SOLOM.

Uběhli sotva tři roky a Steven R. Monroe se rozhodl natočit další pokračování této kontroverzní „série“. Děj na předchozí remake původního filmu nějak nenavazuje, jen obsah filmu opět nabídne pořádnou porci znásilňování, pošlapání lidské důstojnosti, mučení a krvavých okamžiků. Tentokrát se navíc dočkáme skutečně „důmyslné“ odplaty, ve které budeme mít šanci shlédnout opravdu pestrobarevnou a hlavně pěkně krvavou pomstu, plnou elektrického jiskření, sraček či jsem měl konečně tu čest vidět, co to znamená „mít koule ve svěráku“. Možná si řeknete, že I Spit on Your Grave už nemohl nabídnout nic nového (to jsem si popravdě myslel taky), ale k velkému překvapení jsem se dočkal opět solidní podívané. Kvalita sice oproti předchozím filmům lehce pokulhává, ale i tak jsem si to užil až do poslední minuty. 70%

Tak nečekal jsem nic závratného, ale film nakonec i přes svůj amatérský vzhled nedopadl tak špatně. Docela jsem v něm našel zalíbení, přestože v něm jde, o jak se později ukáže „zombie“ zápletku. Tentokrát se nákaza přenese opravdu netradičním způsobem (a já tak toužil po dvou lesbičkách), že dám od nich už ruce pryč a začnu všude chodit se „šprckou“. Přestože tempo je místy přímo uspávající, byl jsem zvědavý, jak to s naší hrdinkou dopadne a vydržel až do samotného konce. Ve finále jsem se tak dočkal celkem zajímavého vyvrcholení a to nejen již značně pozměněné Samanthy…Najarra Townsend si vedla dobře, na rozdíl od svých kolegů a kolegyň…50%

Tento pokus o natočení „video remaku“ stejnojmenného snímku z roku 1995 se svým předchůdcem mnoho společného nemá, tedy pokud nepočítám podprůměrnou kvalitu a pěknou herečku v hlavní roli. Po hororové stránce se tato upířina rozjede až ke konci snímku a konečně uvidíme i trochu té krve, ale jinak je atmosféra i zápletka dosti bídná. Já však tentokrát nebudu asi moc objektivní, protože bych tomuto filmu musel dát dost nízké hodnocení. Jelikož však Sharon Hinnendael patří mezi moje oblíbenkyně, již od kontroverzního seriálu Look (2010) – věřte, že kvůli hereckým schopnostem určitě ne – musím prostě lehce nadhodnotit svůj celkový dojem z filmu. Ani tentokrát se totiž tahle mladá herečka rozhodně nestyděla a potěšila mužské publikum svým tělem. Tady však je to ještě dost decentní (v seriálu se můžeme podívat, až jak se říká „do kuchyně“), jinak nahota a erotické scény tu patří asi k tomu nejlepšímu co nám Carl Bessai nabídnul. Embrace of the Vampire skutečně neurazí, ale hororové fandy ani moc nepotěší…

Ještě mám v živé paměti první díl The Hamiltons , který sice nebyl bůhvíjak úchvatným kouskem, ale já si doslova zamiloval dvojčata Darlene a Wendella díky jejich „krutosti“ i hrátkám se svou „večeří“. Tady v prequelu to tvůrci ovšem pojali trochu odlišným způsobem a nemyslím si, že to byl zrovna dvakrát dobrý nápad. I zde sice můžeme slyšet zajímavé hlášky typu: „Můžeme spolu odcválat vstříc slunci…“, nebo „Copak, ty jsi sestru nikdy nešoustal?“, ale litry umělé krve, nepříliš atraktivní souboje a „přeslazený“ scénář začnou po čase nudit. Navíc dvojčata jaksi ztratili lesk a jediný povedený fight předvede David s plešounem na ulici. No tak alespoň je tu zas trocha nahoty a ti co shlédnou nesestříhanou (delší) verzi, nebudou ochuzeni o zajímavý (trošku násilný) šoust v přírodě…Tahle série je trošku „drsnější“ verze Twilight Sagy, stejně nudná a naštěstí kratší…

Po roce jsme se dočkali dalšího pokračování zombie série Outpost. Tentokrát jde o prequel původního snímku a my se ocitneme u jedné z mnoha menších akcí druhé světové války. Já tuhle hororovou sérii moc nemusím, vlastně se mi nelíbil ani jeden díl (oběma jsem dal 40%) a k mému podivu i tento třetí díl má úplně stejnou kvalitu jako jeho předchůdci. Tudíž dost podprůměrnou, přesto naprosto totožnou. Nevím proč, ale ruský silák Dolokhov si získal mé sympatie a vlastně se stal jediným světlým bodem v celém snímku. Jinak jsem to dost odzíval. Parker téměř po celou dobu nedokázal vytvořit potřebnou atmosféru, která by se k tomuto žánru slušela, jeho dílo obsahovalo tolik nelogických momentů a „přemrštěností“, že jsem je nestačil počítat a jak pevně věřím, jeho dílo brzy upadne v úplné zapomnění. Opět jsem se ovšem přesvědčil, že „pravý sovětský muž“ (jak to bylo lidem vtloukáno po desetiletí do hlavy) je prostě nepřemožitelný…

Solo říká…že tohle byla teda pěkná píííčovina. Senilní Dear si na chvíli odskočil od těch svých romantických komedií a seriálů a rozhodl se zanechat pěkně páchnoucí stopu i v hororovém žánru. Kdyby ten debil natočil hororovou komedii (on jí vlastně natočil, nebo spíše parodii), možná by mu to i prošlo, ale on to snad myslel i vážně…nebýt „mistrného“ tahu v podobě angažování psychouše Crispina Glovera, který se snažil, co mohl, dopadlo by to ještě mnohem větším průserem. Takhle jsem se na tu hovadinu plnou laciných hlášek „Ty máš ale štěstí, už ti to jede…“, zhulených keců, céčkových gore scén dodíval. Místy jsem se i zasmál, především pak při masakrování hráčů paintballu a ani trocha té erotiky neuškodila. Takže za svištění krumpáčů a potáhnutí z „megašpeku“ dávám lehce podprůměrné hodnocení, nebo by mě mohl Stanley – pardon Simon trefit rovnou do prdele…

Není od věci si takhle při pondělním poledni odskočit k nějakému tomu filmovému mučení a nebudu se tajit tím, že mne začátek filmu příjemně navnadil. Dvojice magorů Torrance a Sotos (tedy jejich představitelé) sehráli své role s grácií a já si ono lidské ponižování a „jako“ mučení celkem užíval. První polovina filmu skutečně příjemně ubíhala, atmosféra měla správné grády a vypadalo to na další zajímavý francouzský kousek. Jak však čas plynul, začala to být trošku otrava, protože jim asi došli nápady a prvotní kouzlo se začalo postupně vytrácet. Korunu všemu dala přítomnost soukromého očka, která rozhodně svěží vítr do umírající zápletky nepřinesl, ba spíš naopak. Začala to být nuda a konec považuju za hodně nešťastný. Otevřené závěry mi nevadí, ale tohle byla prostě bída, spousta otazníků zůstala nezodpovězena a já se cítil ochuzen…50%

Všude se valící vysoké hodnocení, chvalozpěvy a do nebes vynášení mne přinutilo si konečně pustit tento psychologický kousek, který se mi už pěkně dlouho povaloval na disku. Těšil jsem se na tu nervy drásající a depresivní atmosféru, u které snad strachy zalezu pod peřinu, úchvatnou pointu příběhu při které mi poleze mráz po zádech a celé se mi to navždy vryje do paměti díky úžasné kameře a hereckým výkonům…To všechno mi slibovali nejrůznější komentáře a recenze, ale já si asi pustil špatný film. Kurňa říkám si, jak málo stačí mnohým ke štěstí, ale já jsem tu skoro nic z toho, co bylo napsáno výše nezaznamenal na svém přijímači. Andersonovi se snad povedly jen ty audionahrávky a ona scéna se zhasínáním světel v podzemí. Jinak to byl dost slabý čajíček na psychologický thriller, kdy samotný závěr „šokující odhalení, které vám sami tvůrci odhalí již někde za polovinou“ a ony „rychlomordy“ byli opravdu úsměvné – přitom se z tohoto námětu dalo vytřískat mnohem víc a mohla to být opravdu bomba. Nebo jí tenhle film skutečně je, ale já její „explozi“ nějak prospal…50%

K tomuto kousku jsem přistupoval dost skepticky. Podobných filmů o prokletých domech existuje už celá fůra, takže jsem očekával další neoriginální zápletku plnou klišé a navíc mě už serou ony „příběhy podle skutečnosti“, ale James Wan opět nezklamal. Začátek mě sice moc nebavil, ale když se posuneme od panenky k prokletému domu a Bathsheba si konečně přestane hrát na schovávanou, propuká ta správná démonická podívaná. Díky bohu za dvojici Vera Farmiga a Patrick Wilson, protože naše rodinka v nesnázích byla vážně na ránu. Od jejich hlášky „Víš, co jsi mi řekl o svatební noci? Můžeme ještě jednou? Potom…“ se tvůrcům podaří vytvořit opravdu dobrou atmosféru, která nám nabídne pěkně se stupňující vlnu napětí. Je sice pravdou, že lekacích scén si tu moc neužijeme, zvláště díky hudebnímu doprovodu, ale ani jsem se tu kromě již zmíněného začátku nenudil. Navíc to závěrečné vymítání, luxus…70%

Tak jsem se s nadšením pustil do tohoto britsko-austrálského filmu, o kterém jsem toho dopředu moc nevěděl, jen že v něm půjde o časové smyčky. Podobně laděné psychologické - mysteriózní kousky docela můžu a navíc tu hraje Rachael Carpani (kterou si ještě pamatuju ze seriálu McLeod's Daughters). Jako bonus jsem bral i účast Melissy George a tak teď už stačilo si jen užít samotný příběh. Do čtyřicáté druhé minuty tomu tak skutečně bylo, atmosféra po nalodění začala nabírat obrátek a já s napětím očekávat, kam se posuneme dále. Bohužel potom to tvůrci přestali mít pod kontrolou a děj se začal plácat doslova ve sračkách. Určitě se mnou mnozí nebudou souhlasit, ale já se po odhalení oněch „smyček“ a následném opakování scén začal nudit a netrpělivě vyhlížel závěr. Bohužel se mi nedostalo toho, co jsem očekával. Navíc ani originalita si tu moc nepotykala se scénářem (což mi určitě potvrdí ti, jenž jsou v podobných filmech už zběhlí)…50%