Zákon lásky

Dokument, který vám o palčivé problematice neřekne nic nového, tedy alespoň pokud máte mezi blízkými přáteli homosexuální pár. Film je také poněkud jednostranně a doslova černobíle vyprávěný, kdy je druhá "nepřátelská" strana sporu vyobrazena až zesměšňujícím způsobem, což objektivitě dokumentu trochu ubližuje. (20.12.2021)

Velmi potřebný dokument, kterému snad pomůže předchozí úspěch Chalupové a bude tak široce dostupný. Je zde mnoho rovin, jak Zákon lásky vnímat. Například jako zprávu o celé dosavadní práci Jsme fér. Se všemy vrcholy a pády. Také jako kompaktní balíček informací o této problematice v našem prostředí. Nebo jako tolik potřebný dialog. #Palmofffest (17.10.2021)

Jsem věřící a dřív jsem pro manželství pro všechny nebyl. Po různých zkušenostech, jak sprostě, netolerantně a bez argumentů se někteří odpůrci tohoto zákona vyjadřovali, mi došlo, jak byl můj postoj bláhový. Barbora Chalupová jako další dokumentaristka správně použila pouze pozorovací způsob vyprávění a je jasné, že "nevyváženě" vyslyšela hlavně navrhovatele zákona, protože prasata typu Volného mají svého mediálního prostoru bohužel až moc. (25.02.2022)

Protože jsem dění kolem zákona o přijetí manželství také pro homosexuální páry sledoval takříkajíc "naživo", nebyly pro mě jednotlivé sekvence žádným překvapením, o jednotlivých osobách ani nemluvě. Takže jsem si jenm připomněl,, co všechno se kolem toho (ne)dělo. Zákon lásky vypovídá především o naší společnosti a o tom, koho si volíme do českého parlamentu. A je to kolikrát smutné. Snaha dát prostor co nejvíce stranám obou táborů je výborná, hodně pomáhá výborný střih. Záběry na Prahu v době loňské covidové pandemie jsou stále působivé a vlastně tak nějak říkají o Česku prakticky všechno. Závěrečné shrnutí ve mně vyvolalo jen bezmocný smutek. Tak snad se vše podaří v příštím volebním období.___________EDIT 22.2.2022: Poprvé viděno v době premiéry v kině, dnes v televizní premiéře. Jakkoli jde z velké části o depresivní dílo, je tam velké množství bizarních momentů, které ve mně vyvolávaly úlevný smích. Jako třeba hysterický Černohorský, dále pán, co neubytovává "homosexuálně nemocné lidi" nebo absurdní výstup dnes už naštěstí exposlance Volného. O náccích z Národního odporu ani nemluvě. Při sledování jsem si znovu říkal, že až tenhle dokument uvidí příští generace, nebudou chápat, co se to tady vlastně dělo. (15.08.2021)

Čas od času se probudím a znovu si otráveně uvědomím, že ani v roce 2021 lidi nemají stejný práva jen díky tomu, že chtějí píchat s jinýma lidma než ti, co jim to zakazujou. A opět mi dojde, že se kvůli tomu budu muset další léta dívat na nové filmy, přednášky a dokumenty o tomto tématu, které jsou natočené pro lidi v mé bublině, kteří jsou o rovnoprávnosti přesvědčeni. Ty filmy budou mluvit stále naším jazykem, naprosto nehrozí, že se dostanou k některému z odpůrců, takže utvrzení se tak ještě přiutvrdí, přiutvrzení začnou být flustrovanější, flustrovanější vyhořelejší a celý tenhle krysí závod půjde dál a dál, dokud konečně neoprášíme ty gilotiny, protože si přiznejme, že ten experiment s vlastním státem nám prostě hrubě nevyšel a stejně jako malý dítě potřebujeme zjevně někoho, aby nám holt pořád připomínal, abychom to psí hovno nejedli. Zákon lásky nejvíce funguje jako potvrzení deziluze z české podoby zastupitelské demokracie. Sledovat ty pologramotný hovna v oblecích plácající neskutečný píčoviny do poloprázdného sálu apatických ksichtů zírajících do displejů nutí k obdivu vůči každému, kdo má pocit, že jde situace změnit v rámci systému (inherentně postaveném na opresi a přidělování rolí). Smutně výstižný moment ukazuje scéna z přijetí spolku Jsme fér u zdánlivě progresivnějších Pirátů, jejichž vedení během řeči povětšinou též strnule zírá do svých monitorů, aby pak Bartoš začal nesmyslně žvatlat generický monolog o tom, jak Babiš-man bad. (03.11.2021)