Záletník

U Robertovy záletnické komedie jsem se během dlouhých dvou hodin nejednou zasmál, ať už šlo o s ironickým odstupem komentovaný příběh hlavní postavy, některé vtipné situace či hlášky a samozřejmě všechny ty šibalské pohledy knírkatého Jeana Rocheforta. Dokonce i jeho parťák Claude Brasseur, který mi v dramatech či thrillerech vyloženě nesedí, se ukázal být se svým obličejem naopak velmi obstojným adeptem do komedie. Avšak samotný romanticky laděný příběh, který se postupně rozjíždí, mě nijak zvlášť neoslovil a svými dejchánkami si mě čtveřice mužů moc nezískala. Možná to bude zčásti i mým mladým věkem v protikladu k postavám mužů dvounásobně tak starým, ale musím říct i to, že s výjimkou poměrně napínavé závěrečné části s Rochefortem na římse (kde film obsahoval pár pohltivých filmařských prvků, hlavně „výtahový“ sjezd kamery dolů během spouštění žaluzií) mi připadá Záletník ze strany Yvese Roberta nasnímaný a zrežírovaný poněkud rutinným způsobem. Což při vzpomínce na starší režisérův film o partě svérázných mužů a jejich příhodách Les Copains (1964) pocházejícího z doby, kdy Robert ještě hýřil množstvím vtipných vypravěčských i vizuálních nápadů, zamrzí. 70% (18.02.2021)

Tentokrát bych Yva Roberta nepochválil, protože mi dost dlouho trvalo, než jsem jeho hrdinovi Etiennovi přišel na chuť. Partička čtyř kamarádů, co se schází na deblu, tropí si naschvály, dělá si ze všeho a hlavně ze sebe nehoráznou prču a v pravý čas umí táhnout za jeden provaz, to jsou Monicelliho Moji přátelé ve francouzském kabátě. Skvělý dabing staré barrandovské školy (Fišer, Švehlík, Frej, Miroslav Zounar) tak odkrývá podobný, jen převrácený paradox - pokračování tohoto filmu se dobového dabingu nikdy nedočkalo (u "Přátel" zůstal naopak první díl bez dabingu). Femme fatale v podání Anny Duperey trvalo ještě více, než se vyloupla do krásy (a nahoty, hurá). (04.09.2014)

Stejně jako Willy Kufalt jsem si vzpomněl na starší komedii režiséra Yvese Roberta o partě vypečených přátel Kumpáni, která mi svým kvantem úměleckých nápadů a svéraznými dialogy možná úplně tolik nesedla. Osmdesátkové podvodnické Dvojče mi zase přije příliš vulgární.  U této daleko  klasičtější francouzské komedie, zaměřené na jednoho nově záletného kníratého člena parta, který ještě donedávna pokojně miloval svou rodinnu i vlast jsem se bavil určitě z této trojice nejvíc. Přestože ti pánové byli pěkní šovinisté a scéna se slepcem je vážně trochu trapná,  tak jde atmosférou vážně o klasickou francouzskou komedii, tedy zastávku z mých nejmilejších. Tentokrát spíše civilní než bláznivou. Skvělé určitě díky Jeanu Rochefortovi - ať už  ironicky vnitřně  komentuje  dění, prohání se na koni nebo brouká v červeném saku. Nikdy by mě nenapadlo, že by k němu mohl takhle sednout dabing pana Fišera a ono to vážně perfektně sedlo, ba naopak film ještě povýšilo. Fišer si dokázal ty vnitřní Rochefortovy průpovídky velmi užít a jsem rád, že nejsem sám, komu tady Rochefort ve výsledku i trochu připomněl Sellese, i když často nabídl naprosto osobitou vlastní komiku (:D.) Už jenom při závěrečném sletu, který je za doprovodu skvělých Rocherových obličejů, láhodného projevu Stanislava Fišera a nádherných Cosmotónů opravdu skvělý. Byl jsem pouze na začátku svého vzestupu.  (04.10.2022)

Zatímco platonickou láskou se člověk užírá, platonickou nevěru si pro svou „nedotaženost“ může klidně užívat. Teda až na pana Dorsaye, co v podzemních garážích potkal dámu v červeném.. Poměrně inteligentní humor postavený na nezkušenosti amatérského záletníka, který se pokouší vyvarovat chyb na základě zkušeností kamarádů a vlastní zdraví preventivně ochraňuje hozením manželčiny pistole do řeky. Zábavné, když se čerpá z nedorozumění, těžkopádné při situační komice (viz. Brasseurova slepá zuřivost v restauraci). Jestli zakončení oblouku příběhu u oblouku vítězného bylo pro hlavní postavu vítězstvím, rozhodněte vy.. Nevím, jestli za tím stál neměnící se výraz, nemotornost při kontaktu s lidmi, knír, nebo dabing Fišera, ale Rochefort mi krapet připomínal jistou postavu Petera Sellerse.. (05.10.2022)

Komedie Záletník (někdy se uvádí pod titulem "Sukničkář") - dnes už klasický snímek FRA provenience, jeden z těch kultovních. J.Rochefort v hl.roli ženáče - sukničkáře zamilujíc se do kolegyně z vedlejšího oddělení. Tím se jeho život automazicky sestává mnoha eskapádami snažíc se uniknout odhalení. Američani za 8 let po uvedení této komedie natočili svoji verzi (remake) pod názvem "Žena v červeném" s vynikajícím s G.Wilderem (pilotní píseň "I Just Called to Say I Love You"). Na originál to však nemělo. (25.08.2004)