POMO

Scenáristika průměrného televizního seriálu, který nikam nespěchá. Příběh nejen že jde opět shrnout do jedné krátké věty, navíc je stejný jako minule a vypadá to, že příště nebude jiný. Nepřirozený pohyb modrých ještěrek na souši se od “Pilotu” nezměnil. Polovina filmu kvůli němu působí jak videoherní demo. Ovšem přesun pod vodu je skvělým upgradem. Ještěrky plavou mnohem hezčeji než chodí a skáčou, a fiktivnímu podmořskému zvířectvu i rostlinstvu James Cameron vdýchá nevídaný život. Je krásný a kouzelný. Luc Besson bude jásat. Na vodě taky dostanou prostor lidské postavy, co dodá digitální umělině fyzičtější drajv. Všechny ty ponorky, mechakrabi a vůbec padoušské scény s lovením “velryb” jsou uber cool. Připomenou divácké radovánky z akčních klukovin ve Vodním světě. Veskrze se ale Avataří fenomén stává spíše lunaparkovou atrakcí (s příslibem VR budoucnosti) než filmovým dílem v pravém smyslu slova. Takovým Cameronovym Marvelem s chabým rozpracováním postav. Což je trochu škoda.

Romanťárna, které nejde moc co vytknout, ani ji nejde za co vychválit. Bezpečná vztahová konstelace, ve které přes mlsání zakázaného ovoce nejde žádnou z postav za cokoliv odsoudit. Absence většího zdramatizování a stoprocentní naplnění žánrové šablony z filmu dělají takřka červenou knihovnu. Potěší ale dávka živočišnosti v erotických scénách. Je zajímavé sledovat, jak se nepřikrášlená podoba sexu díky otevřené internetové době stává přirozenou součástí i mainstreamové filmové zábavy.

Vtažení diváka do demonstrační řvavy je bombastické, první dlouhý jakože jednozáběr je technická krasojízda. Hněvem hnaný motor filmu až do konce nezpomalí a několikrát znovu připomene snahu tvůrců o skvěle zkomponované, dramaticky gradující dlouhé záběry. Ale s postavami nás nedokáže sblížit natolik, abychom to peklo prožili v jejich kůži. Ani o té nejrozumnější z nich se nedozvíme nic osobnějšího, než kdo je její sourozenec. S tak jednoduchou dějovou premisou, bez napojujících emocí a bez vyššího uměleckého přesahu se z Atheny stává tak trochu prvoplánový konstrukt.

Není náhoda, že tak krásný film o lidech a filmařině je autobiografickou zpovědí autora nejsrdečnějších kousků kinematografie. Kruh se uzavírá, jedinečná křehkost ikonické filmařské formy Spielberg + Kamiński + Williams splývá s obsahem jako nikdy předtím. Sem to všechno směrovalo. ___ The Fabelmans jsou nejkomplexněji odvyprávěné rodinné drama, co jsem kdy viděl. A přestože v něm nedojde k žádné tragické události, mně osobně  i nejvíce zasahující rodinné drama. Procítění životních událostí dětství a mládí v nejmenších, ale současně nejzásadnějších detailech, ztělesněné do adekvátně citlivého, chirurgicky přesného filmového vyprávění. Mozaika střípků formujících osobnost člověka, který skrze bolest i radost srostl s filmovou kamerou. Ta mu odhalila počátek největšího (rodinného) zklamání v dospívání, i mu pomohla elegantně vyřešit středoškolský problém se šikanou. Že se pak s kamerou zapsal do uměleckých a společenských dějin světa, už je jiný příběh. ___ Cinefilský rozměr The Fabelmans je bonusem k vyprávění o rodinných hodnotách, které bylo vždy alfou a omegou jeho díla. Až zde ho udělal klíčovou součástí příběhu, navíc hezčeji, než jsme si mohli přát. Castingové překvapení v epilogu a poslední záběr filmu mě dostali do kolenou. Vrátili mě tam, kam jsem se bál, že už mě současná kinematografie nevrátí. Steven forever ❤️

Tarantinovka bez Tarantina. V předešlé The Cabin in the Woods si Drew Goddard unikátně zažongloval s žánrovými klišé hororu, zde se pouze neobratně snaží vařit z ingrediencí gangsterek a různorodosti figurek, zasazených do prekérní situace. Problém je ovšem už v nich. Definice obou záporných postav (holky) je chabá a jejich náhodná kolize s hlavní dějovou linkou (Jeff Bridges hledající něco) vyznívá prvoplánově. A nejméně funkční i nejhůře obsazenou postavou filmu je s nimi související Chris Hemsworth, který měl naopak finále filmu vykopnout do výšin. Film taky pořádně nevyužívá potenciál námětu “ve špatnou chvíli na špatném místě”. Časové prolínání není chytře vypointované a tempo je místy zbytečně pomalé, spoléhajíc na dialogy, kterým chybí vytříbenost. Jeff Bridges to ale táhne chlapácky, Dakotě sedí mrcha více než slečinka z odstínů šedi a největší smysl z nich nakonec dává mladý vedlejšák Lewis Pullman.

Cool nápad na fascinující metaforický bizár, ale výsledek je spíše komický. Většina postav bez masek jsou nejspíš režisérovi kamarádi, neumí se před kamerou ani tvářit přirozeně. Když se scéna rozjede, zabije ji prudký střih. Po napětí či zhrození, nebo čemkoliv “horor” ani stopy. Hudba sice občas tlačí na pilu, ale všechno jsou to “intense” scény, na které koukáte jenom s údivem. Přitom kdyby měl scénárista ambici na celovečerák, a děj se vyvinul v něco zajímavější, nepředvídatelné a vypointované, mohli Anonymous Animals obstát alespoň jako sice funkčně rozpačitý, ale vizionářsky komplexní úlet.

Norský fantasy biják pro osmileté kluky. Více vojáků, tanků a helikoptér než trola. V hollywoodském šabloně se všemi typickými klišé. Až je ta předvídatelnost a snaha o cool momenty trapná. Trol ale vypadá fajně a norská příroda je krásná a atmosférická. V ní to ještě i baví. Do kytek to jde až v druhé polovině, kdy jedni ho chtějí rozbombardovat a druzí vlastně ani neví co chtějí, ale mají k němu jakože blíž. Bezhodnotný derivát King Kongova námětu.

Konverzačka v jedoucím autě, která vás docela úspěšně drží v očekávání, co se z ní vyklube. Polda, svědek a náhodný pasažér, který nevzbuzuje moc důvěry. První zvrat, na který čekáme 90% stopáže, je ovšem předvídatelný a druhý zvrat, který film rádoby šokující pointou uzavře, je největším žánrovým klišé. Navíc našroubovaným na předešlý děj prvoplánově a neopodstatněně. Vzhlížení k Tarantinovi sympaticky přiznané, a nejenom fontem závěrečných titulků z Pulp Fiction.

Poetické, filozofické a tak trochu i romantické. Režisérka z životního příběhu dvojice vulkanologů, který skončil před desítkami let, vydolovala maximum, plus přispěla jeho hezkým lyrickým orámováním. V neobvyklé a životu ne úplně bezpečné zálibě dvojice, stejně jako v jejím absolutním partnerském poutu, nachází osudovost i životné poslání. Šťastnou a naplněnou životní cestu. Záběry dvojice z televizních rozhovorů jsou vtipné, ty z terénu při natáčení chrlících sopek zajímavé. A ty, kdy stojí metry od proudící lávy, dech beroucí. “As in love, there are mysteries. You fall hard for what you know. Harder, for what you don’t.” Film, který ve vás zůstane.

SPOILERY! Takový potenciál. A tak průměrný film. Místo chytré sociologické studie kolize společenských vrstev se z The Menu vyklubala sladkokyselá báchorka o naštvaném šéfkuchaři, který trestá jedny za to, že mu kdysi zkritizovali jídlo a jiné za něco, co s ním nijak nesouvisí. A i to film dělá nenápaditě a místama až hloupě (teatrální potrestání angel investora, bez kterého by šéfkuchař neměl k dispozici ani onu restauraci). Respekt k hlavnímu záporákovi na nule. Dokonce ani postava gastro-kritičky není zakomponována coby metafora na filmové recenzenty, kteří by chtěli film strhat. Jedinou postavou, která ve filmu svým vnímáním situace a reakcemi na ní dává smysl, je ta hlavní (Anya Taylor-Joy). Ta taky do dějového konceptu vnáší jediný nápaditý tvůrčí impuls odhalením svojí identity. Slabé 3*.