Lištičky

Jedu na Wylerově vlně, jako režiséra ho mám ráda a Bette zbožňuju, takže jsem jejich poslední spolupráci nemohla vynechat. Tady musím ocenit především práci s mizanscénou - záběry do hloubky, skvělá práce s plánem, podhledy, nadhledy, za vším vidíte momentální rozpoložení postav, jejich momentální nadřazenost/podřazenost... Prostě nic není náhodné, ale cílené, a tak to má být. Bette byla skvělá jako vždy, role potvor jí zkrátka sedí, přizpůsobí tomu vše a je neskutečně autentická. Příběh asi nezaujme všechny, Lillian Hellmanovou znám díky filmu Julia (1977), ale americká klasička u nás jinak známá není. Ten příběh je uzpůsoben spíše Američanům, není tak atraktivní, ale jakási dramatická rovina, která mě zaujala, tu je... Prostě další Wylerův povedený film a moje milovaná Bette, to stojí za to vidět! (13.05.2012)

Jo, viem kto bol vilo Wajler, ale zeby mal nejako extra bujnu fantaziu sa neda povedat. Dobry bol skor v podani filmu ako emotivnej a vaznej dramy s dorazom na medziludske vztahy - dokazom toho je aj oficialny text distributora, kde mal reziser konflikty s vtedy este mladou Bette Davis /Co se vlastne stalo s Baby Jane/. Staci si precitat, nejdem to tu vypisovat. Vyborne su vsak kulisy maleho provincneho mestecka, silnym atributom su perfektne dialogy a herecke koncerty. Mna totiz stale fascinuje ta bohata americka rodinka v provincnom mestecku na zaciatku 20. storocia, a tento film je znamy svojimi dlhymi scenami, ktore plynu hodne pomaly. Ta scena ked dva chlapi komunikuju prostrednictvom zrkadiel vrele doporucujem . 94 % (07.09.2019)

Vždycky, když vidím nějaký film s Bette Davis, tak si vzpomenu na písničku Bette Davis Eyes od Kim Carnes. Takhle pichlavé oči žádná herečka nikdy neměla. Taky mi dělá upřímně řečeno problém na ni koukat, i když uznávám, že herečka to byla vynikající. A tady byla přesná. Ostatní mi ale přišli takoví teatrální, nepřirození. (24.05.2022)

Snímek Lištičky možná nemá stejně atraktivní příběh jako jiné Wylerovy filmy, protože v melodramatickém duchu rekonstruuje specifickou situaci zámožné americké rodiny v roce 1900, přičemž klade důraz na dramatickou rovinu a snaží se v rámci vyprávění co nejvíce sjednotit čas vyprávění s časem projekce. Film je totiž dramaticky postaven na několika rozsáhlých a precizně inscenovaných dlouhých scénách. Ty se odlišují od tradičního hollywoodského inscenačního modelu té doby. Dění není rytmizováno a dramatizovány primárně prostřednictvím pečlivě navazující montáže motivovaných celků, polocelků a detailů, které by pomáhaly zaměřovat diváckou pozornost na konkrétní body v obraze a v řeči postav. Až na několik prostřihů jsou naopak často inscenovány v dlouhých záběrech, kdy je veškeré napětí a formální ozvláštnění postaveno na místy až neuvěřitelně propracovaném pohybu postav v obraze. ___ Z hlediska tohoto nazírání tak není příkladná ona legendární scéna holení, kdy je obraz vrstven a zmnožován prostřednictvím odrazů v zrcadlech. Mnohem exemplárnější jsou momenty, kdy je prostor organizován v několika vertikálních i horizontálních plánech. Dominantou interiéru, kde se většina filmu odehrává, je totiž velké schodiště a horní patro, takže postavy mohou scházet dolů, odcházet dozadu a přicházet z různých stran. Klíčová je ale sekvence, kdy je postava nemocného nepohyblivého otce v centru scény a Bette Davisová s ním dlouze hovoří. Celé napětí je postaveno na pohybu Davisové v prostoru, který je z hlediska realistické motivovanosti naprosto nepřirozený, ale kompoziční motivace ho beze zbytku obhajuje a upozorňuje na něj. Neviditelnost stylu je tak postavena na samou hranici možností a pouze emocionální působivost scény a Davisové ohromující herectví diváka nevytrhává ze sledování příběhu do stavu fascinace z opojnosti filmového stylu. ____ Tento krátký text samozřejmě není recenzí, nýbrž souborem poznámek nad formální genialitou filmu, o kterém se neví tolik jako o jiných Wylerových filmech, ačkoli Andé Bazin kdysi věnoval jeho analýze celou jednu část své knihy Co je to film?.. (30.07.2007)

„Jedni svět požírají a druhí přihlížejí...“ Přes nepochybné filmařské kvality jsem spočátku potřeboval jistý čas, než jsem se do světa tohoto postaršího filmu a zasazení ještě staršího příběhu naplno dostal. Přeci jenom vedle způsobu zpracování námětu, které zde nezapře svůj divadelní původ, jde o film ze vzdálené doby a pro mě i vzdáleného prostředí jižanské podnikatelské rodiny s odlišným způsobem života. Lištičky mají zvláštní komorní atmosféru, která vychází z často dlouhých scén i dlouhých záběrů, které nejednou vedle dialogů upoutají i originálním vizuálním snímáním, a také ze stupňujícího se rodinného dusna ve společnosti rázné panoviční mrchy, skvěle zahrané v podání Bette Davis. Jako drama založené na precizním rozehrání charakterů a z nich vyplývajících vypjatých, někdy přímo k záhubě se řítících vztahů na půdě jednoho domu mají v sobě Lištičky univerzální nadčasovost. Nemohu říct, že bych byl stoprocentně nadšen a když si vzpomenu na Dětskou hodinku od stejného režiséra, taktéž podle divadelní hry Lillian Hellmanové, ta mi přinesla určitě silnější zážitek. Čtyři hvězdičky si ale ten film pro své kvality a působivost v nejedné scéně (včetně posledního dialogu mezi Reginou a Alexandrou + ještě působivějšího, vizuálně podmanivého zakončení beze slov) určitě zaslouží a překvapivě to ve mě zanechalo víc, než některé zde mnohem oblíbenější Wylerovy filmy z výrazně pozdějších let. [75%] (10.05.2022)