Gilmour93

Když režisér snuffu zakřičí: „Cut!“, co tím vlastně myslí..? Na Tesis lze koukat ze dvou úhlů. Jako na thriller, u něhož postavy (podobně jako v Cravenově stejně starém Vřískotu) budí podezření tím, že se nechovají moc podezřele a podnikají nerozumné věci za účelem zmatení divákovy podezíravosti či naplnění některých hloupých pravidel žánru. Amenábar občas přijde s dobrým nápadem, ale nepřesvědčivé podání výše uvedeného a přemrštěná délka podstatně otupují ostří napětí. Druhý pohled patří medializaci násilí, které lidi, pokud zrovna nejsou jeho cílem, fascinuje už od nepaměti. Vyhledávat ho, pasivně přijmout a jedním dechem pokrytecky odsoudit aktivního vykonavatele, to by nám šlo.. V samém závěru je to hezky nakousnuto, ale studie na toto téma raději ponechávám jednomu kanadskému gynekologovi, který dobře ví, že televize je realita a realita je míň než televize..

Sněhurka Kevin a sedm Speedy Gonzalesů.. Chudáka kouče Costnera sice buzeruje kdekdo (manželka v domácnosti, dcery, svěřenci běhající na tacos a vodu z hadice, ředitel školy i mexické matky), ale vy prostě víte, že úspěch se dostaví, i kdyby na teplákovky nebylo. Učebnicová klasika sportovních filmů o vzestupu podceňovaných outsiderů od A až do Z, speciálně vyčnívá písmeno K jako Kotva. Pod Disneyho produkcí zbavena jakéhokoliv explicitního násilí (viz.napadení dcery), místy docela vtipná, mile idealistická a plná nakažlivého optimismu. Mohlo dojít i k tomu že by si Kevin na závěr nechal nastříkat na kapotu svého auta podobiznu manželky mezi okvětními plátky růží, ale Niki Caro naštěstí znala míru, podobně jako Arkapaw při působivém nasnímání kalifornských exteriérů. Tak mě napadá, pokud by se jednalo o střední školu na mexické straně, uvažoval bych při nynějších Donaldových protiimigračních opatřeních o sportovním programu zaměřeném na skok o tyči..

Oko za oko, dokud nebudeme všichni slepí.. Otázku, jestli pomsta a spravedlnost mohou kráčet ruku v ruce, zodpoví narůstající pochybnosti. Vše požírající had zla a násilí se zakousnul do vlastního ocasu a ten samý strach, co jste měli rozsévat, nakonec dožene i vás.. Řemeslně naprosto precizní stroj a od Spielberga asi nejkomplexnější filmařina. Stejně jako v Schindlerově seznamu dodal osobní vklad, vynechal zbytečný patos a emoce nechal bublat pod povrchem, aby si ti vnímaví našli cestu k jejich vyvření. Pokud si nemyslíte, že Izrael je Gargamelův kocour a mátě nějaké povědomí o problematické historii této země, budete už od začátku zvýhodněni a možná i oceníte autorovu objektivitu (neplést s nestranností). „There is no peace at the end of this.“

Jméno otce producenta zajistilo zajímavé obsazení, Dryburghova kamera nalézá zajímavé úhly, ale ten impresionismus a upřednostňování sociálního dramatu před poctivou investigativní prací nemusí být každému po chuti, obzvláště pokud režisérská ruka neoplývá jistotou. Pokud bylo toto inspirací pro True Detective, tak především tím, čeho se vyvarovat. Plochých charakterů, prázdných dialogů a rozmělňování atmosféry. Navíc mám pocit, že dvojici detektivů Morgan a Worthington by vzhledem k jejím schopnostem více vyhovovala pozice nočních hlídačů v supermarketu..

VANADIHO. Není to anagram? Ano, je to anagram..! Howard se snažil absenci kvalitní látky vyvážit vizuálními nápady a intenzivnější akcí, ale proti větrem poháněným lopatkám nezáživné fabulace neměl sebemenší šanci (obzvláště když si vzal do hlavy, že krom Langdona trpí amnézií i divák). Zaplaťpánbůh za indické stéblo Irrfan Khan, které mě tahalo z rezervoáru, v němž ekoteroristé místo pragmatičnosti volí okázalost a virus neplodnosti přenechává místo kečupovému moru.. Úplně vidím, jak producent vysvětluje Danu Brownovi, že jestli se nepodepíše pod Koeppův vyšperkovaný scénář, dostane jen 2,5 % ze zisku namísto 3 % a to by mohlo nejeden běžný účet mrzet..

Na ochranu před blairskou čarodějnicí si prý máte stoupnout do kouta a zavřít oči. Za sequel zbytečný jak blinkry na jejím koštěti by si měl jít Wingard do kouta kleknout.. Což o to, kužel světla z baterky mířící do nočního lesa či zchátralého domu umí být v očekávání věcí příštích hrůzyplný, ale pokud jsou to desítky minut stereotypu obalené hysterickým ječením, dojdete k závěru, že stejně atraktivní jsou i záběry z inspekční kamery v kanalizaci. Po sedmnácti letech a tuctech podobných filmů už toto prostě z principu nemůže fungovat. Do toho úplně připitomělé jump scares a krajně nesympatická mládež, co je vybavená vysílačkami s GPS, různými typy kamer, dronem a snad i mobilní aplikací The Nearest Baba Jaga a přitom ani neumí postavit stan či orientovat se v přírodě pomocí marylandských mravenišť. Vždyť jim přejete konec rychlejc, než se řekne: „Kdopak mi tu loupá metamfetamin?“.. Omlouvám se, ale příště se raději podívám na Tony Blair Witch, found footage o náročném soužití bývalého britského premiéra s jeho panovačnou manželkou..

Režisér Eastwood a silný příběh je jako William Munny a kolt. Když se první vytasí s tím druhým, vždycky to stojí za to.. Starosvětské dílo o boji za spravedlnost, naději a rovnoprávnost, které se svou triviálností v dobrém slova smyslu a černobílostí postav zaseklo v čase a za takové zpátečnictví nelze Clintovi nic jiného, než poděkovat (co na tom, že při přelétávání kukaččího hnízda se už pohybuje na hranici únosnosti). Apropo, když jsem viděl Angelinu, jak ztvárňuje hysterický stav, pochopil jsem Brada, že začal tolik kouřit trávu..

„Do something. Do something. You phony prick fraudulent motherfucker. Do something! Come on! Prove it! Fuck faith! Earn it! Show me something real! I need it now. Not later. Now! Show me and I'll believe in you until the day I die. I swear. I'm calling on you. I'm calling on you!... Fuck it. I'll do it myself...“ Docela nechápu ty výtky směrem k nevhodně zkombinovaným motivům survivalu a existenciálního dramatu, vždyť to druhé je přidaná hodnota, kterou první žánr se zištných důvodů zřídkakdy nabídne. Všechny ty silácké řeči slabochů, slabošské řeči siláků a uprostřed toho Liam Neeson tváří tvář smrti. Závany melancholie, Carnahanův osobitý vizuál, ve své intimitě dokonalé první a poslední minuty či Ottwayova drsná výzva k Bohu, než naposledy půjde do pranice. The Grey má tendenci v dalších hodinách a dnech v divákovi doznívat, až mu třeba odpustíte tu přihlouplou scénu se zdoláváním útesu či přepálenou démonizaci psovité šelmy. A teď si představte ty rozpaky, kdyby po nich šel agresivní sob či nevytření lososi..! Stejně mi ale cosi říká, že to celé bylo jen o tom, jak je vlk člověku člověkem…

Shyamalan není zpět, ale je na dobré cestě. Další filadelfská historka jak pro Muldera se Scullyovou je odrežírována velmi jistou rukou, znepokojivá hudba se dere pod kůži, krev ztužující momenty střídají ty o něco slabší, nadpřirozený „hydeovský“ nádech i myšlenka „souznění“ zneužívaných jsou podány vcelku přesvědčivě a na závěr v bistru, jako jakýsi rozpustilý joke, cameový Willis i něco plácne o Rosickém.. Jde z toho cítit Hitchcock i Kainova výchova od De Palmy, země vzniku řeší kontroverzi způsobu vyobrazení duševně nemocných, já zase vidím náročnost práce psychiatra a tíhu odpovědnosti k pacientovi a jeho okolí při určování diagnózy a léčby. Rozpolcenost mezi třemi a čtyřmi hvězdami vyřešil fenomenální McAvoy. Od na jazyk si šlapajícího klučiny Hedwiga až po netvora cedícího krev mezi zuby si tu přesnou třetinu z 24 osobností proklatě dává. Žádné překvápko, už od Sviňáka vím, co dokáže..

Non Metal Jacket. Přeskočíme-li pro další vývoj příběhu potřebnou expozici virginského prosťáčka, co by od jisté doby neublížil ani japonské mouše, dostane se nám kostry Kubrickova kultu. Příprava rekrutů na peklo války a oddělování slabých článků řetězu buzerací je ozvláštněna konfliktem hrdosti hlavního hrdiny s armádní mašinérií. Dobře se na to dívá, divák si klade nevyhnutelné otázky a jako bonus se seržant V.Vaughn snaží přiblížit vytříbené rétorice seržanta R.L.Ermeyho (pochopitelně marně). Jenže znáte to, jak je to ve skutečnosti - lehko na cvičišti, těžko na bojišti. Příjezdem na Okinawu se Gibson utrhne ze řetězu a začne to tam sázet. Brutální naturalismus vyhřezlých orgánů, který nezná míru ani opodstatnění, triviální působení na strunu sentimentu, patos uliček slávy a religiózní jinotaje. Vzhledem k tématu chápu přítomnost těchto aspektů, příčí se mi však způsob jejich podání.. Adventista sedmého dne, který chytl do ruky zbraň, jen aby z ní vyrobil improvizovaná nosítka. Pacifista v Pacifiku, který pod palbou zachránil desítky životů, píchal morfium Američanům i Japoncům a kdyby šel kolem Bela Lugosi v kostýmu Drákuly, píchne mu ho taky. Záchranářské aktivity desátníka Desmonda Dosse jsou bezesporu úctyhodné, ale proč se jich musel chopit zrovna režisér, který má na zpracování podobných kronik heroismu jen hrstku předností a hromadu nedostatků..?