kiddo

Neutuchající otravná expozice složená z myšlenek, které tu byly odnepaměti, a přesto jsou podané nesnesitelně nabubřelým stylem, jehož účelem není nic jiného než vzbudit v polovzdělaném ťulpasovi bezbřehý údiv nad tím, jací jsou ti Wachowští originálňý a hluboký mislytelé, pyčo! Ale jo, kdybych si při tom svém věčném chození za školu neudělala čas ani na jednu hodinu ZSV, pravděpodobně bych to žrala taky.

Takhle by vypadal první Kapitán Amerika, kdyby to nebyla úplná sračka. Šok, ó jaký to šok: v rozporu se všemi očekáváními nemůže za rozdělení předlohy – minimálně úplně ne – obava, že pokud se otrocky nepřevede každá bezvýznamná událost z finálního dílu, uječené fanynky z toho jebne (třebaže i tenhle aspekt bezpochyby sehrál svou roli a do jisté míry se projevuje, protože dějově se stane bez přehánění naprosté hovno), nýbrž legitimní snaha pořádně rozebrat jeden z nejcharakterističtějších tematických rysů série, a to faktickou nemožnost vést v moderní mediální době autentickou revoluci. Lze označit za autentickou vzpouru, která je na jednu stranu zrozena z reálného rozhořčení a prováděna samostatně jednajícími osobami, na tu druhou ovšem z velké části ovlivňována a přiživována profesionálně zorchestrovanými scénáři, jež mají v základu pravdivé jádro a známku prožité emoce, proměněné klasickými filmařskými triky k nepoznání, stále jsou však více než schopné vzbudit v příjemci skutečnou, potentní reakci? A co účastníci revoluce, nakolik jsou svobodnými aktéry, a nakolik manipulovanými loutkami v cizí hře? Celý konflikt je ještě umocňován tím, že tohohle PR boje se účastní dvě strany, které reagují nikoli na reálné dění, nýbrž si vzájemně poskytují zpětnou vazbu v podobě dalších smyšlenek, jež zase nutí k akci oponenta i plebs (viz například způsob, jakým se Kapitol i 13. distrikt vypořádají se sebepropagací v případě katastrofálního fiaska v 8. distriktu, na němž mají oba totožný podíl). Nedá se říct, že by film na tyhle otázky poskytoval nějakou jasnou odpověď – soustředí se spíš na jejich pojmenování a ukázání vlivu, který mají na protagonisty. Osvěžující je, že tvůrci si jsou oproti samotné autorce a prvnímu dílu vědomi fundamentálního rozporu série, a sice vzájemně neslučitelných snah stvořit co nejzábavnější a divácky nejvděčnější dílo, a zároveň se kriticky vyjadřovat k manipulativnímu potenciálu médií (nejvýraznějším příkladem je samozřejmě zahrnutí části traileru do jednoho z propagandistických spotů). Je to nějak objevné? Nevím, mohlo by, kdyby se tvůrci odlepili od zdi, vzdali se touhy zavděčit se divákovi a vrhli se do nastolených otázek koulemi napřed, na druhou stranu ale nevím o žádném jiném moderním díle, které by tohle téma vůbec nakouslo, takže vlastně nemám proč kafrat.

Adekvátní komentář se za vydatné pomoci kaktusové šťávy pokouším sesmolit už přes rok, a přesto nedokážu dát dohromady nic jiného než nekritický, übermegafanouškovský nerdgasmus sestávající z desítek stran. Nevyrostla jsem na tom, ranou pubertu mám dávno za sebou, vad jsem si vědomá, a stejně k tomu hořím podobnou upištěnou láskou jako neodpaněná dvanáctka k One Direction. Zmůžu se tudíž pouze na jediné objevné zdůvodnění, proč na to čumět stále dokola jako naprostý retard, a sice že je to jeden z nejlépe napsaných, nejzábavnějších, nejoriginálnějších, nejkomplexnějších a obecně nejlepších animovaných počinů, na jaký jsem kdy narazila. PS: no dobrá, Slepý bandita je boží a Jack DeSena by měl pracovat častěji.

Tahle banální prostinká srágora snad byla na ty oskary geneticky vyinženýrovaná - něco takhle pompézního a zároveň vystavěného na vakuovaném ideovém prdu se vidí málokdy. Úřadující Calculon Hollywoodu bez potíží zvládne přehrávat i ve smrti a opět dokazuje, že si scénáře vybírá podle procenta scén umožňujících okázalé brečení.

S hrdostí uděluji kiddlinčina Oscara za střih hudby a dokonalé zakomponování ruchů jejich kompletním vymazáním. Na ten Relax snad musel padnout veškerej rozpočet, že je tak systematicky pouštěn od první minuty do poslední. Hua!

Vinařský fetišismus, asi jediná autentická forma hipsterství, na jakou si Morava může dělat nárok. Dle prvního dílu to samozřejmě vypadá na typickou nováckou sračku pokračující v oslavě Bobulemi představeném, kompletně vyfabulovaném životním stylu (na podobná hovada člověk narazí fakt jen mezí kajícnými ex-Pražáky/domů se vrátivší náplavou, kteří se z nějakého důvodu snaží dostát nerealistické představě o bodrém uvolněném Moravanovi ustavičně napíchnutém na kapačky se sedmičkou bílého), ale nemůžu popřít, že ta vidlácká posedlost Cajzlíky a následná zakomplexovanost, která tu prostupuje pomalu vším, vždy a všude, je zachycena opravdu věrně. Podepsán: rodilý Moravák, současná náplava = mezi Čehůny přivdaný lokální kosmopolita.

Doposavad pravděpodobně největší odchylka od čehokoli, co si člověk s pojmem „bratři Grimmové“ spojuje. Jo, je to vykradený Shrek, jo, má to extrémně sporné myšlenkové jádro a plejádu zásadních vad, strukturních i pro disneyovky typických, jo, pokusy o ztvárnění manipulativní zneužívající matky vycházejí jen napůl a Locika kvůli tomu místy spíš než jako oprávněně se bouřící dcera působí jako infantilní spratek, jo, dozvíme se maximálně těžkotonážně banální „buď svůj a sny jsou to hlavní“, jo, hlavní postava se chová jako tele, a přesto za to nikdy nenese následky a jo, při pohledu na zacházení s Locičinými vlasy hrůzou plešatím, a stejně nemůžu jinak než být tím filmem tupě unešená. Vinu za to kladu skutečnosti, že v Tangled Disney představili svou nejlépe vystavěnou a nejvíc okouzlující romanci, která se vůbec poprvé přesvědčivě vyvíjí a které nemám nejmenší problém uvěřit. Rozhodně neuškodí, že romantická zápletka těží z mého milovaného žánru, hepburnovského střetu krajně protikladných povah, a že na zdejší mužský typ, skrytě citlivého, okázale vtipného cvoka, letím jak kočka na šantu. Takže gratuluju, Disney, úspěšně jste mi vymyli mozek. Snad jen kondicionér v tom mohl hrát větší roli, protože to množství roztřepených konečků a přelomených pramenů, které Locika zákonitě musí mít, je vpravdě astronomické.

Mám takový dojem, že tvůrci tohohle filmu klasické disneyovky upřímně a ze srdce nenávidí. Nenechte se zmást všudypřítomným nostalgickým vzdycháním o návratu k tradicím – když přijde na ty důležité věci, má toho Princezna a žabák se svými předchůdci společného sakra málo. Přítomnost (zapamatovatelné, hurá!) hudby je konečně obhájena prostředím, zvířátka a komické prvky, třebaže chvílemi přetažené přes čáru, konečně zase slouží i něčemu jinému než roztomilosti a v jádru příběhu stojí potřeba napravit za přispění krokodýlího Louise Armstronga, senilní vúdú babky a zhulené světlušky špatné vlastnosti protagonistů. Ale především se film ostře vyjadřuje k fenoménu disneyovské princezny, nahrazuje veškeré její negativní rysy a otevřeně říká, že spoléhat na náhody a kouzla je volovina a že bez tvrdé práce a vlastního přičinění to jaksi nejde. Neskutečně osvěží, že láska ke zbankrotovanému princi se šarmem Zappa Brannigana nepředstavuje lístek k prolenošené existenci, ale prostě jen jednu z mnoha součástí šťastného života. K tomu přidejme tuny jazzu, New Orleans, Charlotte coby snad až přespříliš optimistickou ukázku, jak by taková klasická princezna vypadala v reálném životě, osobitou animaci a výstavbu a nelze být nespokojen.

Historický trapas bezkonkurenčního kalibru vybavený těmi nejhoršími disneyovskými tropy, které jsou ještě podtrženy extrémně banální verzi indiánských mouder. Tohle už není ani pohádka, to je harlekýnovský škvár, který má dost velký problém s laděním. Nemůžu být jediná, komu přijde kombinace typicky disneyovské rozdováděnosti s nadšenými písněmi o masakru „Inčučůnů“ hodně přestřelená a kdo rudne hanbou, kdykoli se tvůrci vytasí s vážně míněnými ódami o ošklivosti xenofobie a o nutnosti tolerance. Těžce stereotypní, nepřesně ztvárněné a nesympatické jsou obě strany, přesto ze závěrečného smíření nemůže mít nikdo radost, protože ke změně opět nedojde na základě principů a hodnot, ale páč LÁSKA. Bleh. Nevyžaduju nutně historickou přesnost (to bych se nepřenesla přes to, že John Smith je… ehm… klaďas. Teoreticky, rozhodně ne podle toho, co film ukazuje), jenže když tvůrci Angličanům ahistoricky přisoudili přesně ty názory a postoje, které přinejmenším tehdy nezastávali, a nechali je řvát „Hurá, genocida!“, zásadně tím zproblematizovali romantickou zápletku, protože tu teď tvoří nadrženec na zabíjení a věčně nespokojená tupka, co je upřímně přesvědčená, že toho grázla dokáže změnit, mami. Nevěřila jsem, že je něco takového možné, ale ve výsledku je to ještě klišovitější než Avatar.

No to je ovšem jiná. Upřímně nechápu ty stížnosti na údajný sexismus Disney, protože oni ten svůj zavedený typ postavy – atraktivní flákač s iluzemi o své výjimečnosti – zachovají i při změně pohlaví. Tentokrát však udělali skutečně tvůrčí krok, dovedli ji do zcela logické podoby a udělali z ní zloděje z povolání s psychotickou posedlostí nenáročným životem a bohatstvím, jehož zahálčivost se rodí z přiznané nechuti k práci – představte si Popelku, kdyby kradla ručníky a měla osobnost. A co je nejlepší, tahle zásadní charakterová vada je nejenom pojmenována, ale funguje jako jádro příběhu a teprve její vědomé napravení a vyměnění za nesobeckost a obětavost umožňuje hrdinovi vysloužit si svůj happy end, čímž se z Aladina stává historicky první disneyovská princeznovka s použitelným morálním ponaučením. Do toho nám navíc vstupuje popkulturní smršť a meta riffování v podání vynikajícího Williamsova džina a nebývale zvládnutá princezna, která na jednu stranu není ořezávátko a zároveň svou okázalou emancipovaností nikdy nevstupuje do té otravné říše typicky pokryteckých, užvaněných, feministických Mařen. Osobně jdu sice víc do kolen z Flynn Ridera, ale tohle je pravděpodobně první disneyovka, kterou bych dětem pustila beze strachu, že z nich vyrostou amorální oportunističtí zmrdi, a to nějaké mé osobní áchání dalece převažuje.