SOLOM.

Premiéru v režisérském křesle si Neimand určitě užil a přestože mu nemůžu upřít snahu přinést do ruských hororových vod nový vítr, tak se mu to moc nepovedlo. Tím myslím hlavně fakt, že jak to všechno slibně začalo, tak v průběhu filmu se hororová podstata úplně vytratila a my tak sledovali jakousi variaci směsice kriminálky a thrilleru. Když jsem si tak zběžně přečetl obsah filmu, těšil jsem se na další příběh o masovém (sériovém) vrahovi, jehož zápletka navíc bude okořeněna o bandu buranů v polorozpadlé vesnici, kterým bude hlavní hrdinka vystavena na pospas. Místo toho následovala jakási psycho podívaná (především díky způsobu – práci kameramana a střihače) v první polovině a ruský „Terminátor“ tu byl naprosto k hovnu. Ta druhá polovina už lehce ztratila šmrnc a začala nudit…(více na mém blogu)

Ach zase ten zombie žánr, jak já ho mám jen „rád“. Čas od času však narazím na zajímavou komedii, která zas tak špatná není, ale zatím jsem většinou narazil jen na ty americké či britské. Proto jsem tentokrát rád zabrousil i k jejich asijské konkurenci a chybu jsem určitě neudělal. Tento kousek sice není žádný velký zázrak, ale najde se tu několik momentů – humorných situací, kvůli kterým stojí za to, se na Tokyo Zombie podívat. Především pak ústřední dvojice „dementů“ stojí opravdu za to a začátek filmu se mi zdál mnohem lepší, než jeho druhá polovina, stejně jako šikmooký místy až perverzní humor…(více na mém blogu).

Filmů o strašidelných domech jsem moc neviděl a to i přesto, že jich mám doma celou kupu. Japonské duchařiny však většinou stojí za to a pokud se děj netočí jen okolo již ohrané černovlásky lezoucí odevšad, jsem ochotný se na ně i podívat. Takže jsem byl zvědavý, co z onoho čínského rituálu o dětských duších vyleze a byl jsem docela mile překvapený. Především pak onen čtyřpatrový dům a jeho pochmurnou visáž dokázal již sám osobě vytvořit potřebnou kulisu k tomu, abych si atmosféru užil do pohody. Je však pravdou, že tvůrci z toho místy udělali neskutečný guláš, díky podivnému chaotickému střihu, ve kterém jsem někdy ani nedokázal rozeznat, kdo (která postava) je zrovna na obrazovce (když ti šikmoocí vypadají v přítmí skoro všichni stejně)…(více na mém blogu)

Taky si tuhle Carpenterovu scifi lahůdku pamatuju již z dětství. Dodnes si dobře vzpomínám, že jsem chtěl taky podobné brýle, ale chtěl jsem v nich vidět něco trošku jiného než hnusné emzáky. Co to vám raději neprozradím, nebo byste mě měli za úchyla :D - V dnešní době bychom v té „špíně“ společnosti viděli spíš vyžrané prasata, které nám diktují, jak můžeme žít. Každopádně tvůrčí myšlenka neměla chybu, stejně jako první použití brýlí v obchoďáku. Potom jsem se však už bavil spíš jen u akčních scén, při kterých měla atmosféra alespoň nějaké grády. V některých pasážích filmu tomu totiž začala docházet šťáva a já se začal tak trochu nudit. Když jsem to dneska viděl po dlouhé době, už mě to tolik neokouzlilo jako kdysi, ale i tak to vidím na lepší průměr. 60%

Uběhli dva roky od doby, co se Charles Band a jeho tým rozhodli po dlouhé době vrátit loutky na scénu. Díky otevřenému konci tak dali šanci vzniknout již jedenáctému pokračování (s příhodnou římskou desítkou v názvu), které tak jen prohloubilo upadající úroveň této nekonečné série. Minule se David DeCoteau moc nepochlapil (zřejmě i díky těm sračkám, které poslední dobou točil) a tak se Charles Band rozhodl, že tentokrát se režie ujme raději sám. No a jak se ukázalo, nebyl to nejlepší nápad. Popravdě to bylo ještě horší než minule a to je už co říct. Jak jsem se bláhově mýlil, když jsem doufal ve změnu k lepšímu. Očekával jsem alespoň, že svěží vítr přinesou nové loutky, ale nacistické verze se moc nepovedly. Pásový „tank“ Blitzkrieg, vlkodlak Weremacht i japonský Kamikaze nevypadali moc vábně (i když sem tam alespoň rozesmáli), za to kulometová lady Bombshell stála za to. Tedy spíše její (vlasová bitka) s Leech Woman. Asi nejvíc mě však potěšil návrat mého oblíbeného chechtajícího Six Shootera. Některé souboje vypadaly vskutku zajímavě, nicméně hnusné digitální efekty cákající krve mi prožitek pěkně pokazili. Jisté uspokojení přinesly alespoň rozkládající se mrtvoly… (více na mém blogu).

Přiznám se, že ačkoliv jsem knihu Petera Benchleyho (autora Jaws a The Beast) nikdy nečetl, tento film jsem viděl v dětství několikrát. Až doteď jsem netušil, že je zařazený do hororového žánru. O horor se však otírá jen opravdu nepatrně a spíše bych v něm viděl dobrodružný thriller (drama), ve kterém nejvíce diváka zaujme především nádherné podmořské záběry a Jacqueline Bisset v průhledném bílém tričku. Tyto dva „prvky“ mi uvízli v hlavě již tehdy a ani tentokrát nenastala změna. Děj mě nenudil, akčních scén tu bylo dost a atmosféra byla vybudována opravdu slušně. Dozajista tomu kromě žraloků dopomohli i černošští gangsteři a jejich voodoo. 60%

Tohle bylo mé první setkání s Jaumeho (ne)hororovou tvorbou a hned jsem začal mít problémy, vůbec se dodívat do konce. Hororového žánru se profláknutá (již několikrát viděná) zápletka dotýká jen opravdu sporadicky a navíc místy neskutečně nudí. Viděl jsem už mnohem lepší kousky o „šmírákovi“, který potají terorizuje svou oběť. V poslední době jsem viděl podobných filmů, jež stavějí na skoro totožné zápletce hned několik, takže mne tu nemohlo skoro nic překvapit. Tedy překvapilo mne hlavně vlažné až uspávající tempo příběhu, jehož jediným zpestřením byla pohledná Marta Etura a ta malá holka. Jo a málem bych zapomněl na luxusní písničku od skupiny Buckcherry - Next 2 you. Pořádnou dávku napětí aby tu člověk pohledal, za to nelogičností tu bylo víc než dost. Psychologický teror se naplno rozjede až ke konci, ale to už jsem u toho málem usnul. Tentokrát mne Balagueró vážně nepotěšil – když už spolu M. Etura a Luis Tosar (oba hlavní protagonisti) chodí ve skutečnosti, mohl přidat trochu té erotiky, když už hororového tu k vidění moc není…(více na mém blogu)

Když jsem uviděl v úvodních titulcích, že na filmu spolupracoval i sám David Lynch, byl jsem velice zvědavý, jak si s režírováním poradí jeho dcerka a zda jí do toho i tak trochu nefušoval sám. Když film skončil, nemohl jsem sice na jednu stranu skrýt lehké zklamaní z „profláknutého“ scénáře, kdy ti pozorní odhalí zápletku někde v půlce filmu, ale na druhou stranu jsem se tady ani moc nenudil. Dopomohli k tomu i velice solidní herecké výkony, vybudovaná atmosféra (chaosu, bezcitnosti a lehkého mysteriózna) a dvojice „hodného – zlého“ poldy. Každopádně v tom nevidím žádný „slibovaný“ zázrak, nýbrž lepší průměrný thriller.

Vzhledem k počasí, které poslední dobou panuje na Moravě a v Čechách, jsem si asi nemohl vybrat lepší film. Taky v něm téměř po celou dobu pořád „chcalo“. Nicméně mám tento kousek docela rád, i když si myslím, že je až moc přechvalován. I v tomto pro někoho „legendárním“ thrilleru se dá najít několik slabin, které mi prostě nedovolí dát plný počet. David Cronenberg odmítl nabídku na režisérské křeslo a tak se toho ujal Fincher, který se do pamětí hororových fandů zapsal již třetím dílem Vetřelce a Sedmička jej katapultovala na vrchol. Naštěstí se rozhodl vše pojat dosti mysteriózním způsobem, divák byl po celou dobu napínán a kdyby se náš vrah rozhodl pro jiné zakončení svého mistrovského díla, tak tam ti dva policejní „blbečci“ sedí (v kanclu) ještě dodnes…(více na mém blogu)

Přestože mnozí označují tento thriller mylně za slasher či horor, je pravdou, že tvůrce legendárního Pátku 13 Cunningham odvedl velmi dobrou práci i zde a „krvavější“ poslední dvacetiminutovka opravdu potěší i fanoušky hororového žánru. Režisér po celou dobu skvěle budoval atmosféru, která vygradovala skvostným finále. Nechybí zde samozřejmě pořádná dávka napětí, herecké výkony jsou rovněž na velice slušné úrovni a samotný příběh nenudí. I díky tomu se Lunapark smrti stal pro mnohé nezapomenutelnou podívanou a ve své době VHSky s ním se nemusely bát, že by je pokrývala vrstva prachu v regálech. 60%