické schopnosti, ale má intuici, a tak ji sledujeme, jak se v ničem necítí správně, jak se v tom plácá a zdánlivě jako by nevěděla, co vlastně chce... A na pozadí toho, co se nám zobrazuje o společnosti a o světě, o Juliiných reálných možnostech, si můžeme sami dělat obrázek, jestli je to její osobní problém, jestli opravdu dává smysl do takového světa a společnosti chtít správně zapadnout, mít v něm děti, pracovat v něm, ať už v kavárně nebo v knihkupectví, či dělat kariéru nebo umění - a nebo rebelovat... Vždyť vidíme, kam to přivede Aksela, který jediný asi dřív než ona chápe, že je to celé otázka ještě mnohem zásadnějšího načasování než minutí se jich dvou, ale i minutí se se smyslem práce, výchovy, hodnot, významem hovoru, sdělování, snahy o dialog atd. v dnešní roztěkané post-faktické době, která nemá na smysl sdělení ani konání čas... A že ta zásadní hádanka, kam patřím a co ze mě má být a proč, v téhle době, stavu světa a systému, který jsme si na sebe ušili, ve skutečnosti nemá dobré řešení.... Možná jediné, co se dá s notnou dávkou štěstí zjistit, je, ke komu patřím - a v tom se spolu Aksel a Julie o fous minuli - a pak už jen, ke komu všemu nepatřím. Vzato kolem a kolem, je to vlastně dost odvážný a hořký film, kritický. *** (Viděno v brzkém odpoledni ve Velkém sále Světozoru).  *~ (02.04.2022)

Tak co jsem to vlastně viděl? Vztahovku nebo spíš psychologické vykreslení hlavní hrdinky? Nejspíš kombinaci obou možností, faktem ale je, že jsem měl chuť po úvodních patnácti minutách sledování ukončit a jít od toho, protože jsem se poněkud nudil. Vydržel jsem a k mému neskonalému údivu se na film dalo i přes neměnně pomalé tempo dívat. Pravda, snímek mě ničím neohromil, ale nebyl hloupý a se spoustou v něm vyjádřených myšlenek mohu s klidem souhlasit. Celé záležitosti ale silně škodí příliš rozmáchlá stopáž, takže zůstanu na kulantních třech hvězdičkách, čímž jasně vyjadřuji fakt, že se u mě zklamání nedostavilo. / Poučení: Než někoho odsoudíš, popřemýšlej. (15.05.2022)