Benjamin Wallfisch

Když se narodil manželům Wallfischovým syn, dalo se už tehdy tak trochu předpokládat, v jakém oboru by mohlo jejich prvorozené dítě vynikat. K tomu, aby to jeden trefil, přitom nebylo třeba ani věštecké koule ani kávové sedliny, nýbrž k tomu plně dostačovalo znát profesní rodinnou anamnézu. Otec Raphael Wallfisch britský violoncellista, matka Elizabeth Wallfisch (rozená Hunt) australská barokní houslistka. I oba prarodiče z otcovy strany měli s hudbou co do činění. Dědeček (Peter Wallfisch) byl klavíristou. Babička (Anita Lasker-Wallfisch) byla členkou ve smutně proslaveném ženském orchestru v Osvětimi, neboť už tehdy byla obstojnou violoncellistkou – což jí zde, v koncentračním táboře, patrně asi i zachránilo život. Na základě těchto informací, by asi bylo velkým překvapením, kdyby osud Benjamina Wallfische zavál k jinému oboru, než je hudba.

Už od útlého věku bylo zřejmé, že jeho vysněnou profesí nebude ani honění za mičudou, ani chytání lupičů či řízení popelářského vozu, tedy profese, které se nezřídka honí hlavou dětské mysli. Benjamin byl jiný, což je často označení, které vám v dětském kolektivu k popularitě patrně zrovna moc nepřidá. Že má Benjamin hudební nadání bylo zřejmé i z jeho progrese. Jen považte: v 5 letech začal hrát na klavír, v 6 již komponoval a od svých 14 let dokonce i dirigoval.

Směrem k hudební kariéře se ubírali i jeho studia. V letech 1993–1997 navštěvoval Guildhall School of Music a v roce 1997 následně pokračoval ve svých studiích na „společném kurzu“ (Joint course) pořádaném souběžně dvěma renomovanými institucemi Royal Northern College of Music a University of Manchester. Zde studoval kompozici pod vedením hudebního skaladatele Anthony Gilberta. V roce 2000 dokončil studia s vyznamenáním First Class Honors a cenou Proctor-Gregg za vynikající kompoziční výsledky.

Profesní kariéru zahájil v English Chamber Orchestra, kde začínal jako doprovodný dirigent. V tomto tělese působil v letech 2003–2007. Už od počátku své profesní kariéry dirigoval a nahrával s řadou věhlasných orchestrů jmenovitě např. London Symphony Orchestra, BBC Symphony Orchestra. V roce 2005 dirigoval sérii živých koncertů se Sydney Symphony Orchestra v ikonicky známé opeře v Sydney. Následně dirigoval, hostoval či nahrával s celou řadou dalších hudebních uskupení.

K filmové hudbě, a to nás zde bude zajímat asi nejvíce, poprvé tzv. přičichnul v roce 2004. V tomto roce složil hudbu k filmu Dear Wendy, který se do české distribuce dostal ve skutku velmi kreativním překladu Můj miláček ráže 6,65. Tento film režíroval dánský režiser Thomas Vinterberg a scénář k němu napsal ve zvrhlostech si libující scenárista a režisér Lars von Trier. Benjamin Wallfisch byl za tuto svoji hudební filmovou prvotinu nominován na prestižní ocenění World Soundtrack Awards v kategorii Objev roku.

Hudba k jeho druhému filmu The Escapist, který režíroval britský režisér Rupert Wyatt, mu vynesla opět nominaci na World Soundtrack Awards, tentokrát (pochopitelně) již v jiné kategorii. Pak už to vše šlo ráz naráz a nabídky ke spolupráci přicházely takříkajíc sami od sebe. Mezi jeho největší pomyslné „zářezy na pažbu“ filmového průmyslu v kategorii Hudba paří kompozice k filmům To, Blade Runner 2049 (spoluautor s Hansem Zimmerem), Annabelle 2: Zrození zla či Shazam! nebo Hellboy.

Benjamin Wallfisch je od roku 2009 členem Akademie BAFTA. V roce 2014 byl jmenován přidruženým členem Královské hudební akademie v Londýně a v roce 2017 byl pozván do Akademie filmových umění a věd. Benjamin žije v Los Angeles v Kalifornii se svou manželkou Missy a dcerou Lolou.

[Kein Unterwasserman] "Posheidon" [Nicht Hastrman]