Gilmour93

Mlčeti zlato. Hlavně v první polovině zbytečně upovídaná sonda do života „prospektora“, který prochlastal víc, než kolik mu vynesla těžba, aby se na konci ukázalo, že je to úplně jedno. Prázdnota za dva zlaté krumpáče. Hodnocení je možná trochu nesmlouvavé, ale už mě ty cool biografie, co plácají po zádech mocí opojené byznysmeny s akciemi, zbraněmi, cennými kovy, lidskou naivitou a bůhví čím ještě, začínají srát. McConaughey vyměnil pekáč buchet za obrácenou pánev wok, na hlavě si udělal třetí koleno a jedničku vlevo nahoře uzpůsobil na otvíraní konzerv, nicméně bloudění ve vlastním hereckém rejstříku se tím nevyhnul..

„Nature made me a freak. Man made me a weapon. And God made it last too long.“ Hrobeček z kamení a kříž na 45°, X-Men: Requiem.. Takže po tomto fanoušci Marvelu léta prahli? Maso a krev? Dekonstrukce superhrdiny, při které drápy z adamantia prorazí víc lebek než domorodci na King Kongově ostrově, bombarduje diváka drsnou uvěřitelností (teda až na kurvujícího profesora Xaviera), přináší znepokojivé vize blízké budoucnosti, čpí společenskou deziluzí a ještě stačí mezi řádky podrobit kritice Trumpovu imigrační politiku. Jsou chvíle v životě mutantím, kdy ani Shane nepřináší útěchu.. Kde proboha Mangold byl, když Mostow a Taylor prznili živou tkáň na metalické kostře? Jackmanův návrh na nového představitele Wolverina má něco do sebe. Býčí šije, mručení a permanentně nasraný výraz by mohly Loganovi svědčit..

Zatímco první půlhodina postavená na konverzacích a přehlídce sebestřednosti, bulimie a epileptických vibrací vypadá jak pilot nějakého hořkého sitcomu (název by mohl být How I met my asshole), zbytek připomíná Meet the Parents přetáhnuté černým suknem humoru, jemnou dávkou cynismu a hrstkou broků.. Svérázná vykonavatelka boží vůle, chovající chřestýše v záchodových mísách a nešetřící slovem coura, vás pak během něj donutí přemýšlet, jak je člověk formován prostředím a jak jde bigotnost ruku v ruce s rukou pod vlastními kalhotkami..

Stranger in a Strange Land. Omlouvám se za tu angličtinu, ale pro klasifikaci komatózního výletu Filipa Marvana nemá čeština tak výstižné označení.. Někdy nemotorný a někdy zase skvělý tanec mezi žánry (existenciální mysteriózní drama, krimi, komedie, groteska), který častokrát výmluvně ukázal na skutečnost, že směšnost a hrůza jsou sestry. Z role užívajících si herců nutno vyzdvihnout Trojana (jeho detox jater prostřednictvím buzerací Metuzalémů z vrátnic byl famozní), stranické linie se držícího soudruha majora Koptu a především Budaře, z jehož Klementa, oscilujícího mezi legrační figurkou a chladnokrevným zmrdem, šel moskevský mráz. Závěr mohl všechno lehce zhatit, ale jemnocit pana Gilmoura93 nakonec příliš netrpěl a třeba způsob nabytí vědomí (prostřihání se z bezútěšné normalizační klece) jej dokonce nadchl. V poslední době spolu s Labyrintem jediný seriál z dílny České televize, u kterého jsem byl na každý nový díl stejně natěšený jak Špalkovi kluci na sledovačku..

Néé bombu néé, pane bin Ládine.. Přesně ten druh „srdceryvu“, u kterého tak nějak tušíte, co tím chce autor říct, ale způsob, jakým tak činí, je krajně nezajímavý. Fandit v 21.století londýnskému Arsenalu je zkrátka úděl..

Kde byla nadsázka? V tom mrazáku? Když renomovaný britský herec Jim Broadbent učinil s hubou mastnou od svačiny promptní analýzu teroristické hrozby, věděl jsem, že bude veselo. Zajímalo by mě, kolik týdnů saunování s panem Koskenkorvou trvalo, než tu roli přijmul.. Pokud by se sestavoval žebříček filmů, které by kvůli své demenci měly být uznány nesvéprávnými, toto pojednání o hrdinném synovi vzešlém z lásky muže a sobí samice by bylo hodně vysoko..

Dobrých filmů z dob, kdy na ulicích zpíval Browning, muži si nesjednávali důchodová pojištění a pěšci uléhali do krabice s králi, se už příliš netočí a já se v tomto ohledu na v pořadí čtvrtý kousek talentovaného režiséra, jehož hobby je i amatérské hraní, docela spoléhal. Chyba! Stejně kardinální, jako joggovat v bílé kápi po předměstí Detroitu.. Přišlo mi, že se proud v řece děje valí rázně dopředu, místo aby zpomalil a v meandrech vedlejších linek přidal na věrohodnosti motivací a celkové působivosti. Pod rouškou násilí tmou tmou tmou tmou příliš neprospěl ani nedostatek autorovy sebereflexe. Z Batmana osvalený Affleck vypadal jak almara a bohužel tak i hrál. Při poslední scéně se Siennou Miller byla jeho mimika až hyperkomická a při srovnání s tím, co na malém prostoru zvládli Gleeson s Cooperem, tohle nemůže obstát..

Temný hvozd daleko od civilizace, provazy deště bičující silnici, matka s dcerou v nabouraném autě, poblíž zubaté zlo z lesa a…několik svítících pouličních lamp! Buď byl 100 metrů od havárie motel, anebo režisér potřeboval nějaký světelný zdroj a nevadí mu dělat z diváků idioty.. Flashbacky vykreslující problematický vztah malé Ripleyové s bumbající mamá mě nutily přemýšlet nad možnostmi, že vše po autonehodě je jen jakýsi očistec před vstupem do nebe, či peklíčka (ala Dead End) anebo nějaká metafora o monstrech v nás, ale on to fakt byl jen motorovým olejem politý vlkodlak, kterého by Rutger Hauer ve zlomku sekundy vyřídil dobře mířeným hodem dřeváku. Chtělo by se napsat, že Bertino celou dobu střílel slepými, ale on žádné náboje neměl..

Prostředí tvoří osobnost, osobnost tvoří prostředí.. Barry Jenkins přichází s jemnocitným, stokrát zpracovaným příběhem, jehož dějová struktura připomíná noty na buben (počítaje s tím, že buben je výrazný nástroj a zbytek obstará orchestr v hlavách diváků). Takhle právě mezi druhou a třetí kapitolou vzniklo bílé místo (ta čeština ale umí být rasistická), které mohlo být na celém Moonlightu tím nejzajímavějším. Časový prostor, kde se profilovala cesta k naplnění snů a projevení odpovědnosti k sobě i vlastním činům. Místo, kde se láme chleba při honění…se za štěstím.. Příchozí Abbott a Costello můžou jenom trpce litovat, že si před rokem taky neotevřeli hubu a nepostěžovali si na diskriminaci. Teď se mohli chapadýlky vyšplhat na podium, vystřídat zmatené tvůrce La La Landu a přednést děkovnou řeč, které by nikdo nerozuměl..

Rádoby thriller se slasherovými prvky o vinných teenagerech a jednom nakrklém mstiteli, který se chová jako duch Meucciho, Edisona a libovolného poslance parlamentu ČR, když se nemá stihnout hlasování. Kromě čitelného průběhu a nulového zájmu o postavy a jejich stavění před dementní volby vidím problém i v tom, že když ti dva měli představovat suverénní kokoty, byli suverénní, když ale měli hrát vystresované kokoty, byli jen kokoti. Obyčejné kostelní varhany při jedné ze scén sice odvedou nečekané penzum práce, ale těch pár sekund to už nemůže vytrhnout.. Nedýchej, Neklepej dvakrát, Nezavěšuj, nějak se nám ty zákazové horory začínají v posledních měsících množit. Co bude dál? Don´t Snore o sektě žen píchajících chrápajícím manželům prsty hluboko do nosních dírek? Don´t Sneeze o násilníkovi, mučícím své alergické oběti na rozkvetlé louce? Či Don´t Piss o sadistickém vrahovi trhajícím močové měchýře? A co třeba něco hodnotnějšího o ložnicovém strašáku s názvem Don´t Come Yet? Kalkulačka mi vyhodila, že s vhodně zvoleným rámcem sexuality, barvy pleti a sociálního prostředí by to nyní mohlo mít i oscarové ambice..