Hwaelos

Hlavní hrdina, který si píchá kalciovku do doutníku. M. Dietrichová za zenitem, přesto v dokonalé formě. Pointa, která vyrazí dech. Wilder je génius.

Zase trochu jiný Hitchcock, než ho známe. Bez macguffinu a s detektivní zápletkou obrácenou naruby. Lehce literární, nicméně velmi chytré drama. Mám pocit, že čím víc člověk tohohle anglo-američana zná, tím víc si užívá každý další film. Jasně, není to podívaná ve smyslu strhujícího dramatu, ba naopak - pohlcení dílem ustupuje ve jménu analytického čtení poučeného diváka. Hitch sám kdysi řekl, že v jeho filmu není ponecháno nic náhodě a jakákoli redundantní informace nemá v jeho díle, co dělat. Právě toto umožňuje předvídat, že nůžky na novinové výstřižky by mohly být použity jako zbraň. Ale vpravdě by mi stačilo sledovat jen pohyby a úhly kamery, abych se nacházel ve stavu narativního blaha.

Plnokrevný a naprosto vtahující dramatický seriál s vynikajícím obsazením a skvělou (resp. drahou) výpravou. Ve světle HBO sérií vlastně nic nového, což je ale míněno jako poklona. Výhodou je sevřený tvar daný předlohou, který snad zabrání podobnému rozplyznutí jako se tomu stalo v posledních dvou sériích Tudorovců.

Jako reklama na římské památky fungující, jako film znatelně míň. G. Peckovi roli romantického hrdiny nepsali právě na tělo. A. Hepburn je tu sice pěkná, ale její postava je úplně mimózní. Obojí pak spolehlivě zabije český dabing z ČT2. Výsledná chemie nula.

Třetí díl se nesl v duchu toho, že se Depp dostával do popředí ve smyslu hlavní figury a katalyzátora děje (oproti pouhému nahrávači v prvním a druhém dílu). Pořád ale měla Keira a Bloom důležité úlohy a film by se bez nich neobešel. Marshall natočil čtyřku výhradně s Deppem, coby hlavní postavou, kterému trochu sekuduje G. Rush. To nebyla špatná volba. Jen se nám změnil žánr. První tři snímky se odvolávaly k filmům s Errolem Flynnem. Byla to poctivá dobrodružná romance o pirátech, která nepostrádala vtip. Poslední díl prozatímní tetralogie je ryzí komedie. Akce není moc a popravdě řečeno nenadchne. Už na začátku jsme připraveni o expozci děje a jsme vrženi přímo do jeho průběhu, aniž bychom se zaobírali motivacemi té či které postavy. Čili, o příběh vlastně moc nejde. Jde jen o to rozehrát partii pro sérii Sparrowových vtipů a v tom smyslu funguje snímek výborně. Kromě Rushe jsou tam všichni ostatní vlastně zbytečně. Příběh kněze a mořské panny nijak nesouvisí s hlavní linkou, Penelope Cruz je absolutně zbytečná a bez ní by film vypadal úplně stejně a totéž platí i Černovousovi, který oficiálně řídí výpravu, ale vlastně do vývoje děje až do své smrti nezasáhne. Šílené Španěle potkáme až na konci, kde vše zničí a v poklidu odjedou. Charismatické charaktery, které jsou pevně zakotveny v příběhu (tak jako tomu bylo u Knightleyové a Orlando Blooma) zkrátka chybí. Výsledkem je vynikající komedie. Nic víc, nic míň.

Veskrze příjemné retro plné neokoukaných tváří, což s sebou nese problém číslo jedna. Herci jsou sice neokoukaní, ale velmi prkenní. Hlavní čtyřka neumí vážné věci říkat s vážnou tváří. Druhý problém tkví ve scénáři, který vypadá, jako by vypadl z nedělní scenaristické školy. Je to sice skvělá mapa cesty jedné generace, která je uvěřitelná, ale velmi velmi předvidatelná. Trojan se vymezil proti Hřebejkovu pojetí pábitleského, poetického zobrazení normalizace (i přesto, že adaptují oba stejného autora), ale na druhou stranu nedokázal dát filmu překvapivý, nový výraz. Od začátku čekáte, kdy přijdou na přetřes Plastici a když už přijdou, je jasné, že hlavní hrdinové dostanou na budku. Ve chvíli, kdy si Míťa lehne na sníh, je zřejmé, že si koleduje o smrt, atd. Přesto všechno je Občanský průkaz velmi dobrý a zručně zrežírovaný film. Myslím, že by mohl být ideální i pro školní pro školní návštěvy kin (přesně pro ono zobrazení generační cesty).

Na tomhle kousku je zajímavá jenom hudba a David Thewlis (ačkoli v roli, která je pro příběh zcela nepodstatná). Film je komponován jako sled scén, které nemají kauzualitu. Motivace hlavního hrdiny jsou nulové stejně jako herecký výkon Colina Farrella (což ale není jeho vina - opravdu neměl, co hrát). Keira je pěkná jako vždy, ale její postava je zcela jalová. Pokus navázat na Guye Ritchieho troskotá (zcela!) na scénáři a na neschopnosti režiséra vykřesat alespoň jiskru zájmu v divákovi.

Po dokoukání jsem si říkal, že bych měl podobné filmy vidět vždy ještě předtím, než o nich budu číst. Člověk se pak nevyhne nutnému zklamání. To jenom tak na úvod. Černá labuť je opravdu skvělým filmem. Pravděpodobně tím nejtělesnějším, jaký jsem viděl. Aronofsky má koneckonců praxi v tematizování lidského těla. Wrestler nebyl o ničem jiném, než o rozpadu lidské schránky (a že se tahle paralela dá poté přenést i na oblast lidských vztahů, je nasnadě). Mám rád režiséry, kteří jsou napnutí mezi požadavky "evropského" uměleckého filmu a Hollywoodem (krom Aronofskyho to dokáže třeba Christopher Nolan). Povšimněte si, že Černá labuť končí otevřeně a zdánlivě nedává jasný interpretační kód, který by nám říkal, jak máme proměnu Niny a vlastně proměnu celého pojetí filmu od realismu k iluzi chápat. Přesto alespoň středně vnímavému divákovi dochází, že matka hlavní hrdinky to nemá v hlavě úplně v pořádku a že trpí nějakou nemocí (možná určitou formou schizofrenie), takže až zase tak moc nás Aronofsky plavat v interpretaci nenechá. Ale dveře zůstávají pootevřené a infiltrace Hollywoodu nejednoznačným vyzněním, kterému se studiový systém vždy bránil, pokračuje. A to je dobře.

Každým coulem umělecký film ideální ke strukturalistickému rozboru. Balada o siedmich obesených je díky tomu lehce odosobněná a zdánlivě silné téma formalistickým zpracováním tak trochu rozmělňuje, nicméně jedná se o snímek, v němž každý záběr, pohyb kamery, slovo a střih je nositelem významu na rovině denotační, konotační a narativní. Hollého dílo předběhlo dobu a je ostuda, že až na pár fajnšmekrů zůstává divácky opomíjeno.

Z dnešního pohledu, zejména středoevropského, ideově mimořádně komplikovaný film, jehož problematičnost samozřejmě tkví už v předloze samotné. Narážím samozřejmě na přimykání se ke komunistické vizi uspořádání světa, jež je symbolizovaná státním táborem, který si "spravují sami jeho obyvatelé". Tato základna se stává jediným světlým bodem pro rodinu Joadových v moři událostí od počátečního vyhnání z rodné hroudy. Je však vhodné upozornit, že je třeba vnímat fabuli v dobovém kontextu. V letech po Velké krizi nebyl socialismus sprosté slovo. Přimykali se k němu západní intelektuálové, protože jim nebyl lhostejný osud obyčejného člověka a kapitalismus, jehož byla Amerika symbolem, jim nutně přišel jako odcizený systém, který vytrhává lidi z kontinuity přirozeného života a rodinné pospolitosti. Byla to doba dávno před spuštěním železné opony a o marxismu v praxi neexistovaly na západě takřka žádné nebo silně zkreslené informace. Koneckonců v Československu po válce krom katolíků prakticky nevládla žádná nesocialistická strana. Steinbeckovo dílo je esencí dobového humanismu. Nabízí silný osobní příběh, který se v důsledku proměňuje v nadosobní kritický osten namířený proti kapitalistickému zřízení, odhalující jeho nedostatky. Ford k tomu přidává standardně dobrou a přehlednou režii ve stylu klasického studiového Hollywoodu. Není divu, že byl McCarthyho komisí vyšetřován, což jen dokládá, jak nadčasové dílo natočil. Po shlédnutí Hroznů hněvu by snad i Venca Klaus musel začít o socialismu alespoň přemýšlet...