POMO

Metaforická noční cesta za svobodou a lepším životem. Maják se starým strážcem uprostřed věžáky zastavěného Libanonu, mystická vědma s losy štěstí a dvojice, mířící k pobřeží na loď, která je má vzít do Evropy. Všechno co se ve filmu řekne a uděje má meta rozměr blouznění, ale vzájemnou provázaností to drží po hromadě a hereckými výrazy tváří se stává takřka hypnotickým. Ale určitě ne pro každého. Typický kousek ze silně anti-mainstreamové Cannes sekce s příznačným názvem “Acid” (jako LSD). [Cannes FF]

Citlivý film o radosti, očekávání a hloubce zklamání, které zažívá teenagerka na párty dovolené s kámoškama. Na první pohled jenom další zbytečnost z Netflixu, postupným odkrýváním citového a psychického prožívání událostí hlavní hrdinkou mimořádně vnímavé komorní drama. Jednak skvěle zahrané hlavní herečkou Miou McKenna-Bruce, ale především úctyhodně zrežírované celovečerně debutující Molly Manning Walker. [Cannes FF]

Dialogové zkoumání složitěji nastavené sexuality dospělé zadané ženy skrze flashbacky do jejího mládí, dětství, vztahu s otcem atd. Divácky zajímavé téma, ale banálně, příliš bezpečně a lá rodinný film vyprávěné, bez kreativního uměleckého vkladu. Pouze zachycení prvních náznaků rozvíjející se sexuality u dítětě je zde filmově neohrané. [Cannes FF]

Poklona obětavým paramedikům za jejich nasazení v psychicky mimořádně náročné práci. Obzvláště v New Yorku, kde je zachraňovaní feťáci a kriminálníci spíše nenávidí než doceňují. Více stresu a hrůzy než ve Scorseseho Bringing out the Dead, zintenzivňované v každé scéně co jen to jde. Konstantní melancholická nálada beznaděje, snaživé herectví, nepolevující dramatický drive, ale i mírná prvoplánovost a půjčování si odjinud. Nejvíce se mi líbily intimní scény doteků nahých těl, hojící všechno špatné kolem. [Cannes FF]

Pulp Fiction motiv potřeby zbavit se neplánované mrtvoly, solidně zpracovaný do celovečeráku v marocké příměstské “divočině”, kde jámu do země lopatou nevykopeš. Jádrem dramatu je dvojice smolařů otec / syn, kteří se se situací musí vypořádat. Otec dělá jedno špatné rozhodnutí za druhým, uvědomujíc si zodpovědnost za syna, kterého do situace zatáhl. Autenticita prostředí a symbolické výjevy v houstnoucí atmosféře jedné dlouhé, stresující noci. A panoptikum zajímavých postav, u kterých dvojice hledá pomoc. Působivé drama, dlouhé standing-ovation publika. [Cannes FF]

[Ep 01+02] Sexem nabité glamour radosti a strasti showbusiness střelců hudebního Hollywoodu. Výživná intimita a chytlavost hudebních videoklipových scén, dizajnová ultraluxusní vila a snaživá Deppova dcerka Lily-Rose. Dějově mě to na touhu po dalších epizodách nechytlo, jako booster pre-coitum atmošky na rande s vypečeným domácím kinem ale super. [Cannes FF]

Silné motivy pohnutých osudů dvou společností nepřijatých jedinců ve filmařsky nevýrazném zpracování. Šrámy na duši prohlubují vzájemnou toleranci a lásku, ale minulost a vyšší moc vás vždy dožene. A vykoupením je se s ní smířit. Dramaturgicky funkční, dobře zahrané drama s hezkou pobřežní architekturou Normandie, ale stačí ho vidět v televizi. [Cannes FF]

Již samotný námět kyselinového deště způsobeného znečištěním ovzduší je na vážně se tvářící katastrofické drama moc. Scénář nepřichází s ničím zajímavým, zakázkově pracuje pouze s klišé a navíc disponuje o to více do oči bijící blbostí, čím blíže se blíží k finále. Které se překlopí takřka v nechtěnou parodii. Pouze jedna scéna nečekaného úmrtí důležité postavy někde uprostřed snímku je emotivní a zasáhne. Podprůměrná, zbytečná francouzská žánrovka. [Cannes FF]

Zpočátku si říkáte, že tento dvě a půl hodinový “meditativní” film snad chce - s náznakem snahy o bourání diváckých očekávání - nechat diváka procítit bídnou existenci chudých indiánů v jejich duchem vadnoucí rezervaci. Ale ono ne. On je jen naprosto neschopný ty dlouhé a v rámci celku zbytečné scény vyplnit čímkoliv smysluplným a zajímavým. A i toho nejtrpělivějšího diváka chce umořit k smrti. Nějaká existenciální myšlenka z něj nakonec pramení, ale vychází pouze z dění ve scénách, které by vydali na půlhodinový kraťas. A přítomnost Vigga Mortensena a Chiary Mastroianni je podvod! [Cannes FF]

Jonathan Glazer opět silně autorský a artový. Ve filmu nevidíme jediného vězně Osvětimi či zrůdnost páchanou za zdmi tábora. Minimalisticky inscenované ale efektivně aranžované dění se drží uvnitř vily Hössových a na jejich zahradě, lemované onou zdí, nad kterou se tyčí vrcholky baráků koncentračního tábora. Höss chodí spořádaně do “práce” a volný čas tráví s rodinou. Hössova manželka si libuje v kytkách na zahradě. Jejich děti si hrají u bazénu. Občas dostane Höss pracovní návštěvu, například inženýry s projektem na efektivnější spalovací pece. Občas jim někdo přinese pytel s hezkým oblečením k rozebrání... Celý čas slyšíme z povzdálí hukot továrenské mašinerie smrti, občas křik lidí, štěkající psy, střelbu. Na obloze nechybí černé obláčky popela. Vnímání světa mimo baráku Hössovými dětmi je v malých nuancích taky neopomenuté. Noční sny holčičky v černobílých inverzních obrazech jsou nejpůsobivější z uměleckých ornamentů, kterými je film napěchovaný k maximální spokojenosti festivalového diváka. Scéna s Hössem na schodišti s tmavými prázdnými chodbami geniální. Pro mě vrchol filmu. Náhled na Holokaust jinak, s nejnepříjemnější hudbou u závěrečných titulků, co jste kdy zažil. Jonathan Glazer se tímto zařazuje do společnosti mistrů jako Michael Haneke a Yorgos Lanthimos. [Cannes FF]