bloom

Vraždy v Oxfordu nenavazují na Vraždy v Midsomeru, ale na seriál Inspektor Morse, kde měl policista Lewis v podání Kevina Whatelyho "watsonovskou" pozici. Je trochu s podivem, že zatímco dříve byl brán jako packal, zde vystupuje jako schopný vyšetřovatel. Jinak slušný britský detektivní standard, zhruba na úrovni Taggarta, na Vraždy v Midsomeru v jejich počátcích však nedosahuje.

Než se Louis de Funés dal k četnictvu, tak stál na druhé straně zákona :-). Aspoň je to tedy druhá zlodějská komedie z jeho "těsněpředhvězdného" období, co jsem viděl. Narozdíl ale od Myšky a dvou mužů, kde byl lupičem z povolání, tak tady se jeho Victor Garnier rozhodne loupit z nouze. Vlastně se ještě nejedná o rozjetého cholerika jako třeba ve fantomasovské sérii, Louis se rozčiluje většinou hlavně v situacích, kdy k tomu má fakt důvod. Film samotný je prototypem francouzských komedií počátku 60. let, kdy už ubývalo venkovských troubů (nejčastěji v podání Bourvila a Fernandela), stavělo se na krimikomediální zápletce, ale producenti ještě do žánru nechtěli investovat velký rozpočet. Režisér Gérard Oury přišel až o pár let později...Dabing mě trochu mrzí. Václav Faltus se evidentně hodně snažil, barva hlasu je hodně podobná (i když chvílemi má blíž k Jiřímu Krampolovi než k FF), ale prostě dát takhle náročnou hlavní roli člověku, jehož předchozí zkušenost s dabingem je vlastně nulová a který navíc ani není herec, nebyl zas až tak dobrý nápad. Šišlá, špatně artikuluje, a především v těch "klidných" scénách téměř strojově odříkává text. Obsazení dabingových profesionálů Dalimila Klapky nebo Jiřího Pragera, kteří pro tento film byli původně zvažováni, by IMHO bylo mnohem lepší.

Bohužel, ale bez tří hlavních mužských představitelů (a především tradičně skvělého Michela "velitele" Galabru) by tento film opravdu za moc nestál. Takže především díky nim a několika celkem vtipným situacím ony tři hvězdy. Po Četníkovi a četnicích asi nejslabší film Jacquese Vilfrida a Jeana Giraulta, co jsem viděl.

Marcu Forsterovi můžete stokrát vyčítat nepřehledně natočené akční scény nebo Bond-girl bez jiskry, ale rozhodně se cítím více v domácích bondovských vodách než v Casinu Royale. I příběh už se opět obrací spíše k obyčejnějšímu padouchovi než k teroristům. Představitel hlavního záporák je sice Francouz, ale má nejruštější obličej z celé série bondovek. Takže Quantum u mě rozhodně boduje víc než Casino, které sice snažilo dokázat, že Bond dokáže vydržet restart, ale Quantum ukazuje, že mu sluší spíše změny, které nenarušují jeho stylovou podstatu. Zmatená akce je hlavním důvodem, proč nedávám ještě vyšší hodnocení, ale scéna v opeře je tak skvěle vymyšlená, že jí určitě musím zmínit. Takovýhle postup se v Bondovi ještě neobjevil, ovšem v tomto případě se jedná o kladnou novotu, protože se nemění duch série, ale filmařské postupy v ní používané. Proti Danielu Craigovi dokonce dnes ani nic nemám. Příště už se snad dočkáme i toho Cleese... ;-)

Nestyda přesně splňuje podmínky žánru evropských vztahových tragikomedií. Hlavní hrdina opustí kvůli krizi středního věku manželku, aby se pak jen tak plácal v bahně...Sice je to zjednodušeně řečeno, ale to je vlastně vše. Ve filmu prakticky není žádný příběh, pouze sled epizod, které jsou ovšem perfektně zrežírované. Dialogy sice někdy skřípou, ale maskují to dobré herecké výkony. (Třeba Macháčkova nejlepší scéna je IMHO ta, když jen tak "po domácku" sleduje inscenaci Nezralých malin.) Všemu velice pomáhá pěkně zvolený soundtrack a kamera Jana Malíře. Jenže, co jsem fakt nepochopil, jsou postavy Oskarových rodičů. Nějak mi opravdu uniká, proč by měla Nina Divíšková pomáhat své bývalé snaše v novém vztahu a dialogy její a Pala Landovského vmi přijdou právě trochu umělé. Co se týče cameo výstupů, tak ty mi tam vlastně docela sedly, Mistr byl sice trochu samoúčelný, ale třeba dvojka Ondráček - Pokorný se vlastně zakotvila do té minimální dějové linie. Celkově si myslím, že Hřebejkovi odskok prospěl.

Je s podivem, že to co si představuji pod pojmem "atmosféra Paříže a Francie vůbec" mi po Amélii z Montmartru nabídl zrovna americký animovaný film. Na druhou stranu se mi nepřipomněla Paříž, tak jak ji známe z francouzských filmů, ale spíše romantickou Paříž ze starých komedií s Audrey Hepburnovou (mimochodem na Odpolední lásku je tu jeden moc pěkný odkaz). Na druhou stranu Linguini mi trochu připomínal zmatené hrdiny Pierre Richarda a Šprclík reinkarnoval naturel a některá gesta postav Louise de Funése (což ani tvůrci nepopírají). Prostě Brad Bird se podobně jako v Úžasňákových vrací do starých dobrých časů, nesnaží se o laciné podbízivé gagy a navíc "poselství" z filmu zdaleka lacině nevyčnívá, jak se tomu často u některých podbných filmů stává. Samostatnou kapitolou pro sebe je pak povedený český dabing.

Jakkoli je Mistrův thriller dokonalý, Šaráda Stanleyho Donena na mě zapůsobila mnohem víc. Tím ale nechci (a ani nemůžu) snižovat kvality filmu, který víc než který jiný na dlouhou dobu ovlivnil svůj žánr.

Komedie, kde nenajdete hluché místo. Smršť komických až absurdních situací graduje od úvodních "blbinek" do závěrečného finále s "gangsterkou" Susan. Cary Grant a Katharine Hepburn jsou sypaťáci a funguje mezi nimi skvělá chemie, nesmím zapomenout ani na majora Applegatea v podání Charlese Rugglese. Škoda, že dnešní komedie už nejsou tak krásně a nápaditě zběsilé. A musím říct, že i ten dabing se mi líbil.

Alain Delon mi je nejsympatičtější ve dvou flimech: V Povídce o policajtovi a tady. Asi budu jediný, ale mně se jeho debut líbil o něco víc než jeho druhý film Bojovník.

Není divu, že Záletník je nejúspěšnější spoluprací Jeana Rocheforta a Yvese Roberta. Skvěle napsané dialogy, perfektně vypointované situace, hudba Vladimira Cosmy a především Rochefortův výkon. Gene Wilder v americkém remaku nebyl špatný, ale Jean Rochefort působil tak krásně neohrabaně a přitom přirozeně, v některých scénách ve mně vyvolal smích jenom svým pohledem. Zábavné mi přišlo, jak ve skutečnosti velký milovník a chovatel koní zahrál jezdecké dřevo. Film měl takový úspěch, že o rok později vzniklo pokračování.