POMO

Výstižně vykreslené putování islandskou divočinou bez goretexu. Meditativně, poomaaluu, ale atmosfericky vtahujícně a s nosnou dějovou premisou. Lehce připomínajíc Scorseseho Mlčení. Již samotný nápad vystavět příběh na reálných historických fotografiích, pořízených zmizelým knězem, je zajímavý. A Pálmason mu s pečlivou kompozicí ve “fotografickém” formátu 4:3 dodává pozoruhodnou náplň. Sice jenom filozoficky napovídající, ale přesto zajímavou a hodnotnou. ___ Edit: Tvůrce v diskuzích prozradil, že to nebyly reálné fotografie, ehm. Zrovna u tohoto filmu bych podobný tvůrčí přístup nečekal... [KVIFF]

Nic pro milovníky islandské přírody. Tu zde prakticky neuvidíte. Příběh by se mohl odehrávat v podobné chudinské / industriální čtvrti i na okraji Manchestru. Přátelství mezi teen kamarády v době stoupajícího násilí a šikany mezi mladistvými, často drsný a neútešivý, zároveň ale vyvážený podporou mezi nima a ochranářstvím. Námětem i zpracováním ne moc originální, ale dramaticky intenzivní. [KVIFF]

Cold Skin dokazuje, že být filmařsky šikovným řezníkem není to samé jako být všeobecně šikovným režisérem. Respektive režisérem, schopným komplexně odvyprávět například příběh s citlivým rozvojem setkání dvou živočišních druhů. Cold Skin je nefunkční kočkopes, který Xavier Gens postupně přelaďuje ze survival hororu do fantasy pohádky se srdcem. Ale již v polovině filmu v něm něco přestává být v pořádku a výsledek pak vzbuzuje jenom trpký úsměv. Přitom námětovo a prostředím drsného sopečného probřeží měl potenciál a vzhledem k budgetu / možnostem nasazení by mu šlo odpustit i průměrné digitální provedení.

Všechno, co chce banda teen diváků k popcornu na páteční večer. Bikinové kočky všech ras a sexuálních archetypů, webcams, civilní a krásná hlavní hrdinka, její sympatický nápadník ochránce, pošahaný úchyl i krvavé jatka. Girlhouse je zvláštní kombinací tvůrčích rozporů. Scénář si kreativně hraje se všemi postavami a i přes dějovou schematičnost baví překvapivými detaily. Současně ale uvádí do rozpaků náznaky amatérské filmařiny a častou debilitou. Jeho největší devízou je samotný vrahoun, který rychlostí a radikálností předčí i tězkopádnějšího Leatherface. Právě brutalita jatek v poslední třetině je překvapivým vyůstěním předešlého kultivovaného představování postav. Což vytváří další zajímavý kontrast, díky kterému se film liší od jiných, jemu podobných.

Zvláštně, ne moc uvěřitelně pojmutý námět, který sice pracuje s fajn myšlenkou, ale vzbuzuje nezodpovězené otázky a rozpačité dojmy z wtf scén a naprosto nevhodného humorného podtónu. Druhým shlédnutím jsem si potřeboval potvrdit, že nebyla chyba v mém momentálním rozpoložení a že Kosinski skutečně natolik ulítl. A nebyla. Ještě i hudba je v tom špatná. Jak film rozjede fajný písničkový šlágr, tak mu jiné songy později pomůžou do rakve.

Děsivý námět trillerového až hororového rázu, bizarně řezaný černým humorem. Rozbor degustace elegantně servírovaného lidského masa, jak ho nepodal ani žádný z filmových Hannibalů. Se šmrncovní kameramanskou formou a sympatickou herečkou v hlavní roli. Ale čtvrtou hvězdu nedám, protože v té žánrové a pocitové všehochuti, přestože bavila od první do poslední minuty, postrádám ucelenější režijní záměr.

Německá verze je stejně báječná jako francouzský originál, s obdobně povedenou hereckou sestavou a zanedbatelnými změnami ve scénáři. Největším rozdílem, pro příběh i zábavnost nepodstatným, je strožší interiér obýváku, ve kterém se všechno odehrává. A sušší úvod s poslíčkem pizzy. Povahou postav je ale “němec” českému divákovi možná bližší než exotičtější “francouz” z roku 2012.

Báječná konverzačka z obýváku, ve které jedna hláška eskaluje v komická nedorozumění a hádku každého s každým. Kouzlo francouzské ukecanosti a přepálených emocionálních reakcí vyvažují vážné momenty a odhalování skrytých pocitů jednotlivých postav. Podobný typ filmu jako ještě o chlup lepší italští (a dnes již i němečtí, stejně jako v tomto případě) Naprostí cizinci.

Návrat hlavních postav z prvního Jurského parku potěšil, pořád jsou to ti sympatičtí nadšení vědci, kteří dinosaury milují. Vtažení diváka do světa, kterého jsou již dinosauři zžitou součástí je cool. Překupnické doupě na Maltě a tamní dlouhá akce film dobře vykopnou. Honička na střechách a na motorce v ulicích, přesně jak je známe z bournovek a bondovek, upgradnuta o velociraptory… proč ne! Ale zbytek, ve kterém jsme přesunuti do pouze jiné rezervace než v prvním filmu, je klopitajícím recyklátorem již viděného, navíc v nevzrušivém provedení, s nefunkčním záporákem Timem Cookem, logickými berličkami a nesmysly nehodnými této filmové série. A jedinou fantasticky natočenou scénou, která připomene Spielberga (ponoření do jezírka). Bohužel krátkou. Nejslabší díl celé série.

Ve třetím díle ságy chybí mně nejbližší postava právníka Roberta Duvalla a vůbec chemie mezi členy klanu, kterého byl právě on stmelujícím prvkem. A Pacinův Michael Corleone je hodně jiný - neřekl bych, že od předcházejícího filmu uběhlo osm let, ale spíše dvacet. Přesun na rodnou Sicílii a dealování s církví pro vstup do nejvyšších mocenských sfér je ale úrodnou půdou pro další panoptikum zkorumpovaných grázlů, a Michaelova reflexe vlastního života s ničivou tíhou výčitek svědomí z filmu dělá důstojné uzavření trilogie. A taky nejemocionálnější.