JFL

Çetin İnanç je velevezír filmové recyklace a génius patlalského dadaismu.

Přiznaně brakový pokus o syntézu Star Wars a Mad Maxe do velkolepé dobrodružky mohl vyústit v super biják, kdyby měl krapet lepší scénář a režii. Na druhou stranu nedošlo ale ani na nějaký zoufalý provar z ranku italských či filipínských kopírek oněch popkulturních milníků, nýbrž prostě na solidní žánrovku, která je asi právem většinou polozapomenutá, nicméně o to náruživěji vyzdvihovaná svými fanoušky. Ivan Reitman, který je neadekvátně asociovaný pouze se svými mainstreamovými komediemi, navazuje v hrané podobě na svůj předchozí producentský počin v oblasti labužnické adorace pokleslých heroických příběhů. Stejně jako v "Heavy Metalu" zaštítil vědomě šestákovou sci-fi dobrodružku, která nikterak nezapírá své inspirace a má vynikající výpravu i dostatek vlastních nápadů, aby rozplesala srdéčko nejednoho fandy posapokalyptických bijáků. Sice film nezapře, že na jeho výpravě, kostýmech a scénografii se příslušní profíci vyblbli o poznání více, než dokázal zúročit scénář i režie v jednotlivých scénách, ale tím spíš konkrétní dostaveníčka na téhle postapo planetě nadchnou svou opulentní i přímočarou brakovostí, ale také dojmem propracovaného světa, který by mohl skýtat nespočet dalších eskapád.

Detektivka v duchu nejlepší tradice Agathy Christie, jen zasazená do světa mainstreamového porna (nikoli však spojená s pornem) aneb o čem sní klasické porno figury, když zrovna s někým nespí. Nápad jak ze skeče "SNL" nebo "Key and Peele" rozvedený do celovečeráku překvapivě dokáže fungovat celou stopáž díky tomu, že se tvůrci zavrtávají do jednotlivých absurdních aspektů bizarní logiky pornografických klišé. Od budoárového svícení přes nelogické prostorové dispozice domu po dokonale nuancované herectví vykazuje "Deep Murder" nejen zevrubnou obeznámenost s estetikou středního proudu amerického porna, ale také schopnost ji jen o ten potřebný ždibíček posunout k dokonalé karikatuře. Zdejší humor sice coby směska prvoplánové jalovosti, brechtovské absurdity a sveřepé karikatury až na úroveň retardovaného nonsensu rozhodně nesedne každému, ale tím spíš se "Deep Murder" stane kultem v tom pravém a původním smyslu úletu opěvovaného hrstkou pravověrných.

Měsíce nudy s nudisty na Měsíci aneb jak se poprat s plánem natočit nudistické sci-fi, když nemáte peníze a potřebujete, aby film měl celovečerní stopáž. Podobně jako Herschell Gordon Lewis nebo Russ Meyer také Doris Wishman sice platí za průkopnici své kategorie, ale stejně jako v jejich případě (i řady nejmenovaných) to z ní nedělá dobrou filmařku a její snímky čímkoli jiným než hrbolatými úseky na dlouhé cestě bourání tabu, než se mohli jimi pokořených milníků chopit schopnější tvůrci.

Film, který je tak snadné odstřelit nebo se mu vysmát nějakou schazující hláškou, ale který přesto během sledování hypnoticky vtáhne do sebe a dlouho potom ještě svými výjevy v člověku doutná. Nelze se ubránit dojmu, že zde něco chybí a současně přebývá, ať už to jsou monology, akční scény nebo brakové prvky, které z kontemplativního pohroužení vytrhují do pobaveného výsměchu. Jako vesmírné "Srdce temnoty" působí "Ad Astra" okleštěně, jako by z něj vypadla celá řada dalších zastávek na cestě k cíli. Záblesky zdejšího světa dávají tušit promyšlenou podobu budoucnosti i osidlování sluneční soustavy. Grayův film pak působí jako sestřih několikahodinové minisérie, který dává příslib na možnost vidět nejen od všeho víc, ale především dostat vše víc propracované, dramaturgicky vycizelované a především pozvolněji plynoucí. Moc bych chtěl, aby "Ad Astra" měla dvojnásobnou, klidně i trojnásobnou stopáž, úměrně tomu více zastávek v kosmu i důkladněji rozvedené některé motivy. Ve své reálné podobě představuje readers digest, jehož fragmenty nezapřou mistrovskou filmařinu a dávají tušit velkolepou vizi.

Když dva dělají totéž, budou se výsledky jejich snažení lišit jednak podle míry talentu, ale také žité zkušenosti. A tak zatímco by "Krvavá nevěsta" chtěla být dalším "Uteč", jak zdůrazňují i propagační materiály, nikdy nemůže mít takový osten. Zde se totiž neodhalují křivdy jednoho etnika a fantasmagorické bludy privilegované společenské vrstvy, ale jen si parta zajištěných lidí dělá v rámci žánrových mantinelů srandu z pracháčů. Díky tomu sice "Krvavá nevěsta" funguje skvěle jako ventil pro frustrované dělníky našeho kapitalistického reálu, ale příznačně své téma nijak neotvírá, neobsahuje jakýkoli přesah do každodenní reality, ale především ani nikomu neotvírá oči. Je to jen taková veselá epizodka, kde namísto zrůdnosti v lidském nitru či soukolí kořistnického systému nahlédneme leda tak vlastní potřebu si prostě jarmarečně ulevit náležitě explicitním lynčem.

Krátkometrážní hříčka Stéphana Drouota vnáší do kosmu civilní obyčejnost a zaujme v prvé řadě coby formální cvičení ve výpravě a kameře. Myšlenka, že i v době expanze lidstva do vesmíru budou pořád sociální propasti a enklávy, kde obyčejní lidé budou marně snít o přepychu z lifestylových konzumních časopisů, sice zůstává stále aktuální, ale je to právě zpracování podoby zdejšího světa, které stále uhrane. Stylově film připomíná dobové francouzské autorské úlety rodící se cinema du look jako rané kraťasy dua Caro-Jeunet či první projekty Bessona.

Vyhlášená fantasmagorická československo-jugoslávská koprodukce, která v prvé řadě vzbuzuje otázku, jak něco takového mohlo vůbec vzniknout. Fakta neznám, ale domýšlím si, že Macourek dostal zadání napsat scénář, ale protože se mu do tohohle podniku nechtělo, říkal si, že když napíše ultra zhovadilý scénář, kde bude vrstvit dadaistické nonsensy, tak mu to nevezmou a bude mít pokoj. Jenže co nečekal, oni to v Jugošce vzali komplet a fakt to natočili. Možná to bylo úplně jinak, ale "Monstrum z galaxie Arkana" rozhodně trůní na Panteonu blouznivě zhovadilých totáčových koprodukcí hned vedle "Revue na zakázku". Tohle je koncentrovaná esence WTF, kde scény, v nichž tátovi narostou prsa, aby mohl utišit brečící nemluvně, nebo kde probíhá nudistické vítání mimozemšťánků, nejsou zdaleka tím nejabsurdnějším. Komedie se mísí s hororem a sci-fi motivy s homolkovsky civilními peripetiemi. Na druhou stranu je ale třeba uznat, že v porovnání s premisami jiných Macourkových scénářů tohle zas tak radikální úlet není, a spíš je rozklížený výsledek způsobený tím, že režírující Dušan Vukotić prostě nebyl na stejné vlně jako scenárista.

Waititiho autorské motivy dospívání, problematických vzorů a snahy napasovat se do společenské role, která člověku vůbec nesedí, zde dosáhly levelu naprosté vypravěčské geniality a filmařské bravury. Film o nacismu a xenofobii, ale i lásce a hrdinech, který je současně hurónsky vtipný, drásavě devastující, ale i plný naděje. Protože často ten největší nepřítel číhá v zrcadle a stačí jen sebrat sílu se mu postavit, i když to může být sakra těžké. Králíček Jojo je čirá filmová dokonalost na všech úrovních a složkách, neposlední v řadě také v castingu. Vedle skvostně vedeného Romana Griffina Davise a "baby Nicka Frosta" Archieho Yatese tu v každé své scéně září Sam Rockwell a Scarlett Johansson podává životní výkon v jedné z nejlépe napsaných ženských figur všech dob. Film roku, jak toho uplynulého, tak bezesporu i toho právě započatého. --- Podrobněji v recenzi a následné debatě pro Reflexe: Film rádia Vltava.

Překombinovaný a v jádru generický lidský příběh, který zachraňuje to, že se odehrává v pokémoním světě. Příště prosím víc scén s Pikachu a Psyduck.