POMO

Poklona obětavým paramedikům za jejich nasazení v psychicky mimořádně náročné práci. Obzvláště v New Yorku, kde je zachraňovaní feťáci a kriminálníci spíše nenávidí než doceňují. Více stresu a hrůzy než ve Scorseseho Bringing out the Dead, zintenzivňované v každé scéně co jen to jde. Konstantní melancholická nálada beznaděje, snaživé herectví, nepolevující dramatický drive, ale i mírná prvoplánovost a půjčování si odjinud. Nejvíce se mi líbily intimní scény doteků nahých těl, hojící všechno špatné kolem. [Cannes FF]

Pulp Fiction motiv potřeby zbavit se neplánované mrtvoly, solidně zpracovaný do celovečeráku v marocké příměstské “divočině”, kde jámu do země lopatou nevykopeš. Jádrem dramatu je dvojice smolařů otec / syn, kteří se se situací musí vypořádat. Otec dělá jedno špatné rozhodnutí za druhým, uvědomujíc si zodpovědnost za syna, kterého do situace zatáhl. Autenticita prostředí a symbolické výjevy v houstnoucí atmosféře jedné dlouhé, stresující noci. A panoptikum zajímavých postav, u kterých dvojice hledá pomoc. Působivé drama, dlouhé standing-ovation publika. [Cannes FF]

[Ep 01+02] Sexem nabité glamour radosti a strasti showbusiness střelců hudebního Hollywoodu. Výživná intimita a chytlavost hudebních videoklipových scén, dizajnová ultraluxusní vila a snaživá Deppova dcerka Lily-Rose. Dějově mě to na touhu po dalších epizodách nechytlo, jako booster pre-coitum atmošky na rande s vypečeným domácím kinem ale super. [Cannes FF]

Silné motivy pohnutých osudů dvou společností nepřijatých jedinců ve filmařsky nevýrazném zpracování. Šrámy na duši prohlubují vzájemnou toleranci a lásku, ale minulost a vyšší moc vás vždy dožene. A vykoupením je se s ní smířit. Dramaturgicky funkční, dobře zahrané drama s hezkou pobřežní architekturou Normandie, ale stačí ho vidět v televizi. [Cannes FF]

Již samotný námět kyselinového deště způsobeného znečištěním ovzduší je na vážně se tvářící katastrofické drama moc. Scénář nepřichází s ničím zajímavým, zakázkově pracuje pouze s klišé a navíc disponuje o to více do oči bijící blbostí, čím blíže se blíží k finále. Které se překlopí takřka v nechtěnou parodii. Pouze jedna scéna nečekaného úmrtí důležité postavy někde uprostřed snímku je emotivní a zasáhne. Podprůměrná, zbytečná francouzská žánrovka. [Cannes FF]

Zpočátku si říkáte, že tento dvě a půl hodinový “meditativní” film snad chce - s náznakem snahy o bourání diváckých očekávání - nechat diváka procítit bídnou existenci chudých indiánů v jejich duchem vadnoucí rezervaci. Ale ono ne. On je jen naprosto neschopný ty dlouhé a v rámci celku zbytečné scény vyplnit čímkoliv smysluplným a zajímavým. A i toho nejtrpělivějšího diváka chce umořit k smrti. Nějaká existenciální myšlenka z něj nakonec pramení, ale vychází pouze z dění ve scénách, které by vydali na půlhodinový kraťas. A přítomnost Vigga Mortensena a Chiary Mastroianni je podvod! [Cannes FF]

Jonathan Glazer opět silně autorský a artový. Ve filmu nevidíme jediného vězně Osvětimi či zrůdnost páchanou za zdmi tábora. Minimalisticky inscenované ale efektivně aranžované dění se drží uvnitř vily Hössových a na jejich zahradě, lemované onou zdí, nad kterou se tyčí vrcholky baráků koncentračního tábora. Höss chodí spořádaně do “práce” a volný čas tráví s rodinou. Hössova manželka si libuje v kytkách na zahradě. Jejich děti si hrají u bazénu. Občas dostane Höss pracovní návštěvu, například inženýry s projektem na efektivnější spalovací pece. Občas jim někdo přinese pytel s hezkým oblečením k rozebrání... Celý čas slyšíme z povzdálí hukot továrenské mašinerie smrti, občas křik lidí, štěkající psy, střelbu. Na obloze nechybí černé obláčky popela. Vnímání světa mimo baráku Hössovými dětmi je v malých nuancích taky neopomenuté. Noční sny holčičky v černobílých inverzních obrazech jsou nejpůsobivější z uměleckých ornamentů, kterými je film napěchovaný k maximální spokojenosti festivalového diváka. Scéna s Hössem na schodišti s tmavými prázdnými chodbami geniální. Pro mě vrchol filmu. Náhled na Holokaust jinak, s nejnepříjemnější hudbou u závěrečných titulků, co jste kdy zažil. Jonathan Glazer se tímto zařazuje do společnosti mistrů jako Michael Haneke a Yorgos Lanthimos. [Cannes FF]

Další Scorseseho dokonale inscenované retro s anti-hrdiny, prohnilými korupcí a prolhaností až do morku kosti. A tragédií obětí, snímanou tradičně s emocionálním odstupem. Tedy s výjimkou hlavní postavy indiánky, které likvidace není na několika vteřinovou scénu prostřelení hlavy. Je tady potřeba mít tento Martyho rázný vypravěčský styl rád. Já s ním měl vždy trochu problém. Robert De Niro si královsky užívá dalšího manipulátorského kmotra, tentokrát s tváří hodného strejdy. DiCaprio zábavně variuje všechny své herecké trademarky v rozpolceném blbečkovi s negativně zakřivenou pusou. A ve velmi malé roli zazáří Brendan Fraser. Lily Gladstone je minimalistickým hereckým projevem s uhraničivým pohledem křehká, odevzdaná a důvěřující. Brutální stopáž podporuje absolutní dějovou komplexnost snímku epických rozměrů, ale taky navyšuje počet postav a událostí kolem nich, ve kterých jsem se již v závěrečném resumé trochu ztrácel. Rytmicky monotónní, ale díky neustálé pulzující hudbě živé a zlověstně gradující vyprávění o skličujícím bezpráví osvobozujícně osvěží nástup začínajících agentů FBI s jejich profesionální metodičností. Na takové taktiky zákona v té době kriminální skupiny pošuků nebyly zvyklé. Milé cameo překvapení ve slavnostně střiženém epilogu. Myšleno slavnostně na cestě za oscarovými nominacemi. [Cannes FF]

Testosteron meets charakter. Guy Ritchie zastiňuje Bergovu čistokrevnou akční žánrovku Lone Survivor, protože není pouhou čistokrevnou akční žánrovkou. Má silnější příběh, respektive z příběhu, který má, umí vydolovat dramaticky hlubší podívanou s myšlenkovým přesahem. Střílení je u něj na druhém místě. Trefně obsazený a opět fantastický hrající Jake Gyllenhaal. Buddy motiv s Dar Salimem minimalistický v gestech, ale o to silnější v jádru. Závazky a zásady v neprůstřelném chlapském kodexu.

Sledovat fungování tohoto týpka prostě baví! Flákače a baviče - zpěváka, legendu místních pulpových barů a hotelových salonů pro seniory na dovolené, doženou hříchy minulosti. Skvěle zachycené prostředí italského plážového letoviště v liduprázdné off-season, ponořené do mlhy a sněhového poprašku. Pokud máte z německého kýčového pop-folku prču, jakou si zaslouží (milovníci Káji Gotta prominou), a zároveň rádi zkoumáte životní osudy bizarních individuí v nekonvenčním prostředí, s Ulrichem Seidlem jste opět na nejlepší adrese.